Osud si vybral za oběť perspektivního a talentovaného zlínského hokejového obránce a československého reprezentanta Luďka Čajku.

Manželka: Mám pocit, že se to nikdy nestalo

5. ledna 1990 se celé jeho rodině a přátelům zhroutil svět. Tak nečekaně, znenadání a bolestně prakticky přišli o svého syna, tatínka a manžela.

„Mám pocit, že se to nikdy nestalo. Pořád mi přijde, že je to jen zlý sen, který se nikdy neodehrál. Na druhou stranu vím, že je to skutečný a stále velmi živý příběh, který navždy zůstane v mém srdci,“ začíná bolestné povídání Renata Čajková, manželka zesnulého hokejisty.

Na ten večer v Košicích nikdy nezapomene. I po dvaceti letech jej má pořád živě před očima.

„Nemyslím na něj každý den, protože by nebylo možné jinak existovat. Ale zůstane ve mně napořád. Zápas jsme doma nahrávali na video, poslouchali S mikrofonem za hokejem. Markétka zrovna večeřela v župánku. Jako by to bylo dnes,“ vzpomíná.

Přitom souboj, který předcházel hrůzostrašnému nárazu hlavy o mantinel, vypadal ze začátku nevinně. Do konce zápasu zbývaly pouhé tři minuty. Za vyhozeným kotoučem se hnali dva hráči – košický útočník Anton Bartanus a obránce Luděk Čajka. Jakoby zakopl o brankovou čáru. Jenže zřejmě rýha v ledu zavinila pád, po kterém se jeho tělo neovladatelně řítilo hlavou proti hrazení.

„Dojížděli jsme kotouč. Snažil jsem se Luďkovi nazdvihnout hokejku, aby nebylo zakázané uvolnění. Náhle ztratil rovnováhu a narazil na mantinel. Je to nepochopitelné. Přispěchali jsme k němu, násilím otevřeli ústa a náš doktor Klíma se snažil vytáhnout jazyk a zavést umělé dýchání. Pak už se nám všem začaly hrnout slzy do očí,“ popisuje zcela zdrcený Bartanus osudné okamžiky.

Diagnóza? Neslučitelné se životem!

Hlavní rozhodčí zápasu Dušan Skáčani okamžitě přerušil hru a povolal lékaře obou mužstev. Už na ledě začal boj o život. Na pomoc přispěchal i specialista, který náhodou seděl v hledišti košického stadionu.

Lékařům se podařilo obnovit dýchání a Čajka byl převezen na kliniku úrazové chirurgie v Rastislavově ulici v Košicích. Na pár chvil se probral k vědomí. Naposledy. Ještě tentýž den se podrobil náročné dvouapůlhodinové operaci. Diagnóza prasklého prvního a roztříštěného druhého krčního obratle, poškozené míchy s následným ochrnutím všech končetin a hlubokým bezvědomím moc šancí na návrat do života nedávala.

„Do košické nemocnice jsem jezdila dvakrát až třikrát týdně. Někdy jsem tam i přespala. Žila jsem v naději, že se probere,“ vypráví Renata Čajková. Přitom pár dní předtím plánovali pokusit se o druhé dítě.

O smrti informoval telegram

Večery a noci, kdy Luděk neležel vedle ní na společné posteli, byly složité. Ovšem paradoxně se Renatě zdály pěkné sny, které se ji snažily přesvědčit, že je manžel stále mezi živými.

„Jenže ráno jsem se probudila do kruté reality. Dokud se něco podobného nestane, člověk si ani neuvědomí, jak pár sekund dokáže otočit život o sto osmdesát stupňů. Ale snažila jsem se být statečná, aby si dcera Markétka neuvědomila, že je konec světa. Pořád jsem tady já, o kterou se kdykoliv může opřít, a že všechno spolu zvládneme,“ barvitě a bez zábran popisuje nejtěžší období svého života.

Po marném čtyřicetidenním boji lékařů o zázrak Luďkovo statečné srdce dotlouklo. 14. února 1990 o půl druhé v noci odešla i poslední, byť jen teoretická naděje.

