Jeho dres s číslem 17 bude v rámci oslav 90. výročí zlínského hokeje slavnostně vyvěšen pod střechu Zimního stadionu Luďka Čajky. „Je to vyznamenání pro mě a celou rodinu,“ přiznal 66letý Sedlák.

Berete to jako odměnu za celoživotní práci pro zlínský hokej?
Ano, je to za celou dobu, co jsem ve Zlíně. Tedy od čtyřiasedmdesátého. Nejdřív jsem ji odváděl pro tým, pak pro klub. Je to ocenění za obě role.

Jak jste reagoval, když vám to vedení klubu oznámilo?
Byl jsem překvapený, protože konkurence byla velká. Ale zároveň i potěšený. Mými favority byli Tonda Stavjaňa, Rosťa Vlach a také Zdeněk Venera. Všechno to byli kvalitní hráči, kteří také něco znamenali a odvedli své.

Každopádně vaši bývalí spoluhráči, kteří již byli oceněni, vás vybrali zřejmě proto, že jste v klubu strávil celý život. Nelákalo vás zkusit to i jinde?
Nějaké nabídky jsem měl, během kariéry se něco objevilo. Ale jsem jedním z těch, kteří když někde začnou, rádi to tam i dodělají. Usadili jsme se tady s rodinou, manželka i já jsme to domů na jih Moravy měli kousek. Morava nám přirostla k srdci. Usadili se tady i naši dva synové, starší Miloslav a mladší Pavel. Starší dokonce zkoušel i hokej, ale nešlo to, jak si představoval, tak se věnoval i zaměstnání.

Kariéru jste končil v 38 letech. Na tehdejší poměry docela pozdě, co?
To už jsem končil i angažmá v Jugoslávii. To byl rok 1989 a po revoluci jsem začal pracovat jako kustod. Ve Zlíně nastupovala nová mladá generace a kvalitní hráči. Naskytla se mi příležitost pracovat v klubu po předchozím kustodovi panu Svobodníkovi.

Kolikrát jste práci kustoda chtěl od té doby zabalit?
(směje se) Rodina po mně několikrát chtěla, abych skončil, ale nechtěl jsem. Neměl jsem důvod. Člověk je vychovaný sportem. Bez atmosféry v kabině a kluků bych stejně moc dlouho nevydržel. Manželka mě chtěla mít doma, ale překonala to a říkala, že už to se mnou nějak vydrží.

Jak dlouho chcete ještě vydržet?
Nebudu říkat, jestli skončím zítra, po zítřku nebo za rok. To ukáže až čas a zdraví. A také rodina, jak dlouho mi to vydrží tolerovat. Já mám pořád chuť, nejraději bych hrál, ale už to nejde. Vždycky říkám: hlava všechno ví, ale nohy a tělo už nejsou pružné.

Kdy jste stál naposledy na bruslích?
Každou zimu, protože učím vnučky bruslit. Naposledy jsem s nimi sjížděl Baťův kanál skoro až k Uherskému Hradišti. Bavím se, pracuju mezi mladými, tak se do toho věnujeme i našim malým ratolestem. Já je vedu ke sportu, manželka zase vnučky k tanci a ke zpěvu.

Kariéru jste končil až v sedmatřiceti letech. Až na vážné zranění oka jste neměl zdravotní potíže?
Nejvážnější bylo právě zranění oka. Stalo se to v zápase s Kometou Brno, když Radek Radvan vystřelil, někdo puk tečoval a dostal jsem to přímo do oka. Podstoupil jsem dost vážnou operaci.

Čeho si ze své kariéry nejvíc vážíte?
Dlouhověkosti, jsem rád, že se mi až na to oko vyhýbala zranění. S koleny ani rameny jsem neměl nikdy problémy. Vážím si i všech kvalifikačních zápasů od Liptovského Mikuláše přes Dubnicu až po Zvolen. Zápasy o postup měly svůj náboj, některé byly dost vyhrocené. Tohle byla krása, dá se to srovnat se zápasy play-off. A pak třetí místo pro tehdejší Gottwaldov. To byl vrchol generace, která to se mnou prošla.

Začínal jste ve dvojici s Herčkem, ale vystřídali se vedle vás Zdeněk Venera, Antonín Stavjaňa, Zdeněk Albrecht nebo Robert Svoboda, současný trenér Zlína. Vzpomínáte na dávnou spolupráci?

S Robertem občas zavzpomínáme, pobavíme se o jeho taťkovi, vždyť jsem hrával s oběma. Nejvíc jsem ale hrával se Zdeňkem Venerou, dvě tři sezony určitě. Chtěl jsem hlavně hrát, takže by bylo jedno, jestli mě trenér dá nalevo nebo napravo. Když jsem přišel z vojny, tenkrát jsem byl ještě holub. Ujali se mě Herčko s Maršíkem, já později třeba Pavlase i dalších mladších kluků. Nejvíce času během hráčské kariéry jsem ale převážně strávil s Luďkem Pelcem, Zdeňkem Čechem a Jurou Vodákem. Je ale nepřeberné množství dalších hráčů, kteří to se mnou vydrželi a já s nimi také. Od roku 1975 jsem v úzkém kontaktu i s Lubošem Pálkou (někdejším masérem) a dodnes to ještě v kabině táhneme s primářem Jiřím Gaťkem.

Byl jste dokonce kapitánem bronzového týmu z roku 1985. Jak jste roli vůdce týmu tehdy bral?
Byla to pocta a vyznamenání, že si mě hráči vůbec zvolili. Byla to i moje povinnost bojovat za hráče a mužstvo. Když už si vás zvolí, nechcete je zklamat. Na ledě i mimo něj.

