„Nikdy jsem tyto mety moc neřešil. Je hodně hráčů, kteří by to přede mnou dokázali. Ale díky tomu, že hrají v jiných ligách, tak jí nedosáhli," myslí si Tesařík, majitel čtyř mistrovských titulů.

Dosud jen devět hokejistů se přehouplo přes historickou metu. Dva z nich, Petr Leška s Markem Melenovským, oblékají stále zlínský dres. Společně s ním dnes významného milníku dosáhne i Jaroslav Balaštík, jenž zasáhne do osmistého utkání v kariéře v nejvyšší soutěži.

„Teď jsem to zaslechl. Ani jeden z nás jsme o tom nevěděli, že jsme se takhle krásně sešli. Pozornost si aspoň rozdělíme mezi sebe," nechce si Tesařík dnešní výjimečný večer nechat pro sebe.

Kouče Zlína Rostislava Vlacha jeho dlouhověkost ani nepřekvapuje.

„Radim je totiž hodně ctižádostivý. Dbá o sebe a trénuje velmi dobře, někdy až příliš. Sám si přidává, je poctivý. Takových hráčů v jeho letech je strašně málo. Relativně mu drží zdraví, nemá větší problémy, což je důležité. Pokud se zdravotně trápíte, ani chuť do tréninku i zápasů pak nemáte," vysvětluje Vlach, že Tesařík se zdravotním potížím důkladnou regenerací snaží předcházet.

Do Baťova města zamířil ve 14 letech z rodného Vsetína, kde tenkrát hrával v útoku. Jenže po příchodu do Zlína byl ročník 1974 hodně nabitý zvučnými jmény, jako je Roman Hamrlík, Pavel Rajnoha, Pavel Kowalczyk a další.

„Nebožtík pan Stuchlík mi řekl, že v útoku pro mě nemá místo a dal mě do obrany tehdy do dvojice s Pavlem Kowalczykem," vybavil si Tesařík.

Svůj vůbec první zápas odehrál 19. září 1992 na Kladně, kde tenkrát Zlín prohrál 4:5. „Tenkrát mi bylo osmnáct. Já byl na ledě u všech devíti gólů a hattrick nám dal kladenský Mach. Tím si to pamatuji velmi dobře," vybavil si Tesařík, jehož si ze zlínského dorostu vytáhl trenér Josef Augusta.

„Do té doby jsem hrával bránící levé křídlo, které mělo za úkol i hru dozadu a hodně bruslení pozadu. Takže změna nebyla taková," vzpomíná Tesařík.

Přesto svůj premiérový gól vstřelil jako útočník. To když v zápase proti Olomouci (2:2) o sezonu později určil konečný výsledek.

„Tenkrát jsem střídal Petra Čajánka. Hrál jsem v obraně a šel jsem do útoku k bratrům Okálům," prokázal dobrou paměť Tesařík, který i později prokázal střelecké choutky a i dnes je v přesilovkách platným článkem beranů.

„Už to ale není, co to bývalo dřív. Snažím se pořád, ale roky jsou znát. I trenér Vlach mi říká, ať se raději nikam neženu a raději v klidu rozehraji," usmál se Tesařík, o tři roky starší bratr Daniela Tesaříka, který ještě dnes válí za druholigový Vsetín.

„Spolu jsme si zahráli jen přátelák. Do mistráku jsme nastoupili jen ve druhé lize. Ale nemrzí to, nebavili jsme se o tom nikdy," mávl rukou.

Starší a známější z rodiny Tesaříků odmala obdivoval legendárního Weyne Gretzkeho nebo kanadské ofenzivní beky. Jedničkou mezi českými špičkovými borci pak byl Antonín Stavjaňa.

„Protože jsem ho měl ve Zlíně na očích. A dodnes obdivuji i Romana Hamrlíka. Jsme velcí kamarádi, a co on dokázal, je úžasné," připomněl svého někdejšího spoluhráče, mladšího z rodu Hamrlíků, který se výrazně prosadil i v NHL a již definitivně ukončil aktivní kariéru.

Na to ale „Tesil", jak mu přezdívají spoluhráči, zatím nepomýšlí. Ačkoliv mu po sezoně končí smlouva, rád by pokračoval. Jeho setrvání by se nebránil ani kouč Vlach.

„Dokážu si ho v týmu představit i v příští sezoně. Herně na to určitě má. Bude ale záležet na jeho zdraví. Bylo vidět, že když byl zraněný, hodně chyběl v přesilovkách i obranné činnosti. On by chtěl pokračovat, uvidíme po sezoně, jak to rozsekneme. V této situaci bych se nebránil, kdyby pokračoval," přiznal Vlach.

Jenže co potom? Až pověsí brusle na pověstný hřebík? „Pořád se mi něco honí hlavou, ale ještě nevím, jestli zůstanu u hokeje, nebo začnu obchodovat s vínem. Nejsem rozhodnutý," tvrdí Tesařík.

Možnosti ale existuji a trenér z něj asi nebude.

„V poslední době nesnáším cestování, nedokážu si představit, že bych dál jezdil štreky i po kariéře. Možná později, když na to dostanu chuť. Kondiční trenér by mohl být jedna z variant, která by mě bavila. Hodně sázím na fyzickou kondici. Sleduji tréninkové metody," vypráví, kam by se jeho příští život mohl ubírat.

Tesařík je již dnes známým odborníkem na víno. „Ale to obchoduji jen pro radost a pro kamarády. Není to na uživení. Jde hlavně o vína, která mám rád a nabízím je známým. Žádnou firmu zatím nemám," vysvětlil Tesařík.

„TESILOVY" TISÍCOVKY

Zápasů…

„Připomínají mi to kluci i známí, že je to nějaká meta. Ale nikdy jsem to moc neřešil. Je hodně hráčů, kteří by to už přede mnou dokázali, kdyby nehráli i v jiných ligách."

