Začněme vaším angažmá u A týmu Zlína, kde jste se loni během sezony stal koučem individuálních dovedností, tým však nakonec z extraligy sestoupil. Proč to tak dopadlo?
Stalo se něco, co si nikdo nepřál, a důvodů by se dala asi vyjmenovat celá řada. V minulých letech se vždy soutěž nějak podařilo zachránit. Tentokrát ne. Nevím, možná to i bylo v hlavách hráčů…. Člověk si na porážky zvykne.

Ještě na začátku ledna jste po výhře v Chomutově proti Kladnu byli tři body od záchrany, blíž už jste se ovšem nedostali.
Neměli bychom se nechat ovlivňovat posledním zápasem – prohrou ani vítězstvím. Pracujete s tím, co tým dokáže produkovat dlouhodobě. To, že jsme stáhli manko na tři body, bylo krásné, šlo ale jen o jedno vítězství a k záchraně bylo pořád daleko. Sestup je realitou a dnes už je potřeba se dívat dopředu. Věřím, že pro všechny z nás je to nejlepší škola a motivace.

Udělal byste zpětně něco jinak?
Za poslední sezonu určitě přebírám spoluzodpovědnost, byl jsem součástí neúspěchu. Pod sestup se podepisuji v plném rozsahu a vždy mě bude mrzet. Byl jsem přesvědčený, že extraligu zvládneme zachránit. Na druhou stranu, mohl jsem zůstat stát vedle, dívat se na to a říkat, jak a co se mělo udělat. A jestli bych něco udělal jinak? Asi ne. Nebyl bych to já.

Co teď? Kdyby bylo třeba, půjdete zase na střídačku?
Směrem k prvnímu týmu nemám nyní žádnou roli. A ani mít nebudu, není to má touha. Mám obrovský respekt k Luboši Jenáčkovi, k tomu, že klub nenechal na holičkách i k tomu, jak s Larrym (Martinem Hamrlíkem) a Lubošem Robem bojovali o záchranu. I proto jsem se rozhodl ke klukům přidat.

Ani práce ve vedení klubu vás neláká?
Do hokeje jsem se před dvěma lety vracel s tím, že chci dělat u mládeže – pracovat s dětmi, být u toho, když se rozvíjejí. Snažit se přinášet nové pohledy, hledat cesty, jak rozvíjet hráče. Tam vidím svoji roli.

Generálním manažerem klubu je nyní jednatel Jiří Marušák. Je tou nejlepší volbou?
Za mě jednoznačně ano. Je to Zlíňák, má obrovské hráčské zkušenosti i spoustu zkušenosti ze zahraničí, je vzdělaný… Že tady nebyl generální manažer, to mělo nějakou genezi, včetně té ekonomické. Všichni jsme vnímali, že ve Zlíně měl být. Je to krok k tomu, aby organizace fungovala – ať už s Jirkou Marušákem, nebo bez něj. Jen je škoda, že se to všechno mohlo a mělo vyřešit už na konci sezony.

Jaká je šance Beranů na brzký návrat do extraligy?
Udělala se spousta práce, máme velmi kvalitní trenérský i hráčský tým. Ale jsme si všichni vědomi, že to bude složitá cesta. Nejtěžší bude se znovu naučit vyhrávat, věřit ve svoji cestu a cíl a v sebe samotné.

Zmínil jste, že u zlínské mládeže jste teprve dva roky. S aktivní kariérou jste přitom skončil v roce 2015. Proč jste v klubu nechtěl působit už dříve?
Řekl bych, že jsme měli odlišný pohled na rozvoj hráčů. Myslím, že klub by měl mít směr, kterému trenéři věří. Pokud mu naopak nevěřím, tak v něm nemůžu pracovat. Domnívám se, že je potřeba věci dělat trochu jinak. Je jiná doba než před dvaceti až třiceti lety. Děti jsou jiné. To je realita, není potřeba si na to stěžovat, ale hledat jiné cesty.

Jak konkrétně?
Vezmu to zeširoka: v jakém stavu je obecně celý český sport? Jaký je vztah veřejnosti nebo politiků vůči němu? Asi se shodneme, že naše sportovní prostředí je ve velkém útlumu a krizi. Je to otázka pro celou společnost, jak to změnit. Máme se přitom co učit od jiných zemí. Když se nebudeme hýbat, doplatíme na to ve zdravotnictví, pracovním nasazení a obecně společenské spokojenosti.

Horší období než koronavirovou pandemii jste si pro nástup do klubu asi nemohl vybrat, že?
Vinou covidu jsme dlouho netrénovali na ledě, toto období jsme ztratili. Byť si myslím, že pro děti byla část restrikcí nesmyslná a dalo se to řešit jinak. Výpadek sportování je určitě znát. Během covidu jsme se snažili děti udržet u pohybu a dělat to, co nám v rámci možností bylo povoleno. Teď přišla válka a energetická krize, jejíž dopad na sport si zatím neumíme vůbec představit. Je to výzva.

Ozývají se hlasy, že s mladými hráči se v Česku málo nebo špatně trénuje. Mají pravdu?
Je potřeba si uvědomit jednu věc. Dříve měly děti spoustu pohybu ve svém volném čase. Chodily pěšky, běhaly, jezdily na kole, skákaly, plavaly… Hokej a jiné sporty pak už byl ten vrchol ledovce. Tento všeobecný pohyb dnes strašně schází. Děti vozíme autem na kroužky, kde se sice nějak hýbou, ale schází jim právě ten přirozený a svobodný pohyb. Když čtete a posloucháte zkušenosti z Finska, Švédska, Dánska nebo Islandu, jak důležité je pro dítě možnost všestranného pohybu, uvědomíte si ten rozdíl. A my mnohdy jdeme jakou cestou? Přidáme více tréninku na ledě, více kempů. Přitom zásadně potřebujeme lepší pohybovou průpravu dětí a pohybovou gramotnost. Přece nemůžeme učit děti jen hrát hokej nebo fotbal. Dnes učíme děti bruslit na jedné noze a mnohé z nich na ní ani neumějí základní – stát a udržet rovnováhu.

