Sport? Jediná možnost, jak dát Rusům na zadek, říká legendární brankář Králík

Člen Síně slávy českého hokeje a jedna z nejvýznamnějších postav historie zlínských Beranů v dubnu oslaví významné životní jubileum. Bude mu sedmdesát let.

„Člověk by si řekl, že už je v tomto věku přezrálý plod, ale není tomu tak. Cítím se dobře, užívám si života, byť doba není úplně jednoduchá. Ale na současný svět se dívám očima zkušeného člověka,“ říká v rozhovoru pro Deník legendární gólman.

Plánujete velkou oslavu? Pozvete rodinu, přátele z hokeje?
Když jsem měl šedesátiny, tak jsme měli větší oslavu i s hudbou na hotelu, který se ještě před pár dny jmenoval Moskva. Teď vzhledem k pandemii koronaviru žádnou velkou oslavu neplánuji. I když omicron je méně nakažlivý než jiné mutace, posedíme jenom rodinném kruhu, s pár přáteli.

Pořád platí, že jste tichý a rozvážný šampion?
Zůstalo mi to dodnes. (úsměv) Vždycky jsem byl víc introvertní. Ono to bylo dáno hlavně rolí v hokejovém týmu. Jako gólman jsem byl v brance vždycky sám. S emocemi jsem se naučil pracovat. Nechtěl jsem reagovat neadekvátním způsobem a zbytečně oslabovat tým. Nejsem jako jiní gólmani, kteří třeba ve vzteku rozštípou o branku hokejku. (úsměv) Na tohle jsem nikdy nebyl. Vybouchl jsem vlastně jenom jednou, to mi bylo šestnáct nebo sedmnáct let. Hráli jsme proti Košicím a jejich útočník Brtáň neustále najížděl do brankoviště, tak jsem ho přetáhl holí. Na hotelu při večeři jsem si pak všiml, že silně kulhá. S přibývajícím věkem jsem si ale uvědomoval, že takové excesy nejsou zapotřebí. Vždy jsem se soustředil jenom na svůj výkon, nic jiného neřešil.

Bilancujete, vzpomínáte rád?
Jsem přemýšlivý typ. Vždycky jsem bilancoval. V hlavě jsem si po každém utkání zpětně promítal inkasované branky. Řešil, jak se to stalo, že jsem ten gól dostal. Třeba spoluhráči v Jihlavě si toho všimli a říkali, ať o tom tak nepřemýšlím, ale nezbavil jsem se toho dodneška. Pozorně sleduji nejenom hokej, ale i ostatní sporty.

Nekazí vám náladu současné dění na Ukrajině, kterou okupuje Rusko?
Politika mně život nekazí, jenom mě to mrzí, že jsou do konfliktu vtažení sportovci. V minulosti jsme to zažili dvakrát. Nejprve v roce 1980, kdy kvůli sovětské invazi do Afghánistánu byly hry velkou částí západních zemí bojkotovány, o čtyři roky později zase socialistický blok bojkotoval hry v Los Angeles. Zajímavé je, že nás to nepostihlo v Sarajevu, kde jsme hráli se Spojenými státy i Ruskem. Za mě by měl být sport nad věcí. Já jsem vyznavačem olympijských myšlenek starověkých her, kdy se na jeden měsíc přerušovaly války, aby se všichni sportovci dostali do dějiště olympijských her.

Jaký vztah jste měl k Rusům? Hodně vašich spoluhráčů či předchůdců je vyloženě nesnášelo …
V minulém režimu byl sport jedinou možností, jak jste mohli dát Rusům beztrestně na zadek. Já jsem zápasy s nimi ale nijak zvlášť neprožíval. Byl to soupeř jako každý jiný. Chtěli jsme s nimi vyhrát stejně jako s Amerikou nebo Kanadou.