„Konečný verdikt byl pro mě nečekaný, tvrdý a nemilosrdný. O jeho smrti jsem se dozvěděla z telegramu, který mi pošťák doručil v sedm hodin ráno,“ vybavuje si kruté probuzení, kdy definitivně přišla o muže.

Na Čajkův pohřeb pak dorazila spousta fanoušků, hráčů i funkcionářů z klubů celé země. „Té spoustě lidí, kteří přišli, bych chtěla moc poděkovat. Tím vyjádřili, jak si Luďka vážili. Dceru Markétku jsem od samotného pohřbu osvobodila, za což jsem i nyní moc ráda a svého rozhodnutí nelituji. Nechtěla jsem, aby viděla spoustu lidí plakat, ale aby si jej pamatovala, tak jak jej znala,“ vysvětluje svůj krok Čajková.

Tehdejší ligové shromáždění i mezinárodní hokejová federace změnily pravidlo o zakázaném uvolnění. Hra se od té doby přerušuje hned po vyhození kotouče přes všechny čáry. Ovšem například v NHL hráči až dodnes kotouč musejí dojet.

„Luděk není žádné tabu“

Nešťastný zápas tehdy v přímém přenosu vysílala televize. Luděk jej chtěl nahrát na video. Záznam mají Čajkovi hluboko ukrytý.

„Od té doby jsem se na něj nepodívala. Schovávala jsem jej především pro Markétku. Aby věděla, kdo byl její tatínek. Nikdy jsem nechtěla, aby zapomněla. S odstupem času si rádi o něm popovídáme a zavzpomínáme. Luděk pro nás není žádné tabu, o kterém by se nemluvilo,“ konstatuje sympatická, dnes čtyřiačtyřicetiletá paní Čajková, původem z Holešova.

Do tehdejšího Gottwaldova přišla ve svých 15 letech. Vyučila se v oboru kuchař-číšník. Začala pracovat na hotelu Moskva, kde chodili na obědy i hokejisté.

„Bylo mi osmnáct, jemu o dva roky víc. Luděk mě tam jednoho dne oslovil a pozval na večeři. Nikdy na ni nezapomenu,“ popisuje první společné chvíle s budoucím manželem, se kterým strávila šest krásných let. Byla šťastná. Začátkem listopadu 1984 se jim narodila dcera Markéta. Hráči ji také řádně zapili, což se však nelíbilo trenérovi Haberovi. Museli vyhrát následující zápas, v jiném případě je čekal přísný trest.

„Znám to z vyprávění, protože jsem ležela v porodnici. Luděk byl tehdy kapitán, tak měl v kabině slovo. Kluci po každé brance na počest novorozeněte křičeli Markéta, což pro ně byla tehdy velmi motivační záležitost,“ pátrá ve vzpomínkách s tím, že si nepamatuje, o který zápas přesně šlo.

V současné době žije kousek od Brna v rodinném domku s novým partnerem a vychovává další tři děti. I po dvaceti letech si však ponechala příjmení Čajková.

Ani dvacet let rány nezahojilo

S krutou pravdou se po dvě desetiletí nedokázala vyrovnat ani spousta přátel, kamarádů a příbuzných. Nejvíce však zasáhla rodiče, kteří přišli o svého jediného milovaného syna.

„Přestože je to již hodně let, tragické chvíle jsou nezapomenutelné. Neustále se mi vzpomínky obnovují. Zvláště, když v televizi vysílají zápas Zlína, tak si říkám, že nyní mohlo být všechno jinak. I po dvaceti letech je to těžká situace pro celou rodinu,“ přiznává třesoucím se hlasem otec František Čajka.

Na svého syna společně s manželkou Annou myslí každou chvíli. Bolest jim pomáhá překonat alespoň fotografie se svíčkou, kterou co chvíli zapálí.

„S manželkou se střídáme a do Zlína na hřbitov často jezdíme. Nebo zavoláme vnučce, která tam také ráda zajde a zapálí svíčku nebo položí květiny,“ svěřuje se.