Klubům chybí i větší mládežnická základna, místo výběrů už se dělají spíše nábory.
Za nás bylo pět sportů, teď je výběr neporovnatelně větší. Ale změnila se i společenská optika. Dříve neexistovalo, aby rodič omluvil dítě z hodiny tělocviku, dnes je to naprosto běžná praxe. Učitel či trenér byl autoritou. Proto mluvím o tom, že abychom zlepšili mládežnický sport a hokej, musíme změnit kulturu celé společnosti. A ještě jedna věc: jakýkoliv sport je výborným nástrojem pro přípravu do života. Patří do něj důležité vlastnosti jako disciplína či učení se respektu. Dnes se na něj řada lidí dívá jako na prostředek k výdělku. Ano, i to je možný motiv, proč dát dítě na sport, ale to už je o rozhodnutí každého rodiče.

Jak si dnes v mládeži stojí Zlín?
To je těžká otázka, záleží, kdo ji bude hodnotit a co bude hodnotit. Výsledky kategorií, progres hráčů, počet odchovanců v kádrech? Asi je prvně důležité si definovat cíle. Ale abych to zjednodušil: máme jiný cíl u nejmladších dětí, které chceme přivést k hokeji a ke sportu, a chceme, aby je bavilo být na zimáku. U žáčků se zase snažíme o dlouhodobý progres. Chceme, aby děti postupně zvyšovaly svoji úroveň a byly připraveny na přechod do Akademie. A tam už se blížíme k velkému hokeji. Jako Zlín potřebujeme hrát nejvyšší soutěže, ale i tak by individuální rozvoj měl jít ruku v ruce s výsledky týmů.

Jak je v tomto kontextu důležité udržení extraligy juniorů i dorostu?
Pro nás je to zásadní, jsme hodně rádi, že to kluci s trenéry dokázali. Všechny kluby se snažily sehnat ty nejlepší možné hráče, co mohli. My přitom máme v juniorce z 80 procent naše odchovance. Udržení soutěže byl náš úkol a cíl, který jsme splnili a jdeme dál. Je to nekončící práce.

Proč se Zlínu v posledních letech až na výjimky nedaří vychovat nadstandardní hráče, kteří by se výrazně prosazovali v extralize?
To je asi spíš otázka na někoho jiného. Důvodů je určitě víc. Áčko bylo v extralize na sestupových pozicích, a tak bylo složité zařazovat mladé kluky. Možná jsme měli slabší ročníky, nedokázali vychovat kvalitní hráče, určitě na to měly vliv nekvalitní soutěže…. Na tom stavu jsme se podíleli všichni včetně trenérů, kteří tady již nejsou.

Někteří z nich přešli do loni vzniklého mládežnického klubu Tigers Zlín. Jaký je vztah Beranů k němu?
Je to nový klub ve městě, jehož existenci samozřejmě respektujeme a bereme ho stejně, jako jiné kluby v okolí. Pokud se bavíme o možném partnerství mezi námi, na to musejí být vždycky dva. Jako každý jiný vztah se musí budovat, nedá se vynutit nebo nařídit. Uvidíme, co bude dál.

Řekněte, proč podle vás nedostávají v českém hokeji mladí hokejisté dost příležitostí?
Našim cílem by mělo být, aby hráči byli v devatenácti letech připraveni na dospělý hokej. Pokud tomu tak není, tak je něco špatně. Na druhou stranu, musí být ochota jim dát prostor. Je pochopitelné, že na straně starších hráčů bude větší zkušenost, ale snad už bychom měli být za bodem, kdy je pro nasazení hráče rozhodující, aby nedělal chyby. My potřebujeme mladé hráče!

Trenéři ale často tvrdí, že kdyby na to daný junior měl, tak hraje.
Je to spíš o ochotě a vůli. Celý český hokej v tomto zaspal. Dnes říkáme o hráčích ve věku 22, 23 let, že jsou mladí, což je nesmysl. Kluk v devatenácti letech se chce hokejově rozvíjet a my ho místo toho držíme v juniorce. Jak mu pak máme nastavit osobní odpovědnost nejen jako hokejisty, ale i jako člověka?

Kdy budou poznat výsledky systému, který zavádíte ve Zlíně?
Neřekl bych, že zavádíme nový systém. Snažíme se pracovat, jak nejlépe umíme. Učíme se komunikovat, spolupracovat jako trenéři a přenášet to dále na hráče. Kus práce jsme udělali, ale nebude nikdy hotová, je to nikdy nekončící proces. Věřím, že se nám v tom podaří pokračovat a výsledky brzy uvidíme. Ale není to práce na dva roky, výchova hráče je proces dlouhodobý.

Několik šikovných mladých reprezentantů však tady máte už teď. Budou z nich jednou tahouni i v dospělém mužstvu?
Samozřejmě doufáme, že tito kluci se v budoucnu objeví v A týmu Zlína, ale bych byl rád, kdyby měli větší cíle. Chtěli bychom kluky vidět v národním týmu, vychovávat hráče do NHL.

Máte nějaký trenérský sen?
Byl bych rád, kdyby zlínský klub byl nejlepší v Česku. To je můj sen. Aby sem chtěli přicházet hráči odjinud, vraceli se hráči ze světa. Aby veřejnost znovu přijala Berany za své.