Hamrla o ambici generálního manažera i politice: Berany dovedla do Chance ligy

Hokej

Na jaký zápas s Ruskem nikdy nezapomenete?
Pod taktovkou trenérů Bukače a Neveselého jsme proti Sborné odehráli vždycky velmi vyrovnaná utkání. V roce 1982 to skončilo 0:0, rok později 1:1. Na olympiádě jsme s nimi prohráli 0:2 a v roce 1985 jsme je ve finálové skupině porazili 2:1. Na všechny tyto zápasy moc rád vzpomínám.

Ale titul mistra světa asi jen tak něco nepřebije, že?
Je to tak. Pro mě byl rok 1985, kdy jsme se stali mistry světa dvojnásob důležitý. Věděl jsem, že je mi 33 let a že končím v reprezentaci. Měl jsem Kristovy roky, na závěr reprezentační kariéry jsem chtěl úspěch. Zodpovědnost mě nijak nesrážela. Byl jsem maximálně koncentrovaný a vyšlo to.

Kromě světových šampionátů jste se zúčastnil i dvou olympijských her. V Sarajevu na zahajovacím ceremoniálu jste byl dokonce vlajkonošem československé výpravy. Vybavily se vám vzpomínky při sledování dění v Pekingu?
Za minulého režimu se podobné věci až tolik neřešily. Samozřejmě to pro mě byla pocta. Dnešníma očima si toho velmi vážím, že si mě sportovci vybrali.

Kromě Sarajeva jste startoval také v Lake Placid. Kde to bylo z hlediska organizace a zážitků lepší?
V Lake Placid jsme byli také pod politickým tlakem. Hlavně jsme bydleli v olympijské vesnici, které se říkalo „věznice.“ Po skončení olympiády se z toho totiž stalo zařízení pro mladé delikventy. Žili tam drogově závislí a další mladí lidé, co se vydali na šikmou plochu. Jinak zážitků mám spousty. Hlavně na velkou jídelnu, která byla otevřená 24 hodin. Když jsem tam jednou přišel, tak mi mohutný černý kuchař nasekal a naporcoval celý ananas. Z hlediska stravování to tam bylo zajímavé. Taky jsme mohli jít za zábavou, do kina, zahrát si automaty. Mimosportovní vyžití bylo velké, ale v Sarajevu to bylo podobné. Mám jeden krásný zážitek.

close info Zdroj: Deník/Martin Břenek zoom_in Hokejová brankářská legenda ze Zlína, mistr světa z roku 1985 z Prahy Jiří Králík. Foto: archiv Deníku

Povídejte …
S kamarádem Jindrou Zemanem, který byl sáňkař, jsme šli během olympiády do kina. Poprvé šel Superman. Jindra mi říkal, ať mu podržím místo, že přijde později. Před promítáním tam byl významný americký mim, který bavil návštěvníky. Zrovna tam měl nějakou ruskou sportovkyni. Šestý smysl mi říkal, že si přijde pro mě a bylo tomu tak. Byl jsem obezřetný. Věděl jsem, že mě bude chtít dostat. Dělali jsme, že sedíme na kánoi. Byli jsme na dvou židlích a pádlovali. Najendou jsme jakože mířili k vodopádu a měli vyskočit ze člunu a plavat. Stoupli jsme si na židli, ale já neskočil, zůstal stát. Mim se zasmál, ukázal, ať si sednu. Nastartoval člun a odjeli jsme. Opravdu to bylo moc příjemné.

Dá se srovnat olympijský turnaj s mistrovstvím světa?
V naší době nebyly hokejový turnaj na olympijských hrách až tak vysoko ceněn. Profesionální hráči z NHL se jej totiž neúčastnili. Vše se změnilo až v Naganu, kde hrály všechny hvězdy. Do té doby to bylo bez nich.

