Pohár mistrů světa stál v Šolcově obýváku

„Asi před rokem a půl jsem už chtěl skončit, ale přemluvilo mě vedení. Ovšem nevím, z jakého důvodu,“ tvrdí skromně Oldřich Šolc.

Důvod je však více než jasný. Dosud se nepodařilo najít obětavého člověka, který by jej dokázal plnohodnotně nahradit. „Jsem s nimi ale domluvený, že kdyby místo mě někoho sehnali, tak bych šel do důchodu. Ale vůbec netuším, kdo by mě mohl nahradit,“ tvrdí Šolc.

Vrabci na střeše zlínského Zimního stadionu Luďka Čajky však vyštěbetali zákulisní informaci, že se o místo zajímala jedna z největších legend zlínského hokeje – Miroslav Okál. „Zkoušel to, ale zřejmě to nebyla úplně jeho parketa. Jednou tady byl, ale když viděl, jak je tato práce časově náročná, tak toho nechal. Má rodinu, tak zřejmě kvůli ní,“ myslí si Šolc, jehož po letech už nic nepřekvapí. „No, možná tak pokažený autobus,“ směje se nad letní komplikací z návratu přípravného zápasu v Bratislavě. S vážnou tváří však dodává: „Těch požadavků je spousta a vždycky se snažím každému vyjít vstříc.“

Přivedl jej malý syn Jiří

K funkci vedoucího týmu jej v roce 1985 přivedl jeho syn Jiří, současný kouč zlínských juniorů, který tehdy hrával ve třetí třídě. „Umřel tam vedoucí a přišel za mnou tehdejší trenér Míra Bezděčík a ptal se mě, jestli bych neměl zájem. Tak jsem souhlasil. Ale dělal jsem to úplně zdarma. Tehdy někdo z rodičů musel dělat vedoucího. Šéftrenér si ubytování a autobus zařídil sám, ale šlo o to pohlídat malé kluky. Protože někdo se ztratí, zaleze, zraní se a někdo za to musí být zodpovědný,“ popisuje první úskalí funkce.

Ovšem jinak na začátky vzpomíná v dobrém. Vždyť v týmu měl svého syna Jiřího, Petra Čajánka nebo Martina Jenáčka. „Byla tady dobrá parta. Třeba Čája byl odjakživa velký bojovník. Vzpomínám si na zápas v Prostějově v šesté nebo sedmé třídě, kde jsme vstřelili dvanáct branek a stejně prohráli 12:13,“ usmívá se „Olda“ Šolc při vyprávění jedné z kuriozit.

Hokejový vývoj však jde rychle kupředu a práce kolem hokejistů je stále náročnější. „Když začínáte u žáčků, je tam méně práce. Vždycky jsem chtěl mít v kabině pořádek i při zápase. Kluci si dřív věcí víc vážili, protože si nějaké i kupovali, neboť od klubu dostávali minimum,“ zdůrazňuje.

Postupně se vypracoval až k juniorům. „To bylo v době, když náš mladý ještě aktivně hrával. Poté jsem to sedm let táhl se Standou Přikrylem, který trénoval starší dorost a juniorku,“ líčí Šolc.

Z Litvínova přímo do práce

Ovšem stále zdarma, jelikož hlavní zaměstnání měl ve stanici technické kontroly Hespo jako technik speciálního zakládání. „Tehdy jsem si bral půl dne dovolené. Jeli jsme třeba do Litvínova, odehráli jsme zápas, domů jsem se vrátil ve dvě hodiny v noci, zdřímnul jsem si a v pět hodin jsem byl zase v práci. Ale byla tam dobrá parta, mám na to pěkné vzpomínky,“ zdůrazňuje.

Koncem roku 2000 přišel do zlínského hokejového klubu na hlavní pracovní úvazek. „Ale tehdejší generální manažer Bohumil Kožela mi nabízel, abych dělal na poloviční úvazek. Odpověděl jsem mu, že to neexistuje,“ přiznává.

Vedoucí nedokáže přesně říct, kolik kilometrů během sezony s týmem po celé republice najezdí. „Moc, to se snad nedá spočítat. Ale je to moje zaměstnání. Člověka musí bavit celá práce, jinak to nejde,“ je přesvědčen.

Kromě jiného musí i během zápasu vyplňovat zápis, což vyžaduje i soustředění na samotný vývoj hry. „Člověk nesmí být emotivní, aby někde vyskakoval a řval po rozhodčích. Zápis by měl být co nejpřesnější. Ale klukům fandím,“ vzkazuje.

„Ještě jsem se ale nepřistihl, že bych někdy vybouchl. Protože si musím pamatovat hráče, kteří jsou zrovna na ledě. Úplně nejhorší je, když se zhasne, jako třeba v Pardubicích, a všechno si musím pamatovat. Kolikrát se hráči střídají a na ledě ještě není kompletní pětka. Mnohdy to musím i s kluky konzultovat,“ přiznává Oldřich Šolc.

Přestože stojí na střídačce, rychle svištící puky jej donedávna míjely. „Dostal jsem pukem až letos ve Vítkovicích. Člověk si musí dávat pozor a dívat se po kotouči,“ radí jednoduchý recept ochrany zdraví v ledových arénách.

