„Když se mě na něj někdo zeptá, derou se mi slzy do očí. Prostě už to tak je," přiznal zjevně dojatý Tomaštík, který i během rozhovoru těžko ovládal emoce.

Jak často si na něj vzpomenete?

Myslím na něj neustále, protože ho mám doma v kuchyni i v kanceláři na fotografiích. Myslím na něj každý den.

Vybavíte si, kdy jste se viděli poprvé?

To bylo v jeho juniorských letech, kdy tady byl neperspektivním hráčem Zlína a odešel do Vsetína. To byly úplně první kontakty. Já jsem v Malenovicích hrával s kluky hokejbal. Následně jsme se poznali blíže v jednom penzionu, který jsem provozoval, a on se svou nastávající ženou tam trávil čas. Následně mi byl za svědka. Prostě fantastický borec.

S jeho manželkou Kateřinou jste v kontaktu?

Ano, jsme. O této výstavce ví. Chtěli jsme jak svolení rodičů Karla, tak i Katky. Musím i jim poděkovat. Neměli s tím sebemenší problém, protože na Karla myslí.

Jak často se vás lidé na Karla ptají?

Myslím, že hodně. Třeba na Facebooku si na něj vzpomínáme často. Ať už prostřednictvím archivních fotek. Navíc je i tváří této výstavy. Mezi kamarády, kteří s ním hráli in-line, nebo ne, byl oblíbený. Měli jsme svou partičku, ať to byl Karel Mimochodek, Jarda Hub, Jirka Sůhrada, Petr Pavlas, Jirka Marušák. Po zápasech jsme si vždy zajeli na penzion, s rodinami jsme si dali večeři, oslavovali jsme třeba narozeniny. Byli jsme soudržný tým, který se ale s odchodem Karla trochu vytratil. Je ale jiná doba. Dnešní mládež má jiné priority. Ale musíme se s tím poprat. I tímto, co děláme a co nás baví.

Máte s ním i spoustu zážitků. Například se soukromým letadlem z jedné akce přesunul na finále České republiky v in-line hokeji v Pardubicích. Vzpomínáte?

Ano, čekal jsem ho v Pardubicích na letišti. Byl jsem této akci nápomocen, protože jsme Karla potřebovali. Ale on byl takový srdcař, že jej nebylo potřeba přemlouvat. On si to zařídil podle svého tak, jako by to udělal málokdo. To jen dokazuje to, jak všechno miloval. A to nebylo jen v in-
-line hokeji. On byl motivovaný i na tenis. On nedokázal prohrávat, on chtěl jen vyhrávat. Ale když porážka přišla, uměl ji přijmout. Ale nesl to těžce. (směje se)

A jak se stala příhoda v kempu v Berouně před jiným finále republiky?

To nám zařídili hráči soupeře. Věděli jsme předem, že to nebude nic extra v hotelu, ale v kempu. Měli jsme mezi sebou Karla Málka, který je velký rybář. Bylo nám řečeno, že bychom mohli večer chytat ryby před finálovým turnajem. Po příjezdu kemp odpovídal kvalitě minus čtyři hvězdičky, kde se spalo na palandách jako na vojně. Upřímně, byla to katastrofa. Když to Karel viděl, říkal: Byl jsem v New Yorku, jezdím po světě, ale tohle jsem ještě nezažil. Ivanku, děkuji ti za tento zážitek. Nakonec to dopadlo tak, že jsme všichni spali pod autem vedle chatek a náramně jsme si to užili. I bez ryb, protože Berounka byla asi tři kilometry od kempu. Sliby byly jiné, nicméně se nám podařilo Beroun deklasovat a vyhrát titul mistra republiky.

Byla právě jeho památka původní myšlenkou vaší výstavy?

Začali jsme v klubu počítat, kolik máme mistrů světa. A došli jsme k cifře, která nás samotné zaskočila. I za ty roky, co tady ve Zlíně in-line hokej děláme. Proto jsme si řekli, že by nebylo špatné ukázat, že tady in-line hokej funguje a jakým způsobem. Udělali jsme to tuto formou zároveň i jako vzpomínku na Karla Rachůnka, kolem kterého se zdejší in-line hokej víceméně točil a ještě dlouho bude. Byla to naše ikona a výborný kamarád, hokejista i in-
-line hokejista. Všichni jej ve Zlíně znají. Aby se na něj nezapomnělo a lidé si na něj zavzpomínali.

Jak dlouho trvaly přípravy a kolik bylo kolem toho práce?

Asi měsíc usilovné práce. Focení probíhalo během tréninků. Některé kluky jsme naháněli po celé republice, protože se již odstěhovali třeba do Prahy. Například Aleš Zacha, nebo i holky, které máme po celé zemi. Do toho vstoupily soutěže i mistrovství světa juniorů i mužů. Pro některé to bylo něco nového. Samozřejmě naše hvězdy jako Ondra Veselý nebo Libor Kašík na focení jsou zvyklí. Ale pro ty, kteří nehrají hokej a vrcholové úrovni, to byla zábava. Všichni jsme si to užili, přestože to bylo náročné. Tímto bych chtěl poděkovat agentuře v čele s Richardem Hrazdirou a Tomášem Pavlůskem, kteří pro nás tento servis zajišťovali. Děláme i projekty pro malé děti, které ještě nehrají soutěže. Je to spíš školička bruslení. To nás naplňuje a jsme z toho všichni nadšení. Malé děti jsou úžasné a rodiče se k nim připojili.

Ve městě i na sociálních sítích jde vidět velká propagace nejen výstavy, ale celého klubu. Jaký registrujete zájem veřejnosti?

Letos jsme vytvořili facebookový profil klubu. Osobně jej využívám již dlouho. Je to fenomén dnešní doby a co se podařilo firmě, která nám vše zaštiťuje, mě nadchlo. Sledovanost je velká. Videa i fotky se dostávají do světa. In-line hokeji se věnuji už pár let, takže kontaktů na světové týmy reprezentace je velká. Nadchlo mě, kolik lidí sociální sítě sleduje a kam všude se dostane.