Jak těžké bylo prosadit se až do národního týmu? Vždyť jste vyrůstal společně s dalšími brankářskými velikány Holečkem a Dzurillou ..
Pro mě to bylo velice obtížné. Když jsem chytal ještě ve Zlíně, dostal jsem se do výběru hráčů do 23 let. Na lukrativní zájezdy do severní Ameriky a do Ženevy trenéři vždycky vzali nějakého staršího brankáře, já jsem jezdil jenom na turnaj do Rigy. Dneska spousta českých brankářů chytá v NHL a KHL. V mé generaci byl Pepík Mikoláš a Láďa Nadrchal, po nich přišli Dzurilla a Holeček, takže pro mě bylo skoro nemožné se přes ně do branky dostat.

Návrat Beranů do extraligy? Může trvat dva roky i dvacet let, odhadují experti

Hokej

Ale nakonec jste se taky dočkal.
Pomohlo mi angažmá v Jihlavě, kam jsem narukoval na vojnu. Měl jsem prostě štěstí. Dukla kromě mě vzala i zkušeného brankáře Jaromíra Jágra z Českých Budějovic. Bylo mu osmadvacet, prošel Spartou, byl to hotový gólman. Trenér Pittner řekl, že jsme oba na stejné úrovni a že nás bude pravidelně střídat. Já jsem začal a odchytal čtyři zápasy. V pátém nastoupil Jágr, ale v tom utkání jsem ho střídal a už ho do branky nepustil.

Kdy jste poprvé navlékl reprezentační dres?
Když se skládala dorostenecká reprezentace ČSSR, tak uspořádali utkání Čech a Moravy. Zatímco my měli jeden tým, Čechy daly dohromady dvě družstva a na základně toho vybrali ty nejlepší, kteří se měli utkat se švédskými juniory. Já jsem je zaujal, ale jako prvního brankáře vybrali o rok staršího Miroslava Kapouna z Litvínova. Já jsem ho po dvou třetinách za stavu 2:2 vystřídal a my nakonec vyhráli 5:2 a já nedostal za dvacet minut žádný gól. Jen pro zajímavost, dva góly dali Milan Nový a můj bratr, jeden přidal Sparťan Václav Honc. S kluky jsme se dál vídávali, z Milana Nového se stal nejlepší střelec české extraligy i národního týmu.

Byla reprezentace vaším snem?
Každý sportovec chce být v tom, co dělá, nejlepší a platilo to i u mě. Reprezentace byla pro mě vrcholem. Pamatuji si, kdy jsem viděl hrát národní tým poprvé. V té době byli jenom malé televize. Pamatuji si, jak jeden známý pozval tatínka a mě s bratrem na sledování památného utkání s Kanadou v Praze. Když dal Mirek Vlach gól do prázdné branky, udělala maminka toho známého, kotrmelec v obýváku. To bylo moje první setkání s reprezentací na nejvyšší úrovni. (úsměv)

Je pravda, že jste chtěl v patnácti letech s hokejem skončit?
Když jsem přišel jako patnáctiletý do dorostu, byli v něm kluci čtyř ročníků. Nejstaršímu gólmanovi bylo devatenáct, druhý byl o rok mladší. Vždycky na tréninku jsem si při rozcvičce stoupl do branky, aby na mě někdo vystřelil. Druhý brankář ale přišel a pokaždé mě vyhodil. Asi cítil konkurenci. Ale mám svoji hrdost a jedenkrát to nevydržel. Zabalil to a šel do kabiny s tím, že odevzdám výstroj a skončím.

Jak to dopadlo?
Tehdy za mnou přišli trenéři. Já jim to řekl, ale oni mě přesvědčovali, že to musím skousnout a vydržet. Žádnou nápravu s tím druhým brankářem neudělali. I tak jsem to překousl a vydržel. Hned následující rok jsme jeli na finále do Banské Bystrice, kde jsme získali titul přeborníka ČSR a já už byl první brankář a ten, který mě z branky vyhazoval mi dělal „dvojku“.

