„Je to pěkné číslo," usmíval se Tomáš Žižka, 36letý obránce hokejistů PSG Zlín, který oblékal dresy pražské Slavie a Komety Brno. A také Los Angeles, v jehož dresu zasáhl do pětadvaceti bitev NHL.

Udělalo vám radost, že si klub na jubileum vzpomněl?

Ano. Ale říkal jsem jim, že bych nechtěl nějakou ceremonii. Stačilo dres předat jen někde v ústraní. Takhle jsem to udělal v Brně. Před takhle důležitým zápasem jsem se nechtěl nijak rozptylovat. Ale proběhlo to.

K tomu to asi patří, ne?

Asi jo. Moc to neprožívám. Je to pěkné číslo.

Vážíte si ho?

Ano. Jen doufám, že není konečné a nějaké zápasy ještě odehraji.

Cítíte se na devět set zápasů?

(smích) Po úterním zápase hodně. To bylo docela drsné a na krev. Člověk přemýšlí, aby nebyl na ledě do počtu. Doufejme, že ještě nejsem a chtěl bych nějaký zápas přidat.

Regenerujete víc než v minulosti?

Přijde mi, že stále stejně. Každý by se měl o své tělo starat. Kolem dvaceti let se člověk cítí nesmrtelný, že si může dovolit všechno. Ale pak se to nasčítá. A po třicítce to jde poznat. Mládežníkům bych doporučoval se o tělo víc starat. Ono se vám to později vrátí.

Dnes je moderní dodržovat i správnou stravu. Vy to ve svém věku řešíte?

Nijak zásadně. Ale samozřejmě se omezuji. Nějaké knedlíky během sezony nepřichází v úvahu. Jsem zastáncem toho, že strava musí být pestrá. Musí v ní být od každého něco. Neomezuji se v tom, že bych nejedl hovězí nebo vepřové. Během zápasů ale jím, jak jsem zvyklý, lehčí jídla. Po zápasech si můžete dát i něco těžšího.

Takže vám udělá radost guláš se šesti knedlíky a pivem?

(úsměv) Abych řekl pravdu, v sezoně tohle nejím. Snažím se to omezovat. Neříkám, že úplně, ale jím to málokdy. Je na každém jedinci, zda to dodržuje. Máme tady hráče s číslem šedesát osm (Jaromír Jágr – pozn. aut.), který je zvyklý na buchty a knedlíky. Každý své tělo musí během kariéry poznat, co mu sedí a poté to i dodržovat.

Vybavíte si svůj první extraligový zápas právě v Třinci v roce 1997?

Vůbec nevím. Nepamatuji si ani svůj první gól. Nikdo mi tehdy nepřivezl ani puk, protože tehdy se to moc neřešilo. Je pravda, že ze svých začátků si toho moc nepamatuji.

Každopádně jste odehrál během tří sezon v dresu Los Angeles Kings i 25 zápasů v NHL. Tam se vám vzpomínky na vaše premiéry oživují?

Tam ano, protože oni hokej berou prestižněji. Takže mám nějaké video schované, ale na tyhle věci se budu dívat až po kariéře. Ale první zápas jsem odehrál proti Anahaimu. Gól jsem dával v New Jersey brankáři Martinu Brodeurovi. Byla to klasická haluz, pětkrát odražený puk před bránou a propadlo to tam. Byl to přitom spíš vlastní gól. V přesilovce jsem vystřelil od mantinelu a Scott Niedemayer si to srazil do brány. Ale je to pěkná vzpomínka.

Do zámoří jste odešel po čtyřech sezonách v extralize. S jakými vyhlídkami a šancemi jste odcházel?

Bylo mi asi dvaadvacet a klasicky jsem podepsal tříletý nováčkovský kontrakt. Věřil jsem tomu, že se tam prosadím. Postupem času se mi začalo dařit, hrál jsem dobře i na farmě (v AHL Manchester Monarchs, pozn. aut.) a vybojoval si své místo. Vinou zranění jsem se ale ve své třetí klíčové sezoně nedostal po kempu do hlavního týmu. Byla smůla, že byla výluka. Končila mi smlouva a už jsem nechtěl pokračovat na farmě a vrátil jsem se do Evropy. Poté už jsem se do rozjetého vlaku nedostal. Možná s odstupem času lituji, že jsem jednu sezonu neobětoval. Možná bych se prosadil víc. Když už nejste tolik v Evropě vidět, je těžké se tam vrátit. Přestože si to každý říká. Ale málokdo to skutečně dokázal.

