Proto si připsal svých prvních 10 startů v nejvyšší soutěži v brněnské Kometě. Tam mu ale pod koučem Zdeňkem Venerou rovněž pšenka nekvetla, proto byl vloni vděčný za ukrajinské angažmá.

„Jestli se chytím, rád bych ve Zlíně zůstal. Ale jinak je mi jedno, kde budu působit. Hlavně chci hrát extraligu," hlásí odhodlaně Petr Šenkeřík, konstruktivní bek a obdivovatel Miroslava Blaťáka.

Cítíte šanci, že byste se podruhé ve Zlíně prosadil?

Je tady hodně mladých obránců. Je nás tady deset 
a uvidíme. Každý dostane šanci, komu to vyjde lépe, bude hrát.

Ale jako jediný zatím nemáte smlouvu, o kterou bojujete. Není to pro vás nevýhoda?

Nemyslím si. Nemám co ztratit. Půjdu do toho naplno a budu hrát, jak nejlépe umím.

Proč nebojujete o místo v Kometě Brno, kde jste za poslední dvě sezony odehrál deset zápasů?

To bych nerad řešil. Ale hned první sezonu jsem tam dostal šanci v extralize. Následně se mi podařila sezona v Havlíčkově Brodě, zúčastnil jsem se světového šampionátu dvacetiletých. Jenže 
v další sezoně už to pokulhávalo, nedostal jsem v áčku šanci. V Havlíčkově Brodě se mi líbilo, ale pořád je to první liga. Odehrál jsem tam dvě sezony a pro mě už je to málo. Chci do extraligy.

Jaký na vás nejvyšší soutěž udělala dojem?

Svůj první zápas jsem hrál za Brno zrovna proti Zlínu (17. kolo, Kometa – Zlín 4:2, 31. 10. 2010 – pozn. aut). Byla to pro mě prestižní záležitost. Je to něco jiného než v juniorce. Nedá se to moc srovnávat. Je to rychlejší, hráči chytřejší. Byla to pro mě zkušenost a doufám, že letos odehraji ještě víc zápasů.

Část uplynulé sezony jste odehrál v ukrajinské lize v dresu Berkutu Kyjev. Jak jste se tam ocitl?

Přes agenta. Nedařilo se 
v Havlíčkově Brodě mně ani týmu a potřeboval jsem změnu. Kontaktoval jsem svého zástupce, který mi angažmá domluvil. Tam to bylo fajn, začalo se mi dařit a získal jsem sebevědomí.

Byla to velká změna?

Hokej je tam mnohem rychlejší, ale není tak technický jako v české extralize. Je jedno, jestli máte den před nebo po zápase, pořád se na tréninku maká.

Češi mají tendenci se na Ukrajinu dívat skrz prsty. Vyvrátíte to?

Chápu to. Když jsem tam přicházel, tamní liga teprve vloni začínala. Na první sezonu měla úroveň, čekal jsem to mnohem horší. Šest mužstev bylo hodně kvalitních, tři z nich, my, Sokol Kyjev 
a Donetsk měly extraligovou úroveň. Hrály se kvalitní zápasy. Navíc letos se soutěž ještě zužuje.

Nechtěl jste tam zůstat?

Nabídku jsem dostal a hodně jsem nad ní přemýšlel. Pořád jsem ale mladý a v extralize jste víc na očích než někde na Ukrajině. Budu se snažit prosadit tady. Když mi to nevyjde, uvidíme, co bude dál.

Kyjev má rozšířit kontinentální ligu (KHL). Nebylo to pro vás lákadlo?

Do budoucna, v horizontu dvou let, ji tam opravdu chtějí. Dokonce mi volal i jejich trenér a manažer, zda bych tam nechtěl jít. Ale říkal jsem, že uvidím, jak dopadnu tady ve Zlíně, a podle toho se dál zařídím.

Jak jste se domluvil?

Umím anglicky, takže nějak to šlo. Po měsíci jsem už začal rozumět i rusky a začal jsem i mluvit. Nebylo to tak špatné. (Pousměje se.)

Jak vás přijali spoluhráči?