Taky jste měl dvě vážná zranění, že?
Se Zlínem jsem při zápase v Karviné dostal kotoučem do oka a týden ležel v ostravské nemocnici. Bylo to nepříjemné zranění. Na to oko jsem vůbec neviděl. Situaci jsem si neustále přehrával a přemýšlel, zda ještě na něho někdy uvidím. Na sportování jsem v tu chvíli vůbec nemyslel. Nakonec jsem se z toho dostal. Pak jsme byli se Zlínem na zájezdu v Rusku a v Novosibirsku jsem dostal pukem do krku. Zase jsem tři dny ležel v nemocnici a dostával injekce proti opuchnutí. Kdyby byly zranění ještě vážnější, třeba bych s hokejem skončil. Na besedách a všude jinde říkám, že jsem měl i sportovní štěstí. Po určitých problémech jsem byl rád, že jsem dokončil kariéru zdravý a mohl se sám rozhodnout, kdy a jakým způsobem skončím. Jinak jsem měl natržený sval, zlomený prst, podstoupil operaci kolena.

Vždycky jste chtěl být brankářem?
Když jsme hráli u domu, hned jsem se stavěl do branky. Měl jsem tepláky dole na gumu a v nich polštáře z otomanu. Vždycky byly hrozně zmáčené. Tatínek potom přinesl bílou koženku a zezadu přidal pytlík od pětikilového balení mouky. Na vycpání jsme mamince rozstříhali staré šaty, přišili přezky a moje první betony byly na světě.

Nic jiného vás nechránilo?
Nejdříve jsem chytal s drátěnou maskou Treťjakovkou, ale po tom, co jsem dostal tu ránu pukem do krku, mi tchán vyrobil kulatý drátěný nástavec. A díky němu jsem byl více chráněný.

Důvody pádu Beranů do Chance ligy: Tragický úvod, absence lídra i klíčový leden

Hokej

Jiný sport než hokej jste dělat nechtěl?
Jako kluk jsem souběžně hrával fotbal i hokej, oba sporty mi šly. Nakonec jsem ale v hokeji začal dosahovat větších úspěchů, přechodem do dorostu se vše vyřešilo a já se věnoval jenom jednomu sportu. Ale byl jsem nápaditý hráč, uměl jsem i dávat góly. Na hokejových kempech jsem učil kluky, jak střílet branky. Ve Zlíně, když jsme před zápasy v teplácích hrávali oblíbené bago, mě spoluhráči nemuseli vůbec šetřit. Bylo to dáno tím, že jsem z branky měl velký přehled. Už když na mě letěl kotouč, jsem měl načtenou hru. Dopředu jsem věděl, co udělám. Vždycky jsem se snažil co nejrychleji rozehrát, založit akci.

Vybavujete si vaše začátky?
S bratrem jsem se naučil bruslit na zlínské přehradě. Tatínek hrával fotbal i hokej. Buď měli nastříkaný led u škol nebo taky na škvárovém hřišti v Prštném. Z toho období mám zajímavou historku.

Povídejte.
Tehdy mezi dospělé přišel osmnáctiletý bažant, brankář František Vyoral, který hrál i s mým tátou. A právě Frantu Vyorala jsem při svém prvním ligovém utkání vystřídal na Kladně. (úsměv)

Jak moc vás zasáhl sestup Zlína po 42 letech z extraligy?
Už za nás jsme střídavě hráli první a druhou ligu. Pak ale kluci získali dva tituly a najednou to vypadalo, že se v extralize zabydleli nastálo. Sestup je pro všechny Zlíňáky velká rána, i mě se to hodně dotklo. Nyní si nedokážu představit, co bude v další sezoně, ale dobře vím, že mnohem těžší než soutěž zachránit je postoupit zpátky nahoru.

Vrátí se Berani za rok mezi tuzemskou elitu?
Doufám, že tomu tak bude. Není to ale jenom záležitost financí, ale i hráčů. Nyní není moc kde brát. Už i Zlín měl v sestavě několik zahraničních hráčů. Naši nejlepší mladíci odchází na zkušenou do Ameriky, lepší hráči míří třeba do KHL nebo za lepším výdělkem do jiné evropské země, jako jsou Švédsko Finsko nebo Švýcarsko. A ti nejlepší nastupují v NHL.

