V lapačce držel malý demižonek a za ním na televizní obrazovce sedí na brance o šestnáct let mladší a odpočítává poslední vteřiny od zlínského historického titulu v roce 2004.
Koláž s fotografiemi pak doplnil i s pohárem nad hlavou.
„Samozřejmě demižónek slivovičky byl k dispozici i v rámci léčení. Je potřeba prevence, tu u nás pořád dodržujeme,“ pousmál se v rozhovoru pro Deník Altrichter, pod jehož statusem se do včerejška objevilo přes šedesát komentářů přátel a přes 450 lajků.
Jeho finálový příběh začal během druhého zápasu série, když naskočil za zraněného Igora Murína.
„To mi kluci psali, že se už mám jít rozcvičit,“ popsal komunikaci s některými bývalými spoluhráči Lubomírem Vosátkem, či Martinem Záhorovským i soupeři ze Slavie, ozval se mu například Jakub Klepiš.
„Byla sranda. Na to, že musíme být všichni doma, užili jsme si to. I proto, že to teď vyšlo na neděli, tehdy oslavy zase byly v pátek a mohli jsme pařit. Co mám zprávy, i ve Zlíně se u toho pilo. Nebyl to festival promarněného času. Bylo to krásně prožité,“ popisoval Altrichter své dojmy, který během následujících tří zápasů inkasoval jen dvakrát ze 140 střel a mohl slavit.
Právě jemu patřilo finále. Z náhradníka se stal nečekaným hrdinou.
„Všechno jsem si prožíval znova. Bylo tam i napětí. Věděl jsem, jak to dopadne, ale nepřemýšlel jsem nad tím, co bude následovat. Bylo pěkné si zavzpomínat na atmosféru. Něco jsem dosud ani neviděl a vybavil jsem si je zpětně,“ přiznal 47letý rodák z Jihlavy.
„Byla tam i krásná nostalgie. Bylo pěkné si připomenout i oslavy s Tomášem Baťou. Užili jsme si to. Možná to mohlo trvat déle na ledě, ale když tam vletěli lidé, bylo to těžké. Toulali jsme se i po okolí Zlínska. Dlouho se na titul čekalo, byla cítit úžasná energie celého města a okolí. To byla pecka,“ nezapomene na bouřlivé a dlouhé oslavy titulu, jehož se Zlín dočkal po 75 letech.
Historický triumf má často na očích. Kancelář si vyzdobil snímky známého zesnulého sportovního fotografa Jiřího Vojzoly.
„To byl výborný fotograf, takže od něj mám nějaké fotky. Záběrů jsem moc neviděl. Sledovalo to i díky současné situaci hodně lidí, od České televize je to dobrý nápad. Koukám se i na jiné zápasy a série,“ prozradil.
Zaujalo ho třeba rozhodující páté semifinále 1994 mezi Kladnem a Olomoucí.
„Oproti tomu byly už naše zápasy labutí píseň. Protože tam ty hokejky lítaly, bylo to daleko ostřejší. Když si vybavím a srovnám zápas s Kanaďany v Naganu, to bylo také ještě zlaté. Zápas Olomouce s Kladnem byl, jako když se sejdou řezníci,“ glosoval Altrichter vyhrocenou bitvu.
„V dalších letech už je postupně krásně vidět, jak to polevuje. Dnes se už jakýkoliv háček píská. Tehdy se to vůbec nebralo jako faul,“ připomněl benevolentnější metr rozhodčích.
Času sledovat zápasy má nyní habaděj. I on musel pro veřejnost zavřít zimní stadion v Říčanech.
„Z toho mám nervy. Syn se vrátil ze Švédska, takže jsme byli všichni povinné karanténě. Ta mi už skončila, takže nyní pracuji na zimáku. Dělám nějaké věci, na které nebyl čas. Takže natírám, je potřeba i přestříkat plochu, udělat reklamy. Doufám, že se to zlepší,“ dodal Altrichter.
Ve Zlíně je i po šestnácti letech za hrdinu.
