„Rád si oživím vzpomínky,“ pochválil někdejší extraligový kanonýr a trojnásobný nejlepší střelec soutěže Jaroslav Balaštík nápad šéfa sportu České televize Roberta Záruby, který místo zrušených bitev o extraligový titul seriál záznamů památných bitev z minulých let v pořadu Archiv Z.
Jaké emoce ve vás televizní reprízy finálových zápasů vzbudily?
Byla to moc hezká vzpomínka. Kromě pátého zápasu, který jsem viděl jednou asi deset let zpátky, jsem první čtyři zápasy neměl možnost nikde vidět. Nedíval jsem se sice celé odpoledne, ale průběžně jsem přišel k televizi a na kousek se podíval. Pak jsem viděl skoro celý pátý zápas. Bylo to moc hezké oživení vzpomínek a všech událostí. Bylo úžasné zase vidět, jak moc jsme nadchli fanoušky ve Zlíně a co to pro ně i pro nás znamenalo vyhrát první mistrovský titul.
Je něco, co vás po letech překvapilo?
(směje se) Překvapilo mě, jak se hrálo a kolik tam bylo faulů. Jak se hokej od té doby posunul. To byl jeden faul za druhým. Samé hákování, sekání, krosčeků, držení… Je to dané dobou a vývojem celého sportu. Přišlo mi to ale strašně úsměvné.
Vždyť to byl ve srovnání s dnešním hokejem skoro wrestling…
My jsme to tak tehdy nebrali, to bylo dané dobou. Takhle se prostě hrálo. Nebrali jsme to, tak se hrálo. Navíc to byly finálové zápasy, takže šlo o všechno. Byly hodně vyrovnané, narazily na sebe dva nejlepší týmy sezony a nikdo nechtěl tomu druhému týmu ani metr ledu. Bylo přirozené, že se používaly zákroky, které by dnes určitě u rozhodčích neprošly.
Nebyli jste tím i odolnější?
Určitě jo. Seker, krosčeků a dalších faulů, které jsme museli rozdat i přijmout, člověka posunovalo a zocelovalo. Dnes je hokej rychlejší a také hezčí, než jsme hráli my někdy před patnácti, dvaceti lety.
Takže i po letech jste si vyměnili zprávy, když někdo někoho zpracovával?
Jasně. S hodně kluky. Ale během finále se Vsetínem jsme si asi čtvrt hodiny volali s Radimem Tesaříkem a smáli jsme se tomu a říkal mi: viděl jsi to? Já jsem měl místo hokejky valašku. (smích) Ale ono to opravdu tak bylo. Radim při jedné akci rozdal asi pět seker. (smích). Zasmáli jsme se tomu.
Co ještě vás zaujalo?
Zajímavé bylo i sledovat kvalitu hráčů. Když jsem tehdy začínal v devětadevadesátém ve finále se Vsetínem, hokej byl logicky pomalejší. Ale kvalita jedinců byla ve srovnání s dnešním hokejem na jiné úrovni. Právě ona dnešnímu českému hokeji chybí.
Objevil jste se v několika záběrech na střídačce, nebo v šarvátkách už během finále se Vsetínem v roce 1999. Pobavily vás?
(smích) Jo! Vždyť je to mínus dvacet let. Je to kus života. Je to pro všechny příjemné vidět sám sebe, jak jsme byli mladí a měli kariéry před sebou. Jsou to úsměvné vzpomínky. V období, kdy se mělo hrát play-off, je velmi dobrý nápad od České televize a Roberta Záruby, že historii znovu vrací a připomíná, jak se dřív hrálo a jak hokej vypadal.
Byly pro vás televizní přenosy i určitým rozptýlením od současné situace?
Jo, je to tak. Je to dobrá náhražka zrušeného play-off. Vím, že v televizi je každý den nějaká série z minulosti. Když mohu, na chvíli se vždycky zastavím, podívám se a připomenu si tu dobu a oživím si vzpomínky.
Není vám současných hráčů až líto, že jim sezona skončila bez vrcholu?
Líto ani ne. Je to situace, kterou nikdo nečekal. Nemohli jsme tušit, že všechno nabere takový spád. Zavedené opatření kvituji. Bohužel koronavirus postihl celý svět a všechny sporty. Nejen hokej, ale i tenis, fotbal, basketbal a další. Sport jde dnes do pozadí všech událostí, které nás potkaly. Doufejme, že to zvládneme ve zdraví a za několik měsíců se zase všechno rozjede a vrátí trošku do normálu.
Co teď vlastně děláte vy?
Hokejová sezona sice skončila na ledě, ale věci dál řešíme. Teď je aktuální, že se týmy rozhodují, jakým způsobem budou přistupovat ke smlouvám a jak vůbec pojmou ekonomicky příští sezonu. Je to pro všechny těžké a sami dnes nemají odpovědi. Trávím doma čas na telefonu. Přečkávám období, jak se dá.
Co vlastně říkáte, že některé kluby se rozhodly podat hráčům výpovědi, jiné jako například Vsetín přistoupil na kompromis a snížil hráčům výplaty v průměru o padesát procent?
Ano, to je ta cesta. Je potřeba, aby kluby navrhly kompromis, aby se obě strany dohodly. Každá strana na tom nějakým způsobem ztratí. Kluby měly při začínajícím play-off namyšlené i spočítané příjmy z plných stadionů, sponzorů i televize a tak dále. To je pochopitelné, na druhou stranu měli s hráči smlouvy, které kluci chtěli dodržet. Proto je ideální kompromisní řešení, tedy dohodou obou stran. My, co zastupujeme hráče, se snažíme s kluby najít dohodu, aby dávala smysl pro obě strany.
