„Říká se, že vítězství nikdy neomrzí. Ale první titul byl asi nejcennější,“ vybavil si v rozhovoru pro Deník Čechmánek, který tenkrát v roce 1995 v brance extraligového nováčka pomohl v památném valašském finále skolit svůj mateřský Zlín.
Jak často si vzpomenete na slavná léta?
Tím, že se jezdím dívat na hokej, tak to člověk ani nevnímá, protože jsme tam strávili spoustu pěkných let. Byly to krásné doby, ale život jde dál. Takže teď už hokej prožívám v roli fanouška a diváka.
Ale patříte mezi legendy, takže když dorazíte na Lapač, lidé si s vámi povídají, prohodíte řeč i s vedením klubu, případně současnými hráči, ne?
S některými hráči se možná znám, s některými jsem ještě hrál. Ale dnes už je to jiná generace. Navíc už je to strašně dlouho. Lidé mě poznávají, pozdraví, je to na velmi slušné úrovni. Občas prohodíme pár slov. Vítají nás tam velice vřele a příjemně.
Jak často se dostanete do Vsetína na zápas?
Občas. Jezdím na vybraná utkání. Jednou, dvakrát do měsíce se jedu podívat.
Vybavíte si, za jakých okolnosti jste se do Vsetína z Hodonína dostal?
Tehdy se ve Vsetíně v první národní lize tvořil nový tým. Mančaft byl poskládaný převážně z odchovanců zlínského hokeje. První rok nás tam bylo snad dvanáct. Byli odložení zlínským klubem a chtěli dokázat, že mají na to, aby extraligu hráli. Proto jsme chtěli postoupit a dál pokračovat i v nejvyšší soutěži.
Což se i vám nakonec podařilo. Byl klíčovou osobou, kdo vám pomohl a asi i zachránil kariéru, trenér Horst Valášek?
Horst většinu z nás znal právě ze Zlína a stál za příchodem těchto hráčů. Je podepsaný pod tím, že jsme se tam takhle sešli.
Když vy jste začínal v tehdejším Gottwaldově s hokejem, právě Valášek tehdy končil aktivní kariéru a přesunul se na střídačku. Na koho jste se chodil dívat? Kdo byl vaším vzorem?
Když jsem začínal jako malé dítě, chytával už Ivan Podešva. Horst Valášek měl po kariéře. Trénoval mě v mladším dorostu. Znal mě, věděl, jaký jsem hráč.
Dodnes vnímáte nezájem Zlína jako křivdu a následné úspěchy se Vsetínem jako zadostiučinění, nebo už všechny emoce vyprchaly?
To už je strašně dávno, uplynula už dlouhá doba. Chtěli jsme dokázat, že jsme byli odložení neprávem. V té době ano, cítili jsme křivdu, ale dnes už je to pryč. Jsme už i věkem někde jinde. Ale tehdy to pro nás všechny právě proto bylo vždy velmi prestižní nastoupit proti Zlínu. Vždy jsme chtěli předvést maximum a vyhrávat co nejvíc. Byla to vždycky derby. Všichni jsme se navzájem znali, bylo to vyhecované nejen mezi námi hráči, ale i mezi fanoušky. Ve Zlíně i ve Vsetíně byly stadiony vždy zaplněné.
Mimochodem, v památném pátém finále 1995 právě část hráčů ze Zlína prý měli rozbruslení se soupeřem a pak se šlo na věc. Vybavíte si to?
Ano, tenkrát to bylo jiné, než dnes. Nebylo to tolik profesionální, jako v současné době. Záleželo všem především na tom, aby v kabině byla dobrá parta, stmelený kolektiv. Především tohle tenkrát dělalo výsledky. Bylo to hodně o povahách hráčů, o chemii. I když část kluků měla rozbruslení ve Vsetíně, část ve Zlíně, bylo to především o tom, co každý hráč potřebuje, trochu rozhýbal tělo a to bylo asi všechno.
Nebylo to zvláštní být na jednom ledě proti rivalovi?
Možná pro někoho ano, ale pro nás ne. Nám to nedělalo problémy.
Mluvil jste o té prestiži. Dostalo se to někdy i do osobní roviny?
Ne, vždycky to bylo na sportovním poli. Se spoustou kluků člověk vyrůstal. Vždycky to bylo jen o tom, že každý chtěl vyhrát na ledě, bylo to samozřejmě na ostří nože. Nikdo nevynechal jediný souboj. Pro diváky to bylo atraktivní.
A co bitka na ledě Zlína při podávání rukou z konce října 2004, která je dodnes druhou největší melou v extralize co do počtu udělaných trestů?
Možná jsem u toho byl, ale už si to nepamatuji, nevzpomínám si na to. Člověk takové věci zapomene. (Čechmánek tehdy chytal, ovšem do bitky se nezapojil a nebyl mu udělen žádný trest – pozn. autora)
Ještě pojďme k současnosti. Čekáte na nějakou nabídku na trénování?
Studuji licenci A, takže nyní už mám možnost trénovat i něco víc. Pro licenci B bylo vrcholem trénovat ve druhé národní lize. Posouvám se dál. Ale cíle si nekladu, ani není potřeba. Samozřejmě cíle si člověk klást může, ale já mám menší. Ale neprozradím je. Ty jsou osobní.
Za osobní jistě považujete i soukromé, ale mediálně sledované potíže kolem neúspěšného podnikání, které vás dostalo až před soud. Už se vám situace zklidnila?
Budu se bavit pouze o hokeji a Vsetínu. Na tohle vám odpovídat nebudu. Jsem toho zproštěný, takže není potřeba se k tomu vůbec vracet.
