Petr Čajánek definitivně končí v reprezentaci

„Mé rozhodnutí je správné a výsledek na mistrovství světa to jasně ukázal. Máme spoustu mladých vynikajících hráčů, kteří musí dostat šanci a hrát,“ tvrdí 34letý odchovanec zlínského hokeje, který v minulých dnech prodloužil o další rok kontrakt v týmu ruské KHL SKA Petrohrad.

Olympijské hry ve Vancouveru byla vaše poslední akce v národním týmu?

Určitě ano. Stoprocentně.

Byl jste mezi 25 hráči, kteří se omluvili z účasti na světovém šampionátu v Německu. Odmítl jste z rodinných důvodů. Můžete je specifikovat?

Když jsme brzy vypadli v play off s Petrohradem, tak jsem zůstal ještě pět týdnů v Rusku. Občas jsem se domů dostal na půl dne nebo na den o víkendu. V prosinci se mi narodil syn, jehož jsem za celé čtyři měsíce viděl asi jen tři týdny. Navíc žena dodělávala školu, takže jsem se rozhodl jí pomoct a věnovat se dětem.

Karel Rachůnek v rozhovoru pro Deník říkal, že se vás snažil přemlouvat k účasti na MS. Byla vůbec reálná šance vás přesvědčit?

(Dlouho přemýšlí.) Rozhodl jsem se už během olympiády, protože jsem nebyl spokojený se svými výkony. Čekal jsem, že mužstvo bude hrát lépe. Cítil jsem, že by měli dostat příležitost mladí kluci. Samozřejmě jsem ale nevěděl, že dvacet pět hráčů nominaci odřekne.

O omluvenkách se vedly bouřlivé debaty. Nebylo jich až příliš?

Vždycky byly a budou. Spousta hráčů má opravdu náročnou sezonu a mnoho z nich má i rodinné důvody. Na druhou stranu je na každém z nás, aby svoji situaci posoudil. Myslím, že každý z kluků by moc rád reprezentoval, s mužstvem byl a radoval se z velkého úspěchu. Mohu ale mluvit pouze za sebe. Samozřejmě že pocity, které kluci zažívali na náměstí, jsou neuvěřitelné. Nebudu zastírat. Prožíval jsem to s nimi, moc jsem jim fandil. Jsem rád, že se jim podařilo vybojovat zlato, ale mé rozhodnutí bylo jasné. Člověk nemůže přemýšlet, co by se stalo kdyby. Nemusel šampionát titulem vůbec dopadnout. Jsem rád, že jsem léto strávil s rodinou, navíc když se nyní vracím do Ruska.

Ale nebylo těch omluvených hráčů moc?

Už bych to nerozebíral. Pomohly nám přece k vítězství. Mužstvo předvádělo jiný hokej, než který jsme hráli na olympiádě. Klukům moc pomohlo, že měli jiné role, než kdyby tam bylo pět nebo deset omluvených hráčů. Ukázali, že jsou výborní hokejisté. Poslední tři zápasy bylo radost se dívat, jak tým hraje kolektivně. Ukázali, jak se má hrát hokej.

Mluvil jste s omluvenými hráči o důvodech, nebo jste je vůbec neprobírali?

S nikým jsem v podstatě nemluvil. Je každého rozhodnutí, jestli chce nebo nechce reprezentovat. Nechci nikoho soudit, ale je pravda, že jsem podobnou situaci v žádném případě neočekával. Vůbec mě nenapadlo, že by k ní mohlo dojít.

Třeba kapitán Tomáš Rolinek možná v emocích říkal, že hráčům chybí dostatek vlastenectví.

Nevím, jestli bych to nazval vlastenectvím. Někteří hráči mně tam chyběli, ale účast si musí zvážit každý zvlášť. Je spousta kluků, kteří jezdí pravidelně. Všichni chceme, aby byl nároďák co nejlepší a uspěl. Nejdůležitější je výsledek a cesta, jakou se ke zlatu dostali. Tento úspěch všechno přebil a nějakými omluvenkami se není třeba dál zabývat.

Byl jste v kontaktu s reprezentačním koučem Růžičkou?

Mluvili jsme spolu po sezoně několikrát a vysvětloval jsem mu své rozhodnutí a pochopil mě. Byla velká očekávání na olympiádě i v Petrohradě a během čtrnácti dnů jsme prohráli všechno. Mladí kluci se otřepou a jedou dál, ale pro mě byla celá sezona utrápená. Bylo hrozně těžké se zase zvednout.

Nyní k olympiádě ve Vancouveru, kde Česko skončilo sedmé. Říkal jste, že jste nebyl spokojený se svými výkony. Ale ani hra celého mužstva nebyla rozhodně ideální.

