„Se sebevědomím a fyzickou pohodou totiž roste i psychická. Více si věříte a jste schopni vyprodukovat i to, co byste od sebe jinak nečekali. Víte, že vás nikdo nemůže porazit. To je nesmírně důležité,“ tvrdí o své životní dřině Šíma.

V roce 1961 ve svých 17 letech naskočil do karlovarského áčka, které tehdy hrávalo druhou ligu. O dvě sezony později narukoval na vojnu do Dukly Jihlava, kde však nevydržel do startu ročníku a odešel do Litoměřic. „Neměl jsem tam velkou šanci. Už tehdy došlo v týmu k problémům. Mým nadřízeným a mazákem byl Jarda Holík a další starší hráči. Byl jsem mladý, ale už tehdy jsem posiloval a moc se mi nelíbilo, že mě někdo buzeroval. Byly tam různé nechutné scény, které jsme si my bažanti museli na sobě nechat vytrpět. Přesto si myslím, že vojna tehdy nebyla úplně k zahození. Protože jste si v určitém věku bez rodičů musel vyzkoušet, co život obnáší. A právě ta buzerace byla pro vývin člověka důležitá,“ myslí si po letech 67letý Šíma.

Z útočníka obránce

Z Litoměřic však nezamířil domů do Karlových Varů, ale přes Hodonín přestoupil před sezonou 1967/68 do Gottwaldova, který tehdy trénoval Vladimír Kobranov a Šímu přeškolil z útočníka na obránce. „Už tehdy věděl, že mám na víc než druhou ligu. Zjistil, že to nemá cenu, protože moc dobře věděl, že když jsem někde přišel, tak jsem to tam sundal. Dostal mě na úplně jinou kolej. Nedělalo mi to žádný problém, rychle jsem se do toho zapracoval. Potíže měli spíš ostatní proti mně. Hrál jsem proti reprezentantům, kteří byli výborně technicky vybavení. Ale na techniku jsem se vykašlal, protože jsem soupeře boural u mantinelu,“ vysvětluje rodák z Pelhřimova.

Když praskaly kosti

Chyběl jediný den před startem hokejového ročníku 1968/69 I. ligy, kdy jel po dopoledním tréninku za manželkou, která ležela s rizikovým těhotenstvím v Baťově nemocnici. Už za ní nedojel. Na mostě přes řeku Dřevnici u současného zlínského fotbalového stadionu a sokolovny těžce havaroval na motorce Jawa 250. „Jel jsem směrem z města a proti mně se objevil trolejbus a náhle z mostu vyjelo auto, které odbočovalo, a já jsem mířil přímo proti němu. Šlápl jsem na brzdu a dostal jsem předhavarijní šok. Měl jsem výhodu, že jsem omdlel a necítil žádnou bolest. Přišla rána a poté už si nic nepamatuji,“ popisuje Šíma svou hrůzostrašnou nehodu, ze které mrazí v zádech. „Odvezli mě na úrazovku do Baťovy nemocnice. Měl jsem boty kanady, takže nad nimi kosti praskly, ale v ní mi noha vydržela. Probudil jsem se po třech dnech a nevěděl jsem, co se stalo. Selhala mi paměť, měl jsem těžký otřes mozku, všechna žebra na pravé straně zlomená, tříštivou zlomeninu stehenní i holenní kosti a bérce. Navíc jsem měl nohu otočenou dozadu. Kosti mi koukaly ven. Po čtrnácti dnech mi nohu znovu lámali, protože mi tam špatně připevnili šrouby a noha mi začala křivě srůstat. Dnes se už tomu směji. Byla výhoda, že jsem byl mladý. Přijeli za mnou rodiče, kteří se ho nehodě dozvěděli z novin,“ vypráví Jaroslav Šíma s ledovým klidem.

Ze začátku si Šíma péči gottwaldovských lékařů nemohl vynachválit. „Pro doktory jsem žil. Například se mi líbila primářka Rašovská. Byl jsem šťastný, když za mnou ráno přišla. Vždycky jsem se pro ni vymydlil a oholil. Bezvadně se o mě starali,“ pochvaluje si jedna z mnoha legend československého hokeje.

