„Nikdy jsem si nepřipustil, že bych měl něco vzdát. Už ale byly chvíle, kdy to bylo hraniční,“ přiznal 61letý Šivic, který v nejvyšší soutěži v dresu někdejšího Gottwaldova odehrál ve čtyřech sezonách 82 zápasů.

Dnes je invalidní důchodce, který se dřív věnoval i zahradničení.

„Už to moc nejde, maximálně něco málo na chatě. Funguji spíš jako dozor,“ rozesmál se.

Za mnohé vděčí i fyzioterapeutovi profesoru Pavlu Kolářovi, jenž dává zdravotně dohromady nejen českou sportovní elitu.

„Usilovným cvičením a rehabilitací jsem se mohl začlenit do normálního života,“ děkuje na dálku s vděčností v hlase Šivic.

Zatímco mnozí se z vojny vraceli fyzicky nabušení, Šivic začínal od začátku. Během tréninku v sezoně 1979/1980 v Trenčíně dostal těžký zánět slepého střeva.

„Vůbec nepoznali, co mi je. Trenér i mě honil bazény, tedy bruslením přes celé kluziště. Asi si myslel, že simuluji a mně to tenkrát prasklo,“ vybavil si Šivic krušné chvilky.

„Poslali mě do nemocnice s virózou a tím podporovali zánět. Když mi teplota vyšplhala až na 41,5 Celsia, viděli, že je mi zle, tak mě sanitkou vezli do Bratislavy do vojenské nemocnice. Tam mi řekli, že kdyby mě dovezli o den později, už jsem na světě nemusel být,“ popisoval Šivic svůj boj o holý život.

„Nemohli mě ani operovat, všechno bylo zalité hnisem. Nejdřív mě museli vyléčit. Mezitím mě vrátili do Topoľčan, ale to už jsem měl nasazený zvláštní režim. Bylo to pro ně lepší,“ nechápal Šivic tehdejší rozhodnutí.

Teprve až po návratu domů mohl jít na operaci.

„Nějak mi srůsty vyřezávali. Byl to začátek další sezony, který mi utekl. Z vojny se člověk vrací nabušený, mně to uteklo a musel jsem hodně bojovat, abych se do kádru Zlína znovu dostal,“ přiznal Šivic, který tak stihl konec ročníku 1981/1982 a ještě následující sezonu.

Zdravotně už byl fit, ale výkonnostně už nestačil.

„Došli už kvalitnější hráči. Říkali mi, abych šel do Brna, ale tam jsem nechtěl. Moc se mi nelíbilo město. Ještě v dorostu jsme s nimi hrávali derby a moc se mi představa jít do Brna nelíbila. Ani město ani klub mi nešel moc pod nos, proto jsem šel raději do Přerova,“ vysvětlil svůj příchod na Hanou, kde odehrál následující tři sezony ve druhé nejvyšší soutěži.

„Tam to nebylo špatné, ale v té době jsem se začal více věnovat stavební činnosti, než sportovní a výkony šly k čertu,“ přiznal upřímně Šivic.

Přitom start v nejvyšší soutěži měl výtečný. Naskočil ve dvojici se zkušenějším Miloslavem Sedlákem a přinesl týmu štěstí, když 11. ledna 1977 pomohl k výhře 5:1 nad Vítkovicemi a ukončil čtyřiadvaceti zápasovou sérii bez výhry.

„To si už vůbec nevybavím. Vždyť je to přes 40 let,“ omlouval se obránce, který oblékal dres s čísly 5, 12 a 24.

O čtyři zápasy později se dočkal i prvního ze svých pěti gólů v nejvyšší soutěži. Pětadvacátého ledna 1977 ve 24. minutě při utkání s pražskou Spartou (5:3) rozjásal více než deset tisíc diváků. Překonal sparťanského brankáře Pekana ránou od modré čáry vyrovnával na průběžných 1:1.

„Mám pocit, že to bylo u naší střídačky a střela šla na hlavní budovu. Myslím, že jsem střílel od modré z levé strany. Asi to tam nějak propadlo,“ pousmál se Šivic, jehož trefa nakonec pomohla v jedenácté sezoně v nejvyšší soutěži k jubilejnímu 100. vítězství Gottwaldova mezi elitou.

Zážitek má i z jedné z mnoha bitev proti Litvínovu, kdy se popral s tehdy talentovaným Vladimírem Růžičkou.

„Ručně jsme si vyměnili názory. Ale to byl jediný zápas u nás ve Zlíně. Byl trochu mladší, postupně z něj rostl kvalitní hráč,“ připomněl Šivic kapitána olympijského týmu z Nagana v roce 1998.

Po skončení kariéry pracoval v jedné otrokovické firmě jako ředitel údržby, následně se však vrátil na zimní stadion do Zlína, kde deset let vykonával provozního ředitele.

„Šel jsem se podívat na finále 1995 se Vsetínem. Setkal jsem se tam s Mírou Michalovským, který mi pozici nabídl. Tehdy odcházel Eda Svoboda, který to dělal přede mnou, šel dělat trenéra. Zimní stadion jsem znal, bavilo mě to, bylo to pro mě lehčí, znal jsem prostředí i lidi,“ vzpomíná v dobrém Šivic na práci ve vedení klubu.