V L. A Kings to bylo tehdy postavené na Žigmundu Pálffym s Lucem Robitaillem. Jaké na ně máte vzpomínky?

(směje se) Výborné! S Lucem jsem se seznámil, když mi poprvé zavolali z farmy. Přijel jsem do Columbusu na hotel. Přijel jsem v noci. Vzal jsem si na recepci kartu od pokoje, přišel jsem tam, lehl jsem automaticky do postele. A ráno jsem se probudil a vedle mě ležel Luc Robitaille. (smích) Byl jsem vykulený, že mě s ním dali na pokoj. Se Žigem jsme spolu hrávali ještě ve Slavii během výluky v NHL.

Na ledě to byli výborní hokejisté, ale jak se chovali a vystupovali v kabině?

Oba super kluci. Žiga jsem navíc bral do party s českými hráči. Ale k Američanům má každý trochu větší respekt. Neuměl jsem ještě moc anglicky, člověk se bál mluvit. Speciálně Luc ale uměl navázat řeč a bavit se o něčem. Snažil se mi rozumět. Byl to zážitek.

Tehdy vás trénoval Andy Murray, dnes už trojnásobný mistr světa s Kanadou. Jaký to byl kouč?

Pan profesor. Vyučoval nás v centimetrech na ledě. Neskutečný detailista. Zabrzdil jste o centimetr jinde, než vyžadoval, a už přerušil celé cvičení a ptal se, proč brzdíte zrovna tady. Hokej bral dopodrobna, pořád nám dával kvízy. Pod dveře na hotelovém pokoji jsme dostali ráno papír, kde byla sestava na zápas a daná taktika. Museli jsme si to prolustrovat. Záměrně tam vždy byla chyba a on se na mítinku před zápasem ptal, kde chyba byla. Takhle si zjišťoval, jestli to hráči čtou a jestli jsou připravení. Kolikrát jsem nevěděl, tak jsem do poslední chvíle zjišťoval, co tam bylo. (směje se) Bál jsem se, aby mě nevyvolal. Byl to zajímavý trenér a vzpomínám na něj v dobrém, i když jsem toho tolik neodehrál.

Los Angeles je metropolí Kalifornie, leží na pobřeží Tichého oceánu. Jaký byl zájem fanoušků a médií?

Nebylo to hokejové město. Třeba v novinách se hokej vůbec neřešil. Objevil se jeden malý článek ze zápasu a to bylo všechno. Z toho jsem byl překvapený. Už tehdy hokej byl populární především v Kanadě a dodnes tomu tak asi je. Za poslední dobu dvakrát vyhráli Stanley Cup a mám pocit, že se to tam trochu změnilo. V mé době jsme za tři roky byli jednou v play-off.

Za L.A. hrával i legendární Gretzky. Byla vidět a cítit nějaká památka na nejlepšího hráče hokejové historie?

Ano. V tréninkovém centru byly k vidění velké plakáty legend klubu. Vzpomínka tam byla. Ale když člověk vyšel ven, bylo teplo. Nebylo to hokejové prostředí. Ale není asi špatné hrát. (úsměv)

Jste ještě s někým v kontaktu, nebo se už po čase přerušily?

Měli jsme tam československou kolonii. Sešlo se nás tam snad osm nebo devět. S nimi jsem se potkával i tady na ledě. Milan Hnilička, Roman Čechmánek, Jaroslav Modrý, Lubomír Višňovský, Žigmund Pálfy, Martin Štrbák… Ale s nikým v kontaktu nejsem.

Po návratu do Evropy jste se ještě vydal do Ruska, kde jste začal sezonu 2004/2005 ve Spartaku Moskva a odehrál 23 zápasů. Nechtěl jste vydržet déle?