Jenže zároveň lidé v bílých pláštích společně se sportovním doktorem Říhou a vedením klubu rozhodli o jeho konci v Gottwaldově, kam se ale ještě na jednu sezonu 1978/79 vrátil. „Sešlo se lékařské konzilium, tedy asi pět doktorů na schůzi a dohodli se, že Šíma pro ně nebyl perspektivní. Mrzelo mě, že jsem byl pro ně už nepotřebný. Ale tehdy jsem jim i do novin a televize řekl, že za rok budu v reprezentaci. A dělal jsem pro to všechno. Dokonce jsem posiloval na nemocničním lůžku,“ vrací se Jaroslav Šíma proti proudu vzpomínek.

„Když nade mnou v klubu zlomili hůl, tak jsem jezdíval bruslit na zamrzlou Fryštáckou přehradu. Byl to pro mě smutný čas, ale překonal jsem jej a odešel do pražské Sparty. Přitom jsem ji nebral jako velký klub, ale hráli ligu, měl jsem to blíž domů do Varů, tak jsem se přestěhoval,“ popisuje vstup do nového sportovního i osobního života.

Tehdy na cestě do nemocnice za manželkou jel na motorce naposledy. „Už nikdy jsem na ni nesedl. Nebál jsem se, ale nehoda mě vyřadila z motoristického chtíče, že bych si ji chtěl ještě vyzkoušet. Kvůli nehodě jsem přišel o mistrovství světa. Vzala mi hodně, tak jsem už s tím nechtěl mít nic společného,“ vysvětluje.

„Šíma není člověk, Šíma je bůh,“ skandovali tehdejší hokejoví fanoušci. Děkovali mu tím za jeho oddanost, dřinu, píli a bojovnost. „Měl jsem s tím problémy, protože se za totality vyzývání člověka pobožným pokřikem nenosilo. Lidé to mysleli v dobrém. Znamenal jsem pro ně, že se přišli na něco podívat. Věděli, že je nezklamu. Právě pro průměrné lidi s pivem a párkem jsem hrál. Znal jsem se s vedením, ale raději jsem se bavil s uklízečkami nebo s ledaři. Pro mě to bylo přijatelnější než se bavit s ředitelem zimního stadionu,“ líčí bývalý obránce, který v nejvyšší soutěži odehrál celkem 412 zápasů a vstřelil 73 branek. (Za Gottwaldov 128 utkání a 17 gólů, za Spartu 284 utkání, 56 gólů a 395 trestných minut.)

Drsňáci proti sobě

Drsňák proti drsňákovi. Na ledě byli Jaroslavové Šíma s Holíkem nesmiřitelní rivalové, kteří si navzájem nic nedarovali. Jejich střety jsou dodnes pro mnoho fanoušků stále jako živé. Přitom mimo led byli časem i kamarádi. Poprvé se potkali na vojně v Jihlavě. „Byl můj nadřízený, protože byl starší. Takže byl mazák a já bažant. Problém mezi námi ale vznikl na ledě. Nebylo to o neslušném chování, ale o pracovní záležitosti. Byl jsem mladý a nebral jsem jej jako mazáka, ale jako normálního spoluhráče. Ale oni role neustále rozlišovali,“ zlobí se i po letech Šíma. „Jako obránce jsem s ním musel jít mnohokrát do fyzického střetu a neponechával jsem nic náhodě. On byl nade mnou nepoměrně lepším hokejistou. Přestože byl také důrazný, tvrdý a neústupný, fyzička mu chyběla a proti mé nebyla na úrovni. On to cítil a bral to špatně. Mě ale nezajímalo, proti komu hraji, ale jak hraji. Nenechal jsem si nic líbit. Tím, že jsem nebyl tak známý, dovolil si proti mně dost. Sobě jsem si sliboval, přestože jsem to nemohl tušit, jestli budu hrát někdy první ligu, tak že se mu pomstím. Už v Gottwaldově s ním vznikaly problémy, které jsem řešil po svém,“ popisuje svůj pohled muž, jenž proslul i celoobličejovou maskou.

Jak tedy spolu mohli vycházet v národním mužstvu Československa? „Byli jsme výborní kamarádi. Neměli jsme se rádi na ledě, ale po zápase jsme si klidně popovídali. Když jsme měli soustředění, tak si z nás ostatní spoluhráči dělali legraci. Třeba obsadili všechny stoly a nechali volná jen dvě místa. Sedl jsem si a Jarda Holík přišel na poslední chvíli a neměl si kde sednout. Tak si sedl ke mně,“ rozesměje se Šíma nad veselou historkou. „Měl jsem ho vždycky strašně rád jako kamaráda. Ale znova podotýkám, že na ledě to bylo o práci a o tom, jak vyhovět trenérovi, oddílu, což on ale dokázal také. Nemohu si na něj stěžovat,“ přesvědčuje s tím, že by s Holíkem zašel i na pivo. „Vždyť kolikrát v televizi jsme při tvorbě medailonku děkovali jeden druhému, že ty souboje měly nějakou úroveň,“ pochvaluje si.