Hodnocení jednotlivce jde ruku v ruce s výkony mužstva. Nikdo z nás nemůže říct, že by zahrál nadstandardně a může být spokojený.

Kde se to podle vás celé zlomilo, že jste nedokázali přejít v posledních letech prokleté čtvrtfinále s Finskem, kterému jste podlehli 0:2?

Na druhou stranu jsme mohli i vyhrát. Jarda Jágr těsně minul prázdnou bránu, když mu v posledním okamžiku přeskočil puk hokejku. Patrik Eliáš měl šanci na dlouhou tyč, ale byla to hodně těžká střela. O úspěchu a neúspěchu rozhodují maličkosti. Kdybychom je porazili, šli bychom dál a dívali bychom se na naše účinkování zase jinak. Stejně jako na mistrovství světa, kdy v semifinále Karel (Rachůnek) gólem sedm vteřin do konce dal další naději na finále. Předtím na penalty úplně to samé. Každý turnaj, který jsme vyhráli, rozhodují drobnosti. Vždy je to o náhodě, štěstí, ale i o tom, jak jdou úspěchu hráči naproti.

Ovšem prakticky hned po prohraném čtvrtfinále se vyrojily hlasy, že jste nešli úspěchu naproti. Že jste na ledě nenechali srdce a hráli bez nasazení. Jak se vám jako dříči poslouchala podobná kritika v kontextu s příkladným bojovným duchem z mistrovství svě­ta?

(Dlouho přemýšlí.) Hodně jednoduše se srovnává neúspěšná olympiáda s úspěšným mistrovstvím světa, ale až po skončení obou akcí. Dostatečně vysvětlit to zřejmě nejde. Výkony kluků s každým zápasem a postupem do další fáze rostly. Byli vynikající. Stejně je tomu i na jiných turnajích. Mužstvo hrálo i pod vlivem toho, že spousta kluků odmítla a hrálo se jeden za druhého. Žilo, bojovalo, což se mi moc líbilo.

Rozhodoval jste se mezi setrváním v Petrohradu a návratem domů do Zlína. Co nakonec rozhodlo pro další podpis jednoleté smlouvy v Kontinentál­ní lize?

V průběhu jednání s Petrohradem se objevily další hodně zajímavé nabídky. Byl jsem již ale předem rozhodnutý pro dvě varianty. Jestli mně Petrohrad dá podmínky, které jsem požadoval, nebo se k nim přiblíží, tak jsem tam chtěl ještě na rok jít. Kdyby se to nestalo, vrátil bych se domů.

Jak reálný byl návrat do Zlína?

Myslím, že hodně. Zpočátku jsme se s Petrohradem nedokázali domluvit, protože se v Rusku změnila pravidla. Všichni vědí, že garantovaných je sedmdesát procent z platu, proto se částky musely posunout a trochu smlouvy předělat. Změny postihly hráče především beze smluv, což byl i můj případ. Až v posledních týdnech nabrala jednání jiné obrátky. Do té doby jsem měl několik jednání s pány Venerou (trenér a sportovní manažer) a Janečkou (prezident PSG Zlín). V případě, kdybych se rozhodl jít domů, byli jsme již na všem ústně domluveni. Zatím ale nic nebylo na papíře. Zlín jednal korektně, za což jim musím poděkovat.

Jak často jste byl v kontaktu s vedením PSG?

Volali jsme si docela pravidelně. Zhruba jednou za čtrnáct dní až tři týdny. Když se něco dělo, tak jsme spolu mluvili.

Byla v Petrohradu ve hře i víceletá smlouva, nebo jste dával přednost pouze roční?

Už vloni jsem to řešil. Ani jsem nepřemýšlel, že bych chtěl dvouletou smlouvu.

Říkal jste, že jste měl i jiné zajímavé nabídky. Můžete být konkrétnější?

V první řadě byly z Ruska, a o ostatní jsem se ani nezajímal. Když být venku, tak jedině v KHL. Ale ještě mě třeba kamarád lákal do Salzburgu.

Karel Rachůnek říkal, že mu srdce říkalo jedno a rozum druhé. Co vy?

Stejně jako Karel i já jsem měl více aspektů, podle kterých jsem se rozhodoval. Byla to především rodina a děti. Přece jen, dcera mi jde do školy. Ale na druhou stranu KHL je nejlepší soutěž v Evropě. Pořád chci hrát nejlepší hokej, který mohu. Podmínky, za kterých jsem ochotný tam jít, jsem si stanovil už předtím.

Takže ve vaší pozici hrály ještě nějakou roli i finance?