Šel jsem to tam zkusit. V té době to byl ještě slabší tým. Moc se nám nedařilo. Ještě v té sezoně jsem odešel do Slavie.

Proč jste se nevrátil do Zlína?

Bylo to tehdy hodně v jednání. Už to bylo skoro na spadnutí. S tehdejším generálním manažerem panem Venerou jsme se už domlouvali na smlouvě. Ale byly v tom různé okolnosti. Řekl bych, že o mě tehdy nebyl takový zájem. Bylo to po mistrovské sezoně, kdy měli spoustu obránců a měli plný stav. Bylo mi proto nabídnuto, abych pokračoval jinde a vrátil se až po sezoně. Pak ale do toho vstoupila Slavia a bylo rozhodnuto.

Tam jste vydržel šest let a slavil i svůj jediný mistrovský titul…

Přesně tak. Cením si ho, protože se Zlínem jsem ho nevyhrál. Bylo to příjemné období, hráli jsme pořád nahoře. Za těch sedm sezon mám odsud hodně medailí. Bylo to dobré období.

Pak se opět spekulovalo o vašem návratu podruhé, jenže jste zamířil do Komety Brno. Proč?

Věděl jsem, že ve Slavii pokračovat nebudu. Byli jsme s Vláďou Růžičkou domluvení, že se budu vracet zpět. Měl jsem svolení si hledat angažmá a řekl jsem agentovi, ať jedná se Zlínem. Jenže mi přišlo, že tady v tu chvíli bylo období bezvládí. Odcházeli pánové (generální manažer) Michalovský s (trenérem) Venerou a nastupoval (současný jednatel) Patrik Kamas. V tu chvíli jsem ale už potřeboval vědět, co bude. Ozvala se Kometa, předložila nabídku, na kterou jsem musel buď kývnout, nebo odmítnout. Nechtěl jsem už čekat, jak se to tady vyvrbí a co se tady bude dít. Když jsme se domluvili, volal mi Rosťa Vlach, jestli bych se nechtěl vrátit. Ale už jsem byl domluvený jinde na tři roky. Hráli jsme dvakrát finále během tří let. Škoda že jsme to tehdy nedotáhli. Návrat jsem ale musel odložit. Pohádka o titulu v mateřském klubu každému nevyjde. Já to musel vzít přes Prahu a Brno. Každý má kariéru nějak napsanou. Ne každý může hrát dvacet let v jednom klubu. V dnešním sportu to ani jinak nejde.

Dopíšete ke své kariéře i příští sezonu ve Zlíně?

Uvidíme. Nechávám to otevřené. Chuť mám, k devítistovce bych chtěl nějaký zápas přidat. Jednání ale nechávám na agentovi, do toho se nemontuju. Chci mít chladnou hlavu k dokončení sezony.

Tomáš Žižka

Narozen: 10. října 1979 ve Šternberku. Výška: 188 cm. Váha: 97 kg. Číslo dresu: 5. Hůl: L. Přezdívka: Žíža.

Kariéra: Zlín (97–01 a 14–??), Manchester Monarchs (AHL, 01–04), Los Angeles Kings (NHL, 01–04), Spartak Moskva (KHL, 04–05), Slavia Praha (04–11), Kometa Brno (11–14).

Největší úspěchy: 1× 1. místo (Slavia Praha, 2007/2008), 5× 2. místo (2× Slavia Praha 05/06 a 08/09, 2× Kometa Brno 11/12, 13/14, 1× Zlín 98/99), 1× 3. místo (Slavia Praha 09/10).

Premiéra v extralize: 6. kolo: 19. září 1997 Třinec – Zlín 6:4.

Premiérový gól: 17. kolo: 30. října 1998 Zlín – Karlovy Vary 2:2. (V čase 50:18 vyrovnal od modré čáry po přihrávkách Lešky a Tomka na konečných 2:2).

V extralize: 901 zápasů, 78 gólů, 170 asistencí, 247 bodů.

V NHL: 25 zápasů, 2 góly, 6 asistencí, 8 bodů.

V reprezentaci: 22 zápasů, 2 góly, 5 asistencí, 7 bodů.