Dva mistrovské tituly, 296 gólů ve žlutomodrém dresu (z celkových 325 v extralize) jej dělá nejlepším kanonýrem zlínské hokejové historie. „Je to definitivní," přiznal včera před polednem v rozhovoru pro Deník 35letý Balaštík, který svůj poslední zápas odehrál na jaře v boji o udržení za Liberec, kam zamířil měsíc po divokém ukončení angažmá ve Zlíně.

Proč ještě nechcete ve svém věku pokračovat?

Těch faktorů je víc. Mezi nejpodstatnější patří, že už jsem neměl správnou motivaci. Dalším je, že už jsem v sobě nenašel správnou chuť do tréninku. Právě na něm jsem si přitom vždycky zakládal. V tréninku to totiž všechno začíná a odvíjí se od něj. Byl jsem vždy zvyklý trénovat sám navíc, abych se dostal na určitou úroveň. A dalším a zřejmě úplně tím nejpodstatnějším faktorem byla rodina. Rád bych si ji nyní víc užíval a byl s nimi víc než v minulosti.

To jistě všichni pochopí. Ale už vás opravdu nikdo a nic nepřesvědčí?

(úsměv) Nevím samozřejmě, co bude. Ale je to definitivní. Moje rozhodnutí je už nějakou dobu známé. Rodině, nejbližším a kamarádům a každému, kdo se mě na to ptal, jsem říkal, že už hrát nebudu. Beru to jako definitivní věc, co by se muselo stát, abych začal trénovat a znovu se pokoušel dál hrát. To nepřipadá v úvahu.

Když jsem se v minulém týdnu ptal některých vašich spoluhráčů ve Zlíně, Ondřej Veselý třeba říkal, že vašemu rozhodnutí nevěří. Už se vás kluci vyptávali?

Potkal jsem pár kluků během jara i léta. Říkal jsem jim to tak jako vám. Došel jsem k tomu názoru, že už dál nepotřebuji hrát hokej. A že je to moje definitivní rozhodnutí. Samozřejmě někdo naráží na věk, abych hrál dál. Ale takhle to prostě cítím. Nebyla to věc ze dne na den. Cítil jsem, že už je potřeba se posunout kousek dál. Jak v hokejovém, tak i osobním životě.

Takže jste už neřešil ani žádné jiné nabídky?

Ne, nic. Rozhodnutí jsem sdělil někdy na jaře svému agentovi Aleši Volkovi, který to plně respektoval. Tím to bylo dané.

Co tedy budete nyní dělat kromě toho, že budete tátou na plný úvazek?

(směje se) Někdy v budoucnu bych určitě rád trénoval. To je věc, která by mě moc lákala. Ale na druhou stranu je to věc, na kterou nespěchám. Potřebuji si na ni udělat určitý náhled. Při rozhovoru s Alešem (Volkem) mně nabídnul, jestli bych pro něj nedělal zástupce na Moravě. Což jsem s radostí přijmul. Je to pro mě skvělá nabídka v tom smyslu, že zůstanu u hokeje. Uvidím spoustu mládežnických, ale i extraligových zápasů. Naučím se pozorovat a vnímat hokej z druhé stránky než z ledu. Jsme domluvení na spolupráci. Naše společná akce byla Memoriál Ivana Hlinky v Břeclavi, kde jsme byli ještě s Lukášem Hronkem, což je další Alešův kolega. Měl jsem možnost vidět zblízka mládežnický hokej na takové úrovni. Byla to pro mě skvělá zkušenost do další práce, která mě nyní čeká.

Když se ohlédnete za kariérou, kterou jste završil dvěma mistrovskými tituly, zahrál jste si v reprezentaci i v NHL. Byla úspěšná?

Těžko říct. Nevím, co je měřítko pro to, jestli úspěšná byla, nebo ne. Ale kariéru jsem si maximálně užil. Podařilo se mi splnit všechny cíle a sny, o kterých jsem jako malý kluk snil. Byly to postupné krůčky, jako je hrát extraligu, oblékat reprezentační dres nebo si zahrát NHL. Mně se to povedlo a měl jsem štěstí, že se mi všechno podařilo.

Váš konec ve Zlíně neproběhl úplně ideálně a podle představ všech stran. Jak to vnímáte s odstupem času?

Ze strany klubu se věci daly řešit určitě jinak. Ale dopadlo to, jak to dopadlo. Já jsem to udělal. Život jde dál a nemám potřebu se k tomu nějak vyjadřovat.

Udělal byste něco jinak?

Samozřejmě že i já bych udělal něco jinak. Ale už nemám potřebu se k tomu vracet.

Dokázal byste si v tuto chvíli představit návrat do Zlína třeba v jiné roli jako manažer nebo trenér?