Nechybí Zlínu lepší zázemí, rekonstruovaný zimní stadion?
Za mě je obrovské plus, že tady máme druhou ledovou plochu. Je potřeba si uvědomit, že o šatnách a rehabilitaci, jaké mají současní hráči, se nám ani nesnilo. Moji předchůdci se převlékali nahoře u strojovny a umývali se v kbelíku se studenou vodou. Coby žák jsem ještě zažil otevřený zimní stadion. Střecha se dodělala až později. Chápu, že nové arény s velkými investicemi, jako je O2 aréna nebo stadiony v Liberci či Třinci jsou trošku někde jinde, ale když to vezmu svýma očima, tak i současný zlínský zimní stadion je parádní oproti tomu, jak tomu bylo v minulosti.

To vám nevadilo?

Holt byla taková doba. Ale pamatuji si na jednu stávku v týmu. Když se dělala nová ledová plocha a my se nemohli připravovat ve Zlíně, odjeli jsme na soustředění do Žiliny, kde nás čekaly nevyhovující šatny a hrozné ubytování. Starší hráči se rozhodli stávkovat, já společně s dalšími studenty jsme se k nim pak přidali. Objednali jsme si autobus a odjeli zpátky do Zlína. Kvůli tomu jsme neměli přípravu, jako bychom potřebovali a my ten rok nepostoupili do první ligy, ale až další sezonu.

Chodíte na zápasy, máte přehled o dění v klubu?
Jelikož můj dres byl vyvěšen pod strop Zimního stadionu Luďka Čajky, společně s dalšími hráči mám doživotní permanentku. Ale musím se přiznat, že teď na hokej chodím málo. Přijde mi, že se z něj stal hodně atletický sport. Všichni jsou rychlí, draví, ale člověk nevidí hezkou akci, pěknou přihrávku. Za mé éry v naší lize hráli všichni reprezentanti, na které se chodili fanoušci dívat. Byli na ledě rozpoznatelní nejen podle čísla dresu, ale i podle stylu. Dneska se příznivci nemají s kým ztotožnit. Hráči se mění, pro fandy to není až tolik lákavé.

Jste členem Síně slávy českého hokeje, který vám ale stejně jako fanouškům v posledních letech moc radost nedělá. Čím to je, že nejsou výsledky, medaile?
Na to, že jsme malá země, bych se nevymlouval, protože Finů a Švédu je ještě méně než nás a jaké mají výsledky. Možná na severu Evropy mají více ledu, lepší přírodní podmínky, jinak trénují … Mně přijde, že lední hokej nemá v Česku stejné postavení jako dřív, kdy byl brán z hlediska priorit sportů na vyšší úrovni. Dneska se před něj dostal už i florbal, jehož zápasy bývají při finále vyprodané. Navíc je daleko finančně dostupnější. Hlavní problém vidím právě v obrovské konkurenci pohybových aktivit. Když jsem hrával ve Zlíně, přišlo na nábor žáků asi tři sta kluků, v pozdějším věku byli vůbec rádi, že zaplnili sportovní třídu. Úbytek možná ale až tolik nerozhoduje, důležitý je i skautink. Dříve když byl na vesnici šikovný kluk, učitel zavolal do klubu, ať se na něj přijedou podívat. Dneska je to jinak. Sportovních aktivit a pouličních zábav je mnohem víc. Kluci mohou jezdit na kole, skateboardu, vyblbnout se jinak. Navíc rodiče se vzhlédnou v tom, že se z jejich dítěte stane hvězda a bude vydělávat velké peníze, jako Jágr, Lendl či Nedvěd. Přitom sami nejsou schopní posoudit, k jakému sportu má vlastně vlohy.