Pokud by nabídka nebyla taková, jakou jsem očekával, tak bych tam nešel. Do Ruska jsem nechtěl za každou cenu. Mám tam ale docela dobrou pozici. Lidé v klubu, vedení i hráči mě berou, mám tam hodně kamarádů. Těším se do Petrohradu, ale v hokeji je spousta věcí relativních a za dva měsíce může být všechno jinak. V tuto chvíli cítím velký zájem a já tam chci hrát.

Je pro vás reálná představa, že byste se společně s Karlem Rachůnkem vrátili a dokončili kariéru ve Zlíně?

Mluvíme o tom spolu od té doby, co jsme se potkali v Dynamu Moskva. Karel je ale o čtyři roky mladší. Každý má jiné důvody k rozhodování, ale věřím, že společný návrat je hodně reálný.

Vraťme se ale k vaší sezoně v KHL. S Petrohradem jste nesplnili roli favorita a s Rigou jsme vypadli ve čtvrtfinále 1:3 na zápasy. Má předčasné vyřazení nějakou odezvu u vedení?

Dohru to mělo jednoznačnou. Změnila se okamžitě pravidla a vyplácení výplat pro celou KHL. Odešla spousta hráčů a mužstvo je k dnešnímu dni přebudované. Bylo to obrovské zklamání, protože nikdo vyřazení nečekal. Já jsem hrál proti Rize předchozí sezonu s Dynamem Moskva a předpokládal jsem hodně těžkou sérii. My ji ale nezvládli, proto trenér Barry Smith musel odejít.

Byly úvodní dvě domácí porážky klíčovým momentem celé série?

První zápas asi rozhodl o všem. Od úvodního vhazování jsme to nebyli my. Nevím, co se stalo. Přišlo mi, že všichni čekali, že lehce postoupíme. Ani zimák nebyl plný. Hokej je hodně nevyzpytatelný a Rize pomohlo, že spousta jejich hráčů byla na olympiádě, hráli těžké zápasy, byli v tempu. Naopak naše mužstvo prakticky celé tři týdny odpočívalo, což hrálo v jejich prospěch.

Po odcházejícím Smithovi převzal funkci hlavního trenéra Ivan Zanatta. Jaký je to kouč?

Ze začátku sezony tam pracoval jako asistent, který následně odešel k juniorce. Známe se dva tři měsíce, jsme v kontaktu. Má nadhled a přímý přístup k hráčům, takže věřím, že by vzájemná spolupráce mohla fungovat.

Říkal jste, že jste spolu mluvili. Bavili jste se i o vaší pozici v mužstvu a co od vás očekává?

To se teprve uvidí. Hodně záleží, jak vstoupíme do sezony. Pokud budeme hrát dobře, tak předpokládám, že roli budu mít stejnou. Když to nepůjde, jsou hráči, kteří nastoupí místo mě. Čekám, že budeme mít dvě až tři výborné lajny. Přichází Tony Martensson z Kazaně a Mattias Weinhandl z Dynama Moskva, takže snad budeme silní.

Společně se Maximem Sušinskim a Alexejem Jašinem vás vyhlásili nejlepší lajnou celé KHL. Dohromady jste nastříleli 50 gólů. Je to pro vás pocta hrát s takovými světovými hráči?

Neřekl bych pocta, protože podobné ceny jsou strašně relativní. Jsem rád, že během své kariéry jsem si zahrál s podobnými hokejisty. Nejsou to však jen oni. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu hrát s Jardou Jágrem, Pavlem Demitrou nebo s Alexem Jašinem, tak bych se mu asi smál. Nikdy mě to ani nenapadlo a život se někdy otočí vzhůru nohama.

Jakou jste měl pozici v útočné formaci? Zbyla na vás jen vaše tradiční poctivá defenzivní práce?

Moje role byla hodně obranná. Hrál jsem centra, ale ze strany a směrem dozadu. Mně to vyhovovalo, protože jsme si s kluky rozuměli. Oba patří mezi hráče, kteří chtějí hrát s pukem a dají si jej. Nejsou žádní sobci. V útočném pásmu jsem hrál hodně před bránou, takže se puky ke mně nějak dostávaly. Hokej s nimi se mi moc líbil.

Hodně se v posledních týdnech hovoří o příchodu českého trenéra Václava Sýkory, který by měl dělat Zanattovi asistenta. Přišel i brankář Štěpánek. Jak se těšíte na české souputníky?

Přiznám se, že už jsem zvyklý být sám, ale bude to příjemná změna. Pana Sýkoru příliš neznám, kromě toho, že jsme proti sobě někdy nastupovali. Ale mám na něj dobré reference. Kubu Štěpánka znám. Bude to pro něj hodně těžké, ale určitě mu pomohu, protože gólman má vždy zvláštní roli. Těším se na ně.