Deník vám s klubem PSG Zlín přináší čtyřdílný seriál Trnitá cesta do extraligové kabiny

Nastřílel spoustu gólů, ale nejvíc se mi líbily jeho pasy na Džegra (Jaromíra Jágra – pozn. aut.)," vzpomíná na své dětství útočník zlínských hokejistů Roman Vlach, syn kouče úřadujících mistrů extraligy, který jako hráč získal sedm extraligových titulů.

„I k němu jsem vzhlížel a bude to asi už napořád. Rád bych dokázal to co on, ale bude to těžké. Je jiná doba, ale i tak by to bylo náročné. Nepředpokládám, že bych se mu vyrovnal," tuší Vlach junior.

Zatímco jeho táta sbíral se Vsetínem mistrovské tituly, doma mu rostl jeho nástupce. Nebylo pochyb o tom, čemu se Roman bude v budoucnu věnovat.

„Chodil jsem do sportovní třídy, všechno tam bylo k hokeji směřované. Nyní už to tak asi není, ale nedávno jsme vzpomínali s Jirkou Ondráčkem, jak se kontrolovaly žákovské knížky," vybavil si s úsměvem Vlach.

„Tehdy i trenéři po nás chtěli dobré výsledky ve škole. Vím, že pokud byl nějaký problém, hrozili nám, že nás nepustí na zápas, což pro nás byl nejhorší trest. Snažili jsme se sekat latinu, ale asi jako v každé škole se občas něco stalo. Na základku vzpomínám moc rád. Byla sranda," ohlédl se za nádhernými léty zlínský útočník, který se před sezonou vrátil z Karlových Varů.

Přestože vystudoval zlínské gymnázium, na učení moc nebyl. To raději se vyblbnul s hokejkou, míčem nebo tenisovou raketou.

„Nejsem moc matematik, fyzik a chemik. To jsem opisoval, co se dalo. A díky tomu jsem dodělal školu," opět Vlach vyloudil široký úsměv od ucha k uchu.

„Na matematiku jsem dokonce chodil na doučování. Naopak jazyky mě celkem bavily. Na základce jsem se učil angličtinu a na gymnáziu i francouzštinu. V češtině jsem byl průměr. Tělocvik byl samozřejmě oblíbený u všech, protože jsme nemuseli sedět v lavici a byli v pohybu," nemusí příliš přesvědčovat Vlach.

A do školy chodí dodnes. Nebifluje se sice už vzorce či chemické prvky, ale po čtyřech letech si osvěžuje právě francouzštinu.

„Chodím proto i na doučování, abych ji nezapomněl. Je to těžký jazyk. Shodou okolností během zájezdu do Fribourgu na Ligu mistrů jsem prohodil pár vět, bylo by mi líto to zahodit," vysvětluje Roman Vlach.

Nositelé slavných hokejových jmen to nemají v životě nikdy jednoduché. Jízlivé poznámky o protekci či závist dává okolí synům slavných otců rádo najevo.

„Určitě mi to někteří kluci záviděli. Ale v mládežnických kategoriích jsem to nepociťoval nebo jsem to nevnímal. Určitě mi to nedával nikdo sežrat. Byli jsme celkem dobrá třída," tvrdí po letech Roman Vlach.

V mládeži prošel rukama trenérů Zdeňka či Eduarda Svobody. „Na ně rádi vzpomínáme. Byla s nimi sranda," vybavuje si Vlach.

V extralize dostal první šanci od Ernesta Bokroše během nevydařené sezony 2007/2008.

„Vytáhl mě, ale pod ním jsem moc nehrál. Že bych si zahrál celý zápas nebo jen polovinu, se moc nestávalo. Byl jsem mezi mladými, kteří čekali na šanci. Víc jsem si zahrál až pod panem Venerou," vybavuje si Vlach až následující ročník, kdy se v kabině áčka definitivně usadil.

V Liberci zase poznal metody psychologa Jelínka nebo v Karlových Varech Žemličku.

„Od každého trenéra si něco vezmete. Ať už to špatné, nebo dobré. Nejde říct, kdo mi dal nejvíc. Co se týká otce, to je specifická situace pro oba. Ale i z toho si oba něco vezmeme," ví Vlach, který svůj první extraligový gól dal v roce 2008 ve Vítkovicích Málkovi v rámci soutěže o udržení.

„Dostal jsem nahrávku z rohu mezi kruhy a vystřelil jsem nad lapačku a dal jsem gól. Kluci mi pak jeli pro puk," vzpomíná Vlach.

Podle něj tehdy bylo složitější se prosadit do prvního týmu.

„Když to srovnám se současností, tehdy z juniorky tolik kluků do áčka zase nechodilo. Je to ale i o vývoji celkového týmu a klubu, jak pracuje s mládeží. Třeba ve Zlíně už je na slušné úrovni. Když budou kluci makat a dřít, dřív nebo později si jich trenér všimne. Jde o to jim dát šanci a pak už záleží na nich," radí Vlach.

Tři otázky na tělo

Kdy a proč jsem začal s hokejem, kdo mě k němu přivedl?
„Viděl jsem to u otce. Inspiroval mě tím. Měli jsme ho v rodině a ani jiná volba nebyla. Dělal jsem ale i jiné sporty. Věnoval jsem se fotbalu, i tenis. Hokej mě ale bavil nejvíc. První krůčky na bruslích jsem začal dělat přibližně od dvou let. Máme fotky, když stojím na bruslích během angažmá otce ve Finsku. V přípravce jsem začal v páté třídě."

Kolikrát a proč jsem chtěl s hokejem skončit?
S hokejem jsem nikdy končit nechtěl. Mám ho rád a hraji ho, protože mě baví. Ale každý hokejista má chvíle, kdy je naštvaný sám na sebe, protože se nedaří a nic není podle vašich představ. Jsou to spíš záchvěvy, kdy si řeknete, proč to hraju, když to neumím.

Na co jsem hrdý, čeho jsem v hokeji dosáhl?
Ještě jsem na nic nedosáhl a doufám, že to tam někde ještě na mě čeká. Ale hraji za áčko mezi muži, což se mi splnil jeden ze snů. Pak bych rád něco vyhrál. Zatím se mi to vyhýbá, takže bych chtěl zvednout nad hlavu nějaký pohár. Poté, co jsem odešel ze Zlína, tak se klukům začalo dařit. Hned jsem si s nadsázkou říkal, jestli tady nemám černého Petra. Rád bych si také zahrál v reprezentaci pár zápasů a získal nějaké zahraniční angažmá.

ON-LINE rozhovor s útočníkem zlínských hokejistů Petrem Holíkem