„V lázních ve Vsetíně si ze mě dělali srandu, že s nimi budu jezdit na závody veteránů," směje se Tesařík, který v neděli proti Litvínovu pomohl asistencí na vítězný gól Zdeňka Okála.

Kolik jste toho naplaval?

Plaval jsem každý den kilometr a půl až dva. Ze začátku mi to dělalo problémy, pak jsem uplaval dva kilometry svižným kraulem. Stihl jsem to do pětadvaceti až osmadvaceti minut. Bazén musel mít dvacet stupňů, protože teplá voda na moje zranění nebyla dobrá. Jinak jsem měl všechno zakázané. Byla to pro mě neskutečná muka. Když mě to přestalo bavit, šel jsem do toho. Dokonce jsem si koupil nové plavky.

Doma s vámi není k vydržení?

Ne. Denně musím být v pohybu. Manželka mě zná a chápe mě. Když mě viděla doma u televize, tak mi dala malou do rukou a dělal jsem s ní aspoň dřepy.

Aspoň jste pomohl manželce s úklidem, ne?

Jo, vysavač byl můj největší kamarád. (Směje se.) Ale hokej je ještě lepší.

S vaším návratem přišla i výhra. Co na to říkáte?

To je co? (Směje se.) Běžte s tím i za vedením. (Další smích.) Kluci si nějakou srandu dělali. Na zápas jsme byli připravení a až na jeden inkasovaný gól jsme si své povinnosti plnili.

Po vstřeleném gólu jste měl velkou radost, jako byste ho vstřelil vy.

Po každém gólu vždycky mlátím do mantinelu. Na to nejste zvyklí, dlouho jsem nehrál, takže jsem to musel zopakovat. (Směje se.)

Zdraví už je v pořádku?

Už je to dobré. Musím to zaklepat. Ani nebudu říkat, co mi bylo. Byla to moje blbost. Chtěl jsem rychle naskočit, ale nebyl jsem uzdravený a hned první trénink si obnovil zranění. Do budoucna už vím, že když nejsem stoprocentně fit, tak nemám dělat blbosti.

Trpěl jste při porážkách?

Trpí každý. Sami jste to z tribuny viděli. Nejhorší bylo, že jsme se z vítězné venkovní šňůry doma dostali na dno. Úplně se nám přestalo dařit a přestali jsme si věřit. Potřebovali jsme takový zápas. I vyhrát takhle těsně nám strašně pomohlo.

Byl jste hodně natěšený na návrat?

Měl jsem obavy. Měl jsem za sebou dva lehké a jeden ostřejší trénink. Bál jsem se, jestli vydržím fyzicky. Zranění mi nedovolovalo jezdit na kole nebo běhat. Jenom jsem mohl plavat. V lázních ve Vsetíně si ze mě dělali srandu, že s nimi budu jezdit na veteránské závody. Plavecky jsem připravený výborně. (Úsměv.) Bál jsem se, že nevydržím po fyzické stránce. Kdybych cítil, že to není stoprocentní, tak bych do zápasu nešel. Kluci mě přemlouvali, abych naskočil dřív. Ale abych hrál na půl plynu, to nemá cenu. Raději jsem to doléčil. Teď musím potrénovat a dostat se do zápasového rytmu. Mám na to čtyři dny do dalšího zápasu.

Klub v neděli slavil výročí 85 let od svého založení. Chtěli jste o to více uspět?

Jasně. Ale hlavně jsme chtěli za každou cenu udělat tři body. Na tabulku se sice nedívám, ale co mi chodí esemesky a co mi kluci vykládají, tak je to nabité.

Jak se vám líbily retrodresy a vůbec celá nedělní slavnostní akce?

Bylo to perfektní. Všichni, co byli pozvaní na led, tak mě buď trénovali, nebo jsem s nimi hrál. Nezažil jsem jenom Luďka Čajku. Jarda Stuchlík, co umřel, měl podíl na tom, že hraji obránce. Ve čtrnácti jsem přijel ze Vsetína jako útočník, levé křídlo dozadu. Řekl mi, Tesile, takových útočníků na… do týdne kýbl. Ty půjdeš do obrany. Na něj vzpomínám nejraději.

V první pauze jste si retrodresy museli převléct. Co jste na to říkal?

To bylo jediné nejhorší. Převlékání mně trvá hrozně dlouho. Někteří štulpny převlékali přes brusle. Ale jsem pověrčivý, proto musím začínat levou bruslí. Takže jsem se musel nejdříve vysvléct celý a poté to zase na sebe nasoukat. Místo abych si po první třetině odpočinul, tak jsem se ještě vysílil oblékáním do výstroje. (Úsměv.) Nestihli jsme si ani nic říct.