„Tím, že jsem byl na sklonku kariéry, o to víc jsem si vše uvědomoval. V Praze jsem šel do neznáma. Jak se říká: než jsem se vzpamatoval, tak to bylo. Tehdy v pětatřiceti letech hráči obvykle končili. Už když jsem se vracel ze Švédska a šel do Vsetína, tak jsem myslel, že odehraji jednu nebo dvě sezony a skončím. Nakonec z toho byly čtyři,“ připomněl Stavjaňa, že na klubové úrovni přidal čtyři mistrovské tituly se Vsetínem.

„Člověk byl rád, že ještě může pokračovat. Ale dnes jsem vděčný, že jsem skončil relativně zavčasu a nemám zdravotní problémy. Mrzelo by mě, kdybych byl limitovaný v pohybu,“ pochvaluje si dnes 57letý kouč.

I po čtyřiadvaceti letech si poměrně čerstvě vybavuje okolnosti a vzpomínky ze své druhé cesty za světovým prvenstvím.

„Před šampionátem jsme neměli přesvědčivé výsledky. A také to, že ze Vsetína jsme tehdy jeli asi čtyři, pět hráčů a byli jsme silnější enkláva. Tehdy jsme si řekli, že pokud uděláme zlato, půjdeme dohola,“ pousmál se Stavjaňa.

Na stříhání nakonec mezi stříkajícím šampaňským nedošlo.

„Nechal jsem se ostříhat až doma ve Zlíně. Když bylo v Praze slavnostní vyhlašování, tam jsme se potkali všichni vymletí. Takhle jsem moc nebýval. Jirka Dopita to už nosí jen takhle,“ směje se.

Češi základní skupinu odehráli u Dunaje v menší hale Alberta Schultze. „To byl spíš skleník,“ vzpomíná Stavjaňa.

Přesto národní tým prošel šampionátem bez porážky. Jen v základní skupině remizovali 2:2 s Norkem. Ve čtvrtfinále se pak s Němci vypořádali 6:1, v semifinále spláchli 5:0 USA a uspěli i ve finále v dramatické zápletce s Kanadou 4:2.

„Na Němce jsme byli nabuzení, od tohoto zápasu jsme se odrazili. Čtvrtfinále i semifinále s Amerikou nám vyšlo. Kanadou už jsme byli uvolnění. Roman Turek chytal výborně, věřili jsme si. Po špatné přípravě jsme šli nahoru. Měli jsme i výbornou partu,“ vybavuje si Stavjaňa.

„V play-off jsme si uvědomili, že bychom měli na zlato. Měli jsme ve Vídni výbornou kulisu, byli jsme jako doma. Říkali jsme si, že tohle nesmíme pustit,“ líčí Stavjaňa.

„Vašku, Ty jsi klasa chlap,“ burácelo z kabiny čerstvých šampionů, kam zavítal tehdejší předseda vlády Václav Klaus v domnění, že písnička je pro něj. Jenže se „přepočítal“.

„To byl náš pozápasový rituál a masér Venca Šašek byl dirigent. Když se tam objevil Václav Klaus, samozřejmě nemohl tušit, jakým směrem je to směřované,“ pousmál se Stavjaňa, že písnička byla pro oblíbeného maséra.

Kdo by dnes čekal, že čerstvé šampiony vítalo zaplněné staroměstské náměstí stejně jako při pozdějších triumfech, byl na omylu.

„Po zápase jsme to rozpustili, autobus jel směrem na Prahu. My z Moravy jsme měli vlastní odvoz. Zkrátka návrat nebyl takový jako později, když se jelo na Staromák. Později toho kluci litovali. Euforie byla veliká všude, kde jsme se objevili,“ vzpomíná Antonín Stavjaňa.