Manažer asi úplně ne. Ale jak už jsem říkal, po hráčské kapitole mého života bych rád trénoval. Rád bych začal u mládeže, jako je mladší a starší dorost nebo junioři. Teď nějaké naplnění mám. V tuto sezonu je to pasé. Uvidíme, co bude dál. Ale jestli se ptáte na Zlín, určitě bych si to představit dokázal. Byl jsem nedávno na zápase juniorky, kde jsem se potkal sportovního manažera Jirku Šolce. I on už přišel s nabídkou, zda bych si nešel s kluky zatrénovat. Odpověděl jsem mu, proč ne. Rád předám zkušenosti, co jsem měl možnost během kariéry nasbírat. Mělo by to tak být a já to tak cítím, že je to naprosto přirozené.

Vedení klubu plánuje časem vyvěsit kromě Petra Čajánka, Petra Lešky, Martina Hamrlíka vyvěsit i váš dres s číslem pod strom Zimního stadionu Luďka Čajky. Co by to pro vás znamenalo?

Určitě by to bylo vyznamenání. Nejúspěšnější roky své kariéry jsem se snažil spojit se Zlínem. Byl by to další z klukovských snů mít někdy v budoucnu svůj dres pod stropem haly.

Jak se loučily legendy

MIROSLAV OKÁL – 30. 3. 2008

V sezoně 2007/2008 v posledním zápase ve skupině o udržení proti Pardubicím (5:1). V utkání už o nic nešlo, přesto po zápase dojatý zlínský kapitán objížděl kluziště a před necelými třemi stovkami věrných fanoušků se loučil s kariérou. Jenže spíš by si zasloužil vyprodaný zimák. I tak tehdy mnoho lidí jeho odchod do důchodu oplakalo.

MARTIN HAMRLÍK – 21. 4. 2013

Už tomu chybělo jen to zlato! I se stříbrnou medailí na krku po památném sedmém zápase finále s Plzní v roce 2012 (3:4 v prodl.) si ale zlínský obránce rozlučku užil. Za aplausu naplněných tribun rozhazoval výstroj do hlediště. Také v kabině se dočkal uznání spoluhráčů, když mu celá kabina zatleskala.

PETR ČAJÁNEK – 23. 3. 2015

Už to vypadalo, že se bude loučit jako extraligový král s mistrovským pohárem nad hlavou. Přesto si ale konec rozmyslel a přidal ještě sezonu navíc, kdy dovedl tým z posledního místa v tabulce na jaře až do sedmého zápasu čtvrtfinále play-off s Kometou Brno. Bezprostředně po porážce 0:5 své rozhodnutí oznámil do kamery České televize v útrobách brněnského stadionu. Už v průběhu sezony se spekulovalo, že to bude jeho poslední sezona.

PETR LEŠKA – 4. 5. 2015

Bezprostředně po čtvrtfinálové porážce s Kometou v sedmém zápase letos na jaře sám prý ještě netušil, zda bude dál hrát. Ale zdraví mu to už nedovolilo. Poté se vyrojily spekulace, že to už zabalí. Oficiálně konec kariéry Leška oznámil v civilu při startu letní přípravy týmu.

JAROSLAV BALAŠTÍK – 27. 8. 2015

Dlouhou dobu se o tom spekulovalo a šuškalo. Vlastně už od jeho odchodu ze Zlína. Měsíc jen trénoval a sezonu pak dohrával v Liberci. Poprvé oficiálně ukončení kariéry přiznal až včera.

Na co se nezapomnene

TROJNÁSOBNÝ KRÁL STŘELCŮ EXTRALIGY

Poprvé v mistrovské sezoně 2003/2004 se Jaroslav Balaštík s 29 góly stal extraligovým králem střelců. Dalších devět pak přidal v play-off. Hned následující sezonu své maximum ještě vylepšil a zaokrouhlil je na 30 branek. V play-off pak v cestě za stříbrem přidal další čtyři. Třetí zářez pak přidal hned po návratu ze zámoří, kde Balaštík opět pálil ostrými a zastavil se na 29 trefách. Jenže na postup do play-off nestačily, a tak kanonýr ještě dvěma zásahy pomohl v bojích o udržení.

SPOLUPRÁCE S LEŠKOU

Ta je nesmrtelná. Po boku společně váleli více než deset let. Obrany a brankáři z jejich souhry měli mrákoty. Obvykle Leška nabíjel svými nápady, Balaštík pálil. V posledních sezonách je však kouč Vlach občas rozdělil a tým probudil, aby je zase v těžkých chvílích dal dohromady.