Aféru v bulváru přehlédl

Ovšem podle něj se mu ještě nikdy nestalo, že by udělal nějakou větší chybu v zápise o utkání, za kterou by byl klub potrestaný.

„Pouze se jednou stalo, když si Martin Hamrlík nahlásil druhou asistenci a poté vyhrál bodování nahrávačů. Tehdy z toho bulvár udělal aféru, ale na videu jsme se na celou situaci dívali a puku se opravdu dotkl. Tak mě trošku popotahovali,“ vzpomíná na negativní zkušenost. „Ale já jsem to přehlédl, protože jsem měl pravdu. Člověk musí být nad věcí,“ vypráví.

Ovšem například zásahy brankářů ještě donedávna počítal zdvojeně s trenérem brankářů Richardem Hrazdirou. „Kolikrát jsme měli rozdíl dvou zásahů, jelikož měl Ríša na situaci jiný pohled a úhel, jelikož stál na druhé straně střídačky,“ podotýká Šolc.

Za svou práci je podle svých slov i slušně finančně ohodnocen. „Vedoucí mají zhruba všude stejně. Přibližně průměr. Navíc nyní si nemám na co stěžovat, protože teď k tomu navíc mám v podstatě ještě důchod,“ pochvaluje si.

Během své dlouholeté činnosti se setkal se spoustou hráčů, a proto má po extraligových klubech mnoho známých. „Vždycky když přijdou, tak si myslím, že na mě vzpomínají v dobrém. Ve spojení jsme, protože tady trénují nebo hrají. I z cizích klubů se kluci ke mně hlásí. Také s bývalými hráči ze Zlína pokecáme. Navíc starší člověk mezi mladými hodně omládne. Protože žije jejich názory, třebaže kolikrát s nimi nesouhlasí,“ přiznává s úsměvem Šolc.

Potomek mu dělá radost

Ovšem stanout na střídačce jako trenér jej na rozdíl od jeho syna nikdy příliš nelákalo. „Hokej jsem hrával pouze jako amatér na škole. V klubu jsem nikdy nehrál,“ podotýká.

O to větší radost má ze svého syna Jiřího. Ač v aktivní kariéře hokejisty to dotáhl nejdál do juniorů, jako trenér se od žáčků v Uherském Hradišti a Šumperku propracoval až do reprezentace do 18 let. „Ze Šumperku mu Zlín nabídl trénování mládeže. Už v té době měl hotovou nějakou licenci. Ve čtvrté třídě už vedl třeba Holíka, Vlacha, Finsterleho, Juríka a mnoho dalších, s kterými postupně procházel všemi kategoriemi. Jak si je vychoval, takové je má,“ usmívá se Šolc starší.

Vychoval je zřejmě dobře, jelikož v uplynulé sezoně slavil zisk mistrovského grálu. „Jsem rád, že má úspěchy stejně jako kluci v áčku. Ale juniorský titul jsme neslavili. S manželkou jsme si otevřeli jen šampus,“ vybavuje si.

Barinku uváděl do civilního stavu

Ani mistrovský titul v roce 2004 neslavil společně s hráči. „Za prvé jsem musel hlídat pohár. Za druhé jsem Petera Barinku uváděl do stavu civilního, protože byl tak opilý, že jsem ho musel odvést nahoru do baru. Pak se slavilo na 603,“ vzpomíná na zlaté okamžiky zlínského hokeje.

Na starost dostal shodou okolností ve stejném roce i převoz poháru mistrů světa z Brna do Zlína, který tehdy při pořádání světového šampionátu v Praze a Ostravě koloval po extraligových klubech. „Přiletěl tehdy ze Švýcarska a my jsme si měli pro něj jet do Znojma. Všude v novinách se psalo, že tam jedu s bodygardem. Jenže jsem jel pouze s manželkou a trofej jsme si předali na jedné benzince před Brnem. Dovezli jsme pohár do Zlína a říkalo se, že je zamknutý v trezoru. Jenže jsme jej měli doma v obýváku,“ šokuje s neuvěřitelnou historkou po šesti letech Šolc.

Hotel? Přísně tajné

Jsou věci, které za žádnou cenu nesmí z kabiny proniknout na povrch. Jako například hotel, ve kterém přespávají hokejisté. „Hráči si to nepřejí. Hlavně po titulu byli novináři dotěrní. Nikdy jsem to nikomu neřekl. Vždy jsem odpovídal, že někde na zámečku,“ vypráví Šolc a koutky mu cukají.

S manželkou bydlí na největším zlínském sídlišti Jižních Svazích, která si jej však doma příliš neužije. „Už je tři roky v důchodu, ale bere to jako realitu. Pracovala v domově důchodců, takže jsme se spíš míjeli. Většinou o víkendu jsem na cestách a opačně. Je to hlavně o domluvě,“ uvědomuje si Oldřich Šolc.

Od všedních a pracovních starostí si nejvíce odpočine na své zahrádce. „Je v jedné kolonii ve Zlíně. Také tam nemám nouzi o fyzickou námahu a navíc se při tom dá i zhubnout,“ pochvaluje si věčně usměvavý „maskot“ zlínského hokeje.