Co s tím?
Když jsem skončil hráčskou kariéru, dva roky jsem dělal ve Zlíně tajemníka Tělovýchovné jednoty. V té době jsem se těmito věcmi trošičku zabýval. Chtěl jsem, abychom nejdříve děti zařadili do výběrových skupin, kde by je trenéři testovali na koordinaci dolních a horních končetin a celkovou motoriku. Následně bychom jim doporučili sport, pro který mají talent. Pokud by rodiče chtěli jiný sport, museli by to spolufinancovat. Byla to jenom taková fikce, ale myslím, že by se to dalo využít.

Kde je největší problém českého hokeje?
Podle mě je to česká povaha, mentalita. Ve Zlíně, kdy jsem dříve trénoval, byli všichni kluci až moc hodní. Nikdo nikoho nepřetáhl hokejkou, nikdo do sebe nevlítl. Podle mě je potřeba mít v týmu různé typy hráčů. Od těch hodných až po ty zlobivé a těch bylo málo. Ve Zlíně vlastně jenom Pepa Štraub, který dovedl spoluhráče i fanoušky nabudit. Bez těchto typů se vyhrávat nedá. V Jihlavě to zase byl Olda Válek, před ním Jarda Holík . Přitom právě na tyto kluky i diváci chodí. Myslím, že jsme v tomto trošku zaspali. Přístup a mentalita Čechů je jiná. Už v době, kdy jsem odešel na dva roky do Rosenheimu, mi přišlo, že kde je víc Čechů v mančaftu, tam to nestojí za nic. My si prostě řekneme, že to uhrajeme hlavou, přitom vedle sebe potřebujeme dravce. Kanaďané nyní přijedou na mistrovství světa a složitě postoupí do čtvrtfinále. Přitom šedesát minut lítají dopředu a dozadu. Když jsem trénoval dorost, po sezoně jsme měli večeři. Nechal jsem si udělat kolečko a hráči se mohli vyjádřit. Jeden kluk, který byl na rozhraní základní sestavy, mi oponoval, že všichni přece nemohou lítat dopředu a dozadu. A v tom je ten problém. Výchova hráčů je u nás prostě taková. Medailové žně začaly přicházet až po revoluci. Do té doby jsme neměli moc srovnání se zahraničním hokejem. Jenže kluci, jako Jágr, Ručínský nebo Reichel, od juniorského věku mohli do zámoří, kde hráli s těmi nejlepšími ze všech zemí.

Jak se vám povedlo během hráčské kariéry vystudovat, získat titul inženýr?
Tehdy to nebylo nic mimořádného. Zároveň se mnou ve Zlíně studovalo vysokou školu pět nebo šest kluků. Bylo to dané tím, že jsem byl odjakživa studijní tip. Na základní škole jsem měl sice nejhorší vysvědčení v první třídě, když jsem měl dvojku ze zpěvu, na strojnické průmyslovce už to šlo hůř. Od konce druhého ročníku jsem už hrál už za muže, takže jsem měl velké množství zameškaných hodin. Učivo jsem doháněl, jak se dalo. Na vysoké škole jsem měl individuální studijní plán. Bylo to pro mě hodně těžké, protože za těch pět let jsem byl jenom dvakrát na přednášce, ale nakonec to zvládl. Během jednoho kalendářního roku jsem dodělal tři ročníky (pozn: 6 semestrů), napsal diplomovou práci, zvládl obhajobu, narukoval na vojnu a ještě se stačil oženit.

A s paní vám to klape dodnes …
Je to tak. Jako správný senior často chodím s manželkou na procházky. Rád čtu, sleduji zajímavé programy v televizi. Dříve jsme často chodili i do kina, ale některé filmy už nejsou pro nás. Jediná aktivnější záležitost, které se věnuji už sedmnáct let, je anketa osobnost roku ve Zlínského kraji. Pro mě je to skoro půlroční práce. Vždycky do slavnostního vyhlášení se tím bavím.