Kdekdo by si pomyslel, že když nejrychlejší kolektivní hra sebrala Čajkovu otci vlastní dítě, tak by na hokej zanevřel. Opak je však pravdou.

„Když má člověk hokej rád a žije s ním celý život, tak se s tím musí i přes těžkou situaci vypořádat,“ tvrdí.

Přestože bydlí v Havířově, čas od času zavítá i na extraligový hokej do Zlína. „Než přijedu, vždy na klub zavolám. Jsem v kontaktu hlavně se Zdeňkem Venerou, ale i s celým vedením. Mám s nimi výborný vztah,“ pochvaluje si.

Nyní by Čajkovi bylo 46 let. Už by několik let nejrychlejší kolektivní hru na světě nehrál, ale třeba by se pohyboval kolem hokeje. Nebo by využil své vzdělání v jiném oboru. Zcela jistě by však i nadále rozdával úsměv a radost na počkání.

Anketa mezi spoluhráči a kamarády:

Jak na Luďka Čajku vzpomínáte?

Zdeněk Venera – bývalý obránce, nyní hlavní trenér Zlína

Luděk byl pohodový člověk. Kamarádský, uměl brát život s úsměvem a nadhledem. Jako hokejista měl talent. Byl urostlý, měl dobrou střelu i rozehrávku. Měl předpoklady se dlouhodobě usadit v reprezentaci. Hrál jsem s ním v obraně a spolupracovalo se mi s ním velmi dobře.

Jiří Králík – legendární reprezentační brankář, nyní podnikatel

Vzpomínám si na něj velmi dobře. V pouhých osmnácti letech se vypracoval na ligového a později i na reprezentačního obránce. Osudový zápas s Košicemi jsem viděl. Měl obrovskou smůlu, jelikož o něj měli zájem New York Rangers. Klub slíbil, že jej po sezoně pustí. Měl nastartováno na kariéru v NHL. Přestože byl vysoký, nepatřil mezi tvrdé obránce. Byl technickým typem, jehož silnou zbraní byla rozehrávka.

Miroslav Michalovský – bývalý obránce, nyní generální manažer zlínského klubu

Byl to bezproblémový, bezkonfliktní, veselý a hravý kluk a výborný parťák. Tenkrát byli hokejisté všeobecně všestrannější, takže mu nedělal problém žádný jiný sport. Basketbal, fotbal nebo tenis uměl fakt dobře.

Jiří Vodák – legendární útočník, nyní pracuje ve firmě zabývající se výrobou dresů

Hrál jsem s ním v jednom týmu pouze dva roky a moc dobře si pamatuji, že měl všechny předpoklady se prosadit trvale v reprezentaci a třeba i v NHL. Vyzdvihl bych perfektní rozehrávku a střelu. Jinak to byl normální veselý kluk do party.

Zdeněk Albrecht – bývalý obránce, as. trenéra juniorů

Těžko se mi o něm mluví, protože jsem byl kousek od toho osudného momentu. Stále jej mám před očima. Je to již pěkná řádka let, ale na dobu, ve které hrál, byl mimořádným hokejistou, což potvrzoval také v reprezentaci. V kabině nepokazil žádnou srandu, byla s ním velká legrace.

Rostislav Vlach – bývalý útočník, nyní asistent trenéra ve Zlíně

Luděk byl po všech stránkách výborný kamarád, byl společenský typ, měl smysl pro humor. Vždy jsem se s ním dobře pobavil. Po jeho příchodu z Havířova jsme se skamarádili rychle. Také naše manželky Jana s Renatou si začaly rozumět a dodnes jsou nejlepší kamarádky. I když se Renata odstěhovala do nového domku do Brna, tak do Zlína jezdí. Markétka tady zůstala. Kontakty jsou a kdykoliv přijede, tak se potkáme a rádi si popovídáme.