KONFLIKT SE STEHLÍKEM

Tuctový přípravný zápas s Vítkovicemi v létě 2009 se změnil v řežbu. Hlavními aktéry byl bek Stehlík, který Balaštíkovi vrazil do tváře a způsobil mu zlomeniny nadočnicového a podočnicového oblouku a nestihl úvod extraligy. Stehlík se se Zlínem nakonec dohodl na mimosoudním vyrovnání.

Prostě tomu nevěřím, vzkázal parťák Veselý

„Nevěřím tomu. Prostě tomu nevěřím," byl šokovaný hokejový útočník a někdejší parťák z jedné formace Ondřej Veselý, když za ním redaktor Deníku před týdnem s informací přišel. Sedl na kraj střídačky a jen nechápavě kroutil hlavou. „To nemůže být pravda. Jarda má ještě dva tři roky před sebou. Snad si nechá chvilku uplynout čas a pak se rozhodne, jestli někam naskočí," věřil nově zvolený kapitán zlínských hokejistů, že se jedná jen o spekulace.

Podobně na zprávu reagoval také Balaštíkův někdejší spoluhráč a ještě nedávno trenér Rostislav Vlach. „Malé překvapení to pro mě je. Čekal jsem, že Jarda bude ještě nějaký rok pokračovat. Ale je to jeho rozhodnutí," ví Vlach. „Možná hraje roli i nějaký zdravotní problém. V dnešní době se ale hokejová životnost prodlužuje, končí později, ale pokud jde o zdraví, nemá cenu se trápit," uvažoval zlínský kouč.

I on s odstupem času připustil, že vloni během obrovské krize rozporuplný odchod trojnásobného nejlepšího kanonýra extraligy nebyl adekvátní vzhledem k odvedené práci Balaštíka pro klub. Jenže tým byl v zoufalé situaci, topil se na posledním místě tabulky a Vlach tehdy zvadlého kanonýra postavil mimo sestavu. Týmu tím dal jeden z impulzů, ale elitní snajpr následně vypověděl smlouvu.

„Nebylo to ideální. Také mě mrzí, že to tak dopadlo. Zřejmě i on si to představoval jinak, že závěr kariéry bude jiný. Bohužel, takový je někdy hokejový život. Někdy se prostě daří a jste na výsluní, pak se ale také může stát, že přijdou problémy. Jak výkonnostní, tak zdravotní. Konce bývají smutné," ví sám i z vlastní zkušenosti Vlach.

Balaštík vždy platil za elitního kanonýra, jeho spolupráce s Leškou byla pověstná více než deset let. Levá křídla se pak vedle nich točila. Začínali společně s Liborem Pivkem, první mistrovský titul v roce 2004 vystříleli společně s Ondřejem Veselým, podruhé pak o deset let později vedle Bedřicha Köhlera. „Na vzájemnou spolupráci vzpomínám ve velmi dobrém. Společně s Lešounem jsme spolu hráli často. Klapalo nám to. Udělali jsme spolu dva tituly, jeden dokonce ve stejné lajně. Celkově jsme si rozuměli," vzpomíná na spolupráci Veselý.

„Jardova přednost vždy byla, že uměl dát gól. Bylo to vidět i v extralize, kdy se třikrát stal nejlepším střelcem. Samozřejmě k tomu měl šikovného centra (Lešku), který mu to tam připravoval. Jeho pohotovost před brankou byla známá," vybavuje si Vlach mraky Balaštíkových gólů z jeho oblíbené distance.

V jaké roli by se Balaštík mohl po skončení kariéry uplatnit? Byť bude nyní pomáhat svému agentovi vyhledávat talenty, podle svých slov by jej bavilo trénovat. „Když bude mít chuť, proč ne. Každý má nějaké možnosti a talent. Někdo může trénovat mládež, jiný dospělé," podotkl Vlach.

„Dokázal bych si ho představit jako učitele po tátovi. Nebo kdyby po dědovi zdědil pálenici a pomáhal by tam," usmál se Veselý.

Jeho pomoc by rovněž uvítali v rodném Uherském Hradišti, odkud se Balaštík kdysi v deváté třídě vydal do Zlína. „Místo by tady měl, nicméně je hodně důležité, co by přinesl za zápisné, což je pro náš klub nejdůležitější. Až podle toho by se uvažovalo o jeho umístění v žebříčku trenérů. Berte to ale s velkou nadsázkou," usmál se šéf hradišťského klubu Miroslav Stavjaňa.

„Kdykoliv jej ale u těch nejmenších i u mužů rádi uvidíme. Jeho osoba by byla obrovská vzpruha pro celý hradišťský hokej," ví bratr slavnějšího Antonína Stavjani.

Ano, byl to tehdy na přelomu tisíciletí právě on, kdo stvořil duo Leška – Balaštík.