Litrů vína…

„To je nic, mám ve sklepě mnohem víc. Jen v případě, kdyby se jednalo o nějaké super dobré víno, tak o tom by se dalo bavit."

Korun..

„V dnešní době není skoro nic."

Manželka Radima Tesaříka Monika vypráví o životě s hokejistou:

Je skvělý táta, ale umí i zakřičet

Vsetín –/ROZHOVOR/  Vytváří mu rodinné zázemí, aby se její manžel mohl soustředit na profesionální kariéru hokejisty. Proto i Monika Tesaříková má zásluhu na tom, že její muž dnes odehraje jubilejní tisící extraligový zápas.

„Vytvářím mu podmínky, aby se mohl soustředit na hokej a rodinu," vysvětluje paní Tesaříková, sympatická rodačka ze Vsetína.

Jak jste tedy v devadesátých letech prožívala mistrovské tituly?

To bylo super, byla to zlatá hokejová éra. Když se vyhrává, žijete tím naplno. Euforie vás strhne a proběhly i nějaké oslavy. Určitě jsem to prožívala.

Je pro vás výjimečné, že váš manžel dosáhl hranice tisíce extraligových zápasů?

Vůbec ne. Akorát jsme se bavili, že se tohle jubileum blíží. Ale pak se zranil a už to ani nevzpomínal. Nebyla na to nálada a ani sám nevěděl, kdy naskočí. Nevyptávala jsem se, aby z toho nebyl nervózní. A pak s tím přišel sám, že to vychází na pátek.

Chodíte na jeho zápasy?

Ani ne. Bydlíme ve Vsetíně a máme doma malou roční holčičku, malý chodí do školy a navíc má kroužky. Takže přes týden je to pro mě nereálné. Ráda bych zašla, ale tuto sezonu jsem ještě nebyla. Navíc ani malého hokej moc nebere. Ale každý zápas a průběh sleduji alespoň na internetu. Mám přehled, přečtu si, co se děje, ale nesedím u toho celý zápas.

Jak hokej prožíváte?

Už se stalo, že jsem si i zařvala. A když jsem chodila na zápasy i s malým, stalo se, že mi i sem tam nějaké slovíčko uteklo. Když jsme neměli děti, prožívalo se to víc.

Bojíte se o něj?

Určitě. Zvlášť když vidíte, co v hokeji děje. Ale nemůžete o tom přemýšlet nebo si něco připouštět. To by se člověk zbláznil.

Bavíte se doma o hokeji?

Když přijde domů, zeptám se a už na něm poznám, jestli se chce bavit, nebo ne. Mám vydedukované, že když přijde z prohraného zápasu, tak ho raději nechám na pokoji. Nerad o tom mluví, ale zase když se vyhraje, nálada je jiná. I když se nedaří, jako rodina to nepociťujeme. Když byl zraněný, viděla jsem, že je nervózní, ale na rodinné atmosféře se to zásadně nepodepisovalo.

Jak se na něm nervozita, když nemohl hrát, podepisovala?

Byla to pro něj muka. Třebaže mají volno nebo je po sezoně, sport neustále vyhledává. Pomáhal mi s dětmi.

Radim je známý svým poctivým přístupem k rehabilitaci. Jak dlouho podle vás ještě může vydržet?

Přála bych mu, aby to bylo co nejdéle. Je ale otázka, jak mu vydrží zdraví. Čím je starší, tím více potřebuje rehabilitace a odpočinku.

Dokážete si vůbec představit, co bude dělat po skončení kariéry?

Určitě. Už jsme se o tom bavili. Jednou to přijít musí, ale přála bych mu, aby to bylo co nejpozději. Hokejem žije.

Čemu by se mohl po skončení kariéry věnovat?

Bavilo by ho dělat kondičního kouče. Kdyby měl trénovat děti, na to by on nebyl. Nemá na ně tolik trpělivosti. Určitě víte, že má rád víno, tak i možná něco kolem něj by ho uspokojovalo.

Jaký je Radim tatínek?

Výborný. Nemůžu si stěžovat. K dětem se chová suprově, hraje si s nimi. Když má volno, vozí malého na kroužky. Můžu se na něj spolehnout.

Umí vůbec zvýšit hlas?

Ale jo, to umí. (Směje se.) Je to někdy potřeba na děti zakřičet. Ale většinou je srandista.

Jste v kontaktu s manželkami jiných hokejistů?

Spíš s těmi staršími. Znám se s Čajánkovou, Leškovou, Balaštíkovou. Tedy holkami kolem mého věku. Dřív jsme se navštěvovali, chodili na večeře, ale po narození malé jsem mimo dění. Mladé holky ani neznám, protože na hokeje moc nejezdím. Byla jsem maximálně na vánoční besídce.

Spousta lidí si myslí, že život s hokejistou je idylický a k tomu spousta peněz na kontě. Vyvrátíte to?

(Směje se.) Určitě. Bylo by to na dlouhé povídání. Kdo v tom žije, ví, o čem manželky jsou. Je to náš uděl a ať si každý myslí, co chce. Je těžké to někomu vyvracet a vysvětlovat.

Jak se vám líbilo v ruské Jaroslavli, kam jste také svého manžela doprovázela?

Moc ne. Měli bázu, doma jsem bývala sama. Kamarádili jsme se s rodinou Peterkových, takže jsem se tam hodně sblížila s Ladou (manželka Jana Peterka – pozn. aut.) To byl jiný svět. Trochu mě tam některé věci překvapily, ale když to s odstupem času shrnu, nebylo tam zle. Byly to tenkrát začátky, ve srovnání s dneškem to bylo něco jiného.