Běhal mi mráz po zádech…

V době, kdy se přihodila tato tragédie, mi byly pouhé tři roky. Neměl jsem tedy bohužel možnost poznat Luďka osobně. Když připravuji tuto stranu a mluvím s pozůstalými, vžívám se do jejich pocitů. Běhá mi mráz po zádech, když poslouchám jejich společný smutný příběh. Hltám každé slovo, jelikož historie zlínského hokeje je mi velmi blízká a již delší dobu se vydávám a pátrám po její stopě.

Proto si velmi vážím, že jsem dostal příležitost poznat příbuzné Luďka Čajky osobně či alespoň po telefonu. Je potřeba neustále připomínat výročí tak významných osobností a lidí, jakým Luděk Čajka byl. Zapalme proto všichni svíčku na jeho památku…

VIZITKA

Narodil se 3. listopadu 1963 v Českém Těšíně. Vyrůstal v Havířově. Kromě hokeje, se kterým začal ve svých 12 letech, se zajímal také o hudbu a motorismus. Rodiče jej vedli ke vzdělání. Maturoval na ekonomické škole a v tehdejším Gottwaldově studoval techniku, odnož VUT Brno.

Do nejvyšší soutěže poprvé zasáhl v sezoně 1983/84 13. září 1983 proti Vítkovicím (3:1). První trefu zaznamenal v 5. kole 27. září 1983 proti Košicím (9:1), když ve 12. minutě první třetiny po trvalém obléhání hostující branky se dostal k odraženému puku, jemuž již nedělal problém otevřít skóre zápasu. Poslední trefu zaznamenal zároveň ve svém posledním zápase ve 32. kole v Košicích (3:4). V sezoně 1984/85 se podílel na historickém 3. místě a zisku bronzových medailí. Následně odešel na vojnu do Dukly Jihlava, kde odehrál dvě sezony pod trenéry Neveselým a Jaroslavem Holíkem. Svými skvělými výkony si vybojoval reprezentační dres, ve kterém si premiéru odbyl 14. dubna 1985 proti Kanadě (6:2). Poslední mezinárodní střetnutí sehrál 22. prosince 1989 na turnaji Izvěstijí proti SRN. V roce 1987 se probojoval na MS ve Vídni a Československu pomohl k bronzovým medailím. Přestože hrál ve čtvrté obranné dvojici s Miloslavem Hořavou, připsal si gól a dvě přihrávky. Hned po šampionátu si jej v 6. kole draftu (celkově 115. hráče) vybrali newyorští Rangers.

V nejvyšší soutěži odehrál v 7 sezonách celkem 297 zápasů s bilancí 33 gólů a 52 asistencí. V národním týmu se v 58 utkáních blýskl třemi brankami.

ROZHOVOR S DCEROU LUĎKA ČAJKY

Zlín - Když přišla o otce, bylo jí pouhých pět let. Nelze se proto divit, že si z tragického večera příliš nepamatuje.

I tak dokázala ochotně, zajímavě a barvitě povídat o svém tatínkovi – hokejistovi Zlína a českém reprezentantovi Luďku Čajkovi, jehož prakticky přesně před dvaceti lety během utkání Zlína v Košicích ze dne na den ztratila.

Dnes pětadvacetiletá slečna Markéta Čajková se po studiu pražské letecké školy vrátila zpět do rodného Zlína, kde žije se svým přítelem. Pracuje na pozici asistentky prodejního oddělení jedné firmy domácí a spotřební elektroniky.

Jakým způsobem zavzpomínáte na 20. výročí úmrtí vašeho tatínka?

Určitě zapálíme svíčky nejen na hrobě, ale i doma u jeho fotky. Tím mu s celou rodinou vyjádříme úctu. Doma mám vystavenou jeho fotografii. Každý den si na něj vzpomenu.

Jak často se o tatínkovi s maminkou bavíte?

Ne vždy, když se vidíme. Ale jsou různé situace, kdy si mamka vzpomene na nějakou historku, kterou s ním zažila. Tak nám ji ráda převypráví a zasmějeme se tomu.

Co si z toho tragického osudového večera pamatujete?