Přestože si vypracoval pověst obávaného bijce, který před ničím neuhne, tak nikdy se s nikým na ledě bez rukavic nepopral. „Vždycky jsem to řešil tak, že jsem dal soupeři první ránu a oni už si dávali pozor. Hrával jsem tvrdě, ale bitkou jsem spory na ledě řešit nepotřeboval. Buď se soupeř bál, nebo do souboje nešel,“ vysvětluje Jaroslav Šíma zajímavý paradox.

Cvičil i v práci

Gladiátor sedmdesátých let získal železnou fyzickou kondici a hroudu svalů každodenním vytrvalým posilováním a formováním postavy. „Po havárce v nemocnici jsem si od známých nechal přivézt gumy, které se připevnily, a cvičil jsem alespoň ruce. Ještě když jsme museli chodit do zaměstnání, tak jsem dělal v ZPS na lince přesného lití a tam byli bezvadní chlapi. Říkali mi, Járo, my to uděláme za tebe, hlavně se věnuj tréninku. Měl jsem tam činky a v montérkách jsem posiloval. Musel to být hrozný pohled. Oni mi hrozně fandili a povzbuzovali, abych si přidal. Tato vzpomínka je krásná a jak živá,“ vybavuje si.

V současné době však už cvičí jednou za týden. „Když jdu kolem činek, tak jim říkám: holky, dnes na vás nemám náladu. Kdybych ale zase začal hrát, dřel bych ještě trojnásobně víc. Posilování se mi líbí, nejen že uděláte něco pro sebe, ale máte pocit i větší bezpečnosti. Chodím i pořád ozbrojený, protože zbraň potřebuji k výkonu zaměstnání. V dnešní době chodí s bouchačkami i malí kluci. Kdyby bylo potřeba, musel bych ji vytáhnout,“ varuje případné nezodpovědné výtržníky.

V národním týmu odehrál 17 zápasů, gól se mu ale vstřelit nepodařilo. Právě kvůli svému hernímu stylu utkání neodehrál víc. „Přišel jsem tam na nátlak lidí, kteří mi fandili. Za Pitnera ani Guta jsem neměl na růžích ustláno, proto se mi špatně hrálo. Gut mi sice říkal, že mám hrát jako na Spartě, ale jak, když proti vám nastoupil třeba Charlamov, který si z vás dělal legraci. Na puk se mu dívat nemůžete, musel jsem mu hrát do těla, ale za to jsem šel hned na trestnou lavici. Když mě vyloučili, tak jsme zase po gólu v oslabení prohrávali. Proto jsem neuspěl,“ tuší Jaroslav Šíma.

O nezískaném titulu…

„Titul jsem mít mohl, ale když jsem byl na vrcholu tak ve Spartě a hlavně na UV ČSTV byli lidé, kteří mi nefandili. Především doktor Andrešt. Hrávali jsme s hokejkami Jofa. Za sezonu jsem jim zlomil spoustu, ale všichni ostatní dodávku dostali, jen já ne. Ony přišly, ale ke mně se už nedostaly. Dodnes nevím, proč se lidé takhle ke mně chovali, protože já jsem slušný člověk. Možná proto, že jsem s nimi takový kamarád nebyl. Stejně jako když dnes přijdete do haly, kde pod stropem visí dresy spousta hráčů, kteří proti mně Spartě toho moc neodevzdali. Přesto mně to vůbec nevadí. I Gusta Havel, můj velký kamarád, se kterým jsem prožil spoustu let sportovního života, se mně ptal, proč tam nejsem. Ale důležitá je jiná věc. Dnes můžu přijít kamkoliv a říct, co tohle hrajete za hokej? Jsem rád, že mi nikdo nemůže odpovědět, abych si vzpomněl sám na sebe. I když jsem nehráli dobře a prohrávali, vždy jsem odevzdal výkon na hranici možností. Skončil jsem s kariérou brzy, ale jsem rád, protože nyní můžu kritizovat poměry, jak se mi zachce.“