Dobře. Myslel jsem, že to bude horší. Navíc tam byl se mnou Honza Chovan, který se už asi pět let potlouká po Rusku a Bělorusku. Umí výborně jazyk, takže když jsem něco potřeboval, pomohl mi. Bydleli jsme spolu na bytě, poté přišel ještě Andrej Nedorost, který tam zůstává. Byl tam i Richard Kapuš. Navíc nyní posílili kádr. Přišel tam Děvečka a Kuľha, který byl na Slovensku nejlepším střelcem. Navýšili také i rozpočet. Liga bude určitě ještě kvalitnější.

Když si představím ukrajinské silnice, moc nadšení ve mně nevyvolávají. Jak jste se dopravovali k zápasům?

Jedině do Charkova jsme jeli vlakem. Cesta trvala devět hodin, ale bylo to pohodlnější, jelikož jsme mohli spát a nikde jsme nezastavovali. Jinak jsme jezdili autobusem čtyři, pět až dvanáct hodin. Navíc náš řidič byl takový Lojza, protože jsme se párkrát i ztratili. Ale vždycky jsme našli cestu zpět. Měl sice navigaci, která nás ale navedla někam na staveniště. Báli jsme se, že nás tam někdo zabije. Povrch, po kterém jsme jeli, se nedá nazvat ani cestou, která byla vhodná spíš pro traktor.

Jak vás tak poslouchám, další zážitky vysypete z rukávu.

Byl jsem tam jen tři měsíce, takže ani ne. Ale byl jsem tam moc spokojený. Kyjev je hlavní město, má tři miliony obyvatel a měl jsem tam všechno, co jsem potřeboval.

Sezonu 2009/2010 jste strávil 
v zámořské juniorské soutěži WHL, kde jste hrál za týmy Kootenay Ice a Prince George Cougars. Je to také životní zkušenost k nezaplacení, že?

Je to jen plus do dalšího života. Naučil jsem se jazyk, navíc nejsem doma, takže jsem byl vázaný jen sám na sebe. Kdybych mohl, do Kanady se hned vrátím. Moc se mi tam líbilo.

Proč jste tedy nezůstal?

Chtěl jsem, ale vyměnili mě do nejhoršího týmu soutěže. Tím pádem mají první dvě volby draftu a přivedli si dva mladé Evropany. Musel jsem jít pryč, protože jsem byl na ně starý. Byl jsem blbec a neposlouchal jsem. Mohl jsem zůstat v Kootenay Ice, kde jsem sice dostával málo šancí, ale tým v následující sezoně vyhrál titul. Chtěl jsem pořád hrát, byl jsem ještě naivní. A po sezoně jsem se vrátil domů.

V Kanadě jste byl ranař, jelikož jste se stihl třikrát zapojit do šarvátky. To mi ke konstruktivnímu a produktivnímu obránci moc nesedí.

A jednou jsem dostal pořádně do držky. Další dvě bitky ale nebyly z mé strany tak hrozné. Zocelilo mě to. Přestal jsem se chovat jako dítě a začal jsem být sám sebou.

Jak těžké bylo prosadit se se svou výškou? Přece jen se svými 183 centimetry a 85 kilogramy jste byl mezi kanadskými chasníky spíš střízlík.

Nejsem typ, který hraje do těla. Hraji technický hokej 
a snažím se puky rozehrávat. Soubojům se sice úplně vyhýbám, ale nevyhledávám je. Když ale něco přijde, tak se nebojím.

Máte tvrdou střelou od modré čáry. Jak jste se naučil tak dobře pálit?

Odmala střelu trénuji. Máme za barákem branku a s bratrem na ni pořád střílíme.

Je to opravdu o tom tréninku, nebo o síle v rukou?

Určitě o tréninku. Když chytnete švih, nepotřebujete ani sílu, jakou mají někteří kluci tady. Navíc stářím sílu nabíráte a střela je čím dál prudší.

Legendárním střelcem od modré je ve Zlíně Martin Hamrlík. Učíte se i od něj?

Jsem tady chvilku, ale když ho uvidím na ledě, určitě se něco přiučím. Můj vzor ale vždycky byl Míra Blaťák, který je rychlý a ofenzivní obránce. Vždycky se mi líbil.