Pod strop zimního stadionu půjde dres s číslem 17, které jste nosil prakticky celou kariéru. Má pro vás nějaký význam?
Ano, protože mým vzorem byl Honza Suchý, který tohle číslo měl. Z Hodonína jsem se jezdil dívat na Duklu a na Slovan Bratislava, který tehdy kupoval Nedomanského. Jako dítě jsem se chodil dívat na Bubníky.

Býval jste ofenzivní obránce, jste po Martinu Hamrlíkovi, Radimu Tesaříkovi a Jiřím Marušákovi čtvrtým nejproduktivnějším obráncem klubu v dějinách nejvyšší soutěže. Lichotivá bilance, co?
Jim se už počítaly do statistik i druhé asistence, nám pouze první. Proto Larrymu rád říkám, že si tehdy počítal i čtvrtou přihrávku. To za nás nebylo. Takhle si ho já dobírám. Ale každého by to potěšilo. Dělal jsem pro tým všechno.

LEGENDY ZLÍNSKÉHO HOKEJE OČIMA MILOSLAVA SEDLÁKAJAROSLAV STUCHLÍK
„Toho jsem už zažil jako trenéra. Začínal společně se Zdeňkem Kepákem. Byl přísný a nekompromisní. Byl ve všem důsledný, i v životosprávě. I když jsme hráli venku, museli jsme dodržovat určitá pravidla.“
LADISLAV MARŠÍK
„Společně jsme spávali na pokoji, měl své pravidelné ranní rozcvičky. Pak jsem to i od něj odkoukal, že by bylo dobré se protáhnout. Společně s ním a Josefem Herčkem jsem po svém příchodu do Gottwaldova všechno poznával. Seznámili mě i s okolím.“
JIŘÍ KRÁLÍK
„Jirka byl jeden z nejlepších gólmanů své doby. Díky němu jsme získali bronz, pak byl mistrem světa. Velká osobnost týmu, chytrý a slušný člověk.“
JIŘÍ VODÁK
„S Wasserem jsme toho zvládali moc. Mezi námi to byly nekonečné šarvátky na tréninku, hecování. Všechno ale bylo v zájmu kolektivu, dobrý hokejista a dobrý kluk. Užili jsme si společně toho hodně. Dodnes když se potkáme nebo si sem tam zavoláme, tak se hecujeme. Hraje tenis, tak mě láká, ale nemůžu být všude.“
LUDĚK ČAJKA
„S Luďkem jsem toho moc nezažil, přesto pár let jsme spolu odehráli. Kvalitní, šikovný obránce, dostal se do nároďáku. Budoucnost měl před sebou. Jeho tragédii v Košicích jsem sledoval tehdy na dálku z Jugoslávie, kde jsem na konci kariéry hrál. Byl jsem ve spojení s kluky ve Zlíně, informovali mě, co se přihodilo. Měl všechno před sebou. Dobrý, slušný, hodný kluk.“
MIROSLAV OKÁL
(směje se) To je kapitola sama pro sebe. S Mirou jsme se na ledě skoro míjeli. Dříč, bojovník, hrával s nasazením, neuměl prohrávat. V kabině byl vůdčí osobností. Uměl za to vzít, jak se říká.“
KAREL RACHŮNEK
„Karla je velká škoda, znal jsem se s ním dobře. Stejně jako s jeho rodinou. Dodnes se rádi potkáváme a myslím, že se rádi vidíme. Udržuji kontakt s Ivošem, občas na něj nebo tatínka narazím.“
MARTIN HAMRLÍK
„Larry je druhé rádio. Ten když spustí, nejde zastavit. Když vypráví své historky a připomínky, byla ho a je dodnes plná kabina. Zastavil se, až šel domů. (směje se) A to dělá dodnes. Nezměnil se. Je oblíbený, v pohodě. Má správné názory na hokej. To co předváděl on, se snaží předávat druhým. U některých to funguje.“
BOHUMIL KOŽELA
„Jeden z trenérů, který mě podržel. Dával mně na ledě nejvíc prostoru. Měl pochopení pro moje ofenzivní výpady. V tomto mě podporoval. Byl to dříč, bojoval za každou cenu na ledě i mimo něj. Hokej měl a stále má rád. Byl soudný, ale zároveň schopný se o hokeji pohádat. Je dobře, že v hokeji dovedl bojovat a prosadit si svůj názor. I když i mně to někdy bylo nepříjemné, míval pravdu. Hodně jsme toho spolu prožili ať už ve funkci trenéra, nebo manažera.“

VIZITKA MILOSLAVA SEDLÁKANarozen: 14. ledna 1952 v Hodoníně. Výška: 180 cm. Váha: 76 kg,
(v roce 1985). Číslo dresu: 17, 25.
Bývalé kluby: Hodonín, Gottwaldov (1974-1987 a 1988/89), Vojvodina Novi Sad.
Největší úspěchy: 3. místo v sezoně 1985 v Gottwaldově, 3x postup
z kvalifikace proti Liptovskému Mikuláši, Zvolenu a Dubnici.
Premiéra v nejvyšší soutěži: 1. kolo: 10. září 1974 Gottwaldov – Pardubice 2:4 (1:1, 1:1, 0:2). Premiérový gól v nejvyšší soutěži: 8. kolo: 4. října 1974 Gottwaldov – Kladno 2:2 (0:1, 1:1, 1:0).