O svém platu…

„Když jsem začínal v Gottwaldově, měl jsem sto padesát korun čistého, dvě stě hrubého. Po několika letech tři sta čistého, čtyři sta hrubého, a když jsem končil, tak šest set korun hrubého. Žili jsme si dobře, měli jsme se fajn a dělali jsme svou práci. Jestliže ale někdo hraje za tři sta, nebo tři sta padesát tisíc měsíčně, tak mi řekněte, kde berou motivaci, když v 27 letech jsou zabezpečení,“

O současné krizi Sparty…

„Problém je ve spoustě věcech. V této sezoně je to dlouhodobý úkaz. Ve financích problém není, Sparta je náš nejbohatší klub. Kámen úrazu je v manažerech a trenérech. Sparta nesestoupí, ale z ostudy kabát má obrovský. Aby to mělo pro příští sezonu nějaký význam, tak bych začal od vedení, protože hlava smrdí od hlavy. Menegement bych obrovsky pozměnil, trenéry bych vyhodil. Angažoval bych okamžitě mladší trenéry, s tím že už nemohou nic pokazit. Ale už budou s lidmi. Hráče, kteří mají opatlané kapsy penězi bych vykopl a nasadil bych mladé perspektivní kluky a nová trenérská dvojice by ukončila trapnou sezonu s tím, že věděli, co mají čekat. Bohužel nevím, jak se v dnešní době dělají smlouvy, ale platy bych plošně poslal dolů. Dnes je to o penězích, ať mají padesát tisíc za zápas, ale to musí jít vidět, což znamená prémiový řád. Ale ne, aby se tam většina hráčů, kteří se na ledě potácejí, brali tak obrovské peníze. Nebylo to jako dnes na Spartě, kdy za tři sta tisíc měsíčně zápas odklouzají. Nás by s takovým přístupem poslali do fabriky. Ale tohle všechno souvisí s fyzickou připraveností.“

O svém dětství…

„Přestěhovali jsme se z Pelhřimova do Karlových Varů asi ve třech letech, protože ve čtyřech už mám první fotografii z otevření karlovarského zimního stadionu. Jsem tam se Zdeňkem Ujčíkem, jako že mi dělá trenéra. Paradoxem je, že po letech mě jako už dospělého ve Spartě trénoval. Proč jsme se tam přestěhovali přesně nevím, byla to otázka rodičů, kteří dělali ve školství. Táta byl třicet let ředitelem.“

O vojně v Litoměřících…

„Nastoupil jsem díky Honzovi Klapáčovi do Dukly Jihlava. Jeho máma byla učitelka, táta ředitel, takže se znali. Pomohl mi, abych nastoupil. Je však nutné připomenout, že v té době byly ročníky plné hokejistů. V Jihlavě jsem absolvoval letní přípravu a vydržel do začátku sezony. Byli tam výborní hráči, ale já jsem vzdoroval, tak mě vyměnili. Nezlobil jsem se, naopak jsem byl rád. Přišel jsem do Litoměřic, kde jsem poznal i svou budoucí manželku. Dukla ale nesídlila v Litoměřicích, ale na krajské vojenské správě v Ústí nad Labem.“

Proč se nevrátil do Karlových Varů…

„Byl jsem mladý člověk, kterému neměl kdo poradit. Jelikož jsem byl miláčkem rodiny, určitě by byli rádi, kdybych se vrátil do Varů. Ale já už jsem v té době věděl, že Vary jsou pro mě málo. Už na vojně mě lanařili funkcionáři jiných klubů. Naštěstí v Gottwaldově žil a poté i začal trénovat Vovka Kobranov, který mě nějakým způsobem přemluvil.“

O práci po skončení s hokejem…

„Hned po skončení kariéry jsem šel jezdit nákladním autem na pozemních stavbách v Praze, přes známého. To byla dělnická práce, která mi ale vůbec nevadila. Naopak už ve čtyři ráno jsem startoval Tatru. Poté jsem začal zateplovat paneláky. Po revoluci jsem společně s dalšími kluky založil bezpečnostní agenturu, ve které jsem dodnes jednatelem, přestože jsem už několik let v důchodu. Kdybych věděl, co obnáší práce s lidmi, nikdy bych do toho nešel. Je to nejhorší, co může být. Chtěl jsem trénovat mládež, ale když jsem měl dostat asistenta, který měl hokejku jen proto, aby se oni opíral a držel se mantinelu, protože neuměl bruslit, tak jsem si to rozmyslel Ani náhodou.“