Vzpomínky mám spíše matné. Máma sice říkala, že jsem strašně plakala, ale já si nic nevybavuji. Ale počkejte. Přece jen si na něco vzpomínám. Táta zrovna chtěl po mámě, aby mu ten zápas nahrála na video. Já jsem v kuchyni zrovna večeřela chléb s paštikou. Měli jsme puštěné rádio. Když hlásili tu událost, tak máma vyšla z jednoho pokoje a byla zaskočená. Hned volala také babička, ale pak už mám opravdu v hlavě zmatek.

Kdy jste začala vnímat, co se stalo a že váš tatínek umřel?

Nevím. Vstřebávala jsem to postupně. Máma mi dala naději, že táta umřel, ale že se na nás dívá. V noci pak září jako hvězda na nebi a sleduje, jak jsem hodná. Takže jsem se to snažila pochopit dětsky.

Co by podle vás tatínek říkal na skutečnost, že se po něm jmenuje zlínský zimní stadion?

Neměl rád, když se po někom něco jmenovalo. Myslím, že by sám nebyl rád, že zlínský zimní stadion nese jeho jméno. Byla to spíše iniciativa jeho rodičů. Máma mi říkala, že byl toho názoru, že za delší dobu už to bude pouze jméno a lidé ani nebudou mít představu, kdo přesně byl. Někteří ho viděli a znali, ale další generace už tu možnost neměla. Kdyby se název stadionu změnil, byl by to nezvyk, ale ani by mě to nemrzelo. Je přece nejdůležitější, že si jej pamatují lidé, kteří si jej pamatovat chtějí.

Máte s ním nějaké zážitky, na které nezapomenete?

Byla s ním velká legrace a sranda. Pořád jsme vyváděli blbiny. Když se odněkud vrátil, tak mi přivezl hračky a hrál si se mnou. Nebo mě bral na trénink a předtím v podchodu mi koupil párek v rohlíku, který mi vydržel až do kabiny. Když jsem se učila bruslit, tak jsem před sebou měla židli a on mě vodil. Nebo jsme jezdili na rolbě. (Směje se.) Ale když bylo potřeba, dokázal být také přísný.

Zeptal se vás již někdo, jestli máte s Luďkem Čajkou nebo zlínským zimním stadionem něco společného?

Možná někdy ve škole se zeptali, a tak jsem se přiznala. Nebo nyní kolegyně v práci. Její přítel pracuje pro televizi a točí se kolem hokeje, tak ji určitá spojitost napadla – tak se zeptala. Nebo další kolega v práci, který hraje hokej na amatérské úrovni. Ale to jsou spíše výjimky, jinak se mi to moc nestává.

Podědila jste po tatínkovi nějaké geny?

Máma pořád ze mě šílí, že jsem celá on. Babička říká, že jsem podědila po něm postavu a vůbec skoro všechno. Máma pro změnu tvrdí, že jsem po něm společenský typ. Tak na tom asi něco bude. (Směje se.)

Hokej vám vzal otce. Zanevřela jste na nejrychlejší kolektivní hru na světě?

Ne. Když mám čas, tak občas se podívat zajdu. Není to pravidelně, volného času moc není. Když je hokej v televizi, tak se ráda podívám, ale že bych byla nějaká velká fanynka, tak to zase ne.

Jak často jste v kontaktu s Luďkovými rodiči, kteří dodnes žijí v Havířově?

Čas od času se navštěvujeme. Jsou to moji nejbližší. S oběma si pravidelně volám a píšeme si. Babička je schopná nasednout o půl šesté ráno na autobus v Ostravě, jet sem na hřbitov a o půl třetí zase zpět. Děda zase jezdí občas na hokej. Když má čas, tak vyburcuje půlku hospody a přijedou třeba tři auta. Nejlepší je, když přijede třeba s nějakým fanouškem Vítkovic, to je pak docela sranda. V kontaktu jsme také s Rosťou Vlachem a jeho rodinou. Máma by toho možná prozradila víc než já. Ona s ním má spoustu zážitků. V nejtěžších chvílích spolu vždycky dokázali něco vymyslet.