Od veřejnosti to pak prý pořádně schytal.

„Spousta lidí mi to poté vyčetla, ale nedá se nic dělat. Někteří se mě zase ani během léta neodvážili zeptat a přitom by rádi chtěli. Co s tím, dnes už to nevrátím," mávl rukou před dnešní reprízou jarního finále v současnosti 23letý Zdeněk Okál, fenomén, který ostrými, ovšem čistými hity baví i dráždí extraligu a rozděluje hokejový národ.

Vzpomenete si ještě občas na tu gólovou situaci?

Občas si vzpomenu, že jsem tu šanci tehdy nedal. Ale na videu jsem se díval jen na sestřih, a když se na to zpětně podívám, byl jsem zbrklý. Zbytečně jsem to hrál rychle do branky, mohl jsem si puk zastavit. Je to moje chyba.

Budete to chtít ještě vůbec někdy vidět?

Je to minulost a na tu se už nikdo neptá. Jde o budoucnost a co předvádíme nyní.

Je pro vás zápas s Plzní nějak motivující, když se poprvé od sedmého finále po půl roce postavíte proti týmu, který vám sebral zlato?

Zase takhle to nebereme. Je to zápas jako každý jiný a chceme ho prostě vyhrát.

V čem bude Plzeň ve srovnání s loňskou sezonou nepříjemná?

Abych řekl pravdu, moc ji nesleduji. Akorát vím, že bodují, napadají, takže se na ni budeme snažit najít nějaký recept.

Trenéři v poslední době neustále točí se sestavou. Začínal jste ve třetí formaci, poslední zápas jste hrál v první, včera jste trénoval ve čtvrté pětce. Co na to říkáte?

Pořád se snažíme najít nějaké vhodné kombinace, aby se zlepšila střelba a produktivita. Je to pochopitelné. Snažíme se najít ideální řešení, abychom začali dávat víc gólů.

Netrpí pak souhra, když se se sestavou rotuje?

Je samozřejmě lepší, když s někým hrajete déle a sehrajete se, abyste věděli, co od druhého můžete čekat. Je ale na trenérech, jak to poskládají, my se s tím musíme vyrovnat a hrát nejlépe, jak umíme.

Před novou sezonou se zavedly podrobné statistiky, kde se sledují vyhraná vhazování, hity a střely. Sledujete to? Má to NHL i KHL. Je to trend, který k nám přišel. Je to dobře. Hráči se podle toho mohou i zdokonalovat sami na sobě. Máme to i vyvěšené v kabině, aby se každý podíval, jak na tom je.

Plzeň má víc hráčů, kteří vyznávají ostrý způsob hry, jako vy. Duda, Hollweg nebo Dvořák. Čekáte od nich něco?

Kdepak, není důvod něco čekat předem. Budeme hrát normálně hokej a sem tam se určitě srazíme.

Vy jste se v poslední době proslavil právě svými hity na kladenské útočníky Miloslava Hořavu s Dragounem a naposledy Húževku. Jak vnímáte svou popularitu?

Tak proslavil. Co je na tom, když někoho trefím. V NHL je to obvyklá věc a nikdo to neřeší.

Jenže se o tom nyní hodně píše a mluví.

Mně to ale opravdu nepřijde zvláštní. Je to hokej a to k tomu patří.

To sice patří, ale v Česku není obvyklé, aby někdo takhle pravidelně a hlavně čistě boural protihráče, ne?

Nemyslím si, že bych byl jeden z mála. Sám jste jmenoval Hollwega a Dudu, je tam navíc spousta jiných hráčů, kteří hrají tvrdě. Nejsem jediný, který to umí. Navíc ani nechci tvrdit, že to skutečně umím. Vždy se jen někde zjevím.

Nemáte obavy, že si nyní na vás každý počíhá?

Mně v Americe naučili nejezdit s hlavou dole, hlavně pak na střed. Právě tam je totiž nejvíc hráčů, zhustí se prostor a pak to dopadá takhle.

Ptají se vás a chtějí rozebírat vaše hity lidé z okolí často?

Ano a je na to i negativní odezva. Prý protihráče zraním, ale nikdy nejdu po něm jen proto, abych mu ublížil. Chci ho jen zastavit, aby nešel k nám na branku. Když je rozjetý přes celou třetinu a jede na beky, těžko se zastavuje. Když se tam zjevím já, je to pro ně oddech.

Předhazují vám to lidé hodně často?

Tvrdí mi, že to není fér vůči hráčům a prý to vypadá tak, jako bych si jich nevážil. Ale takhle to rozhodně není. Takový je prostě hokej a já jsem takových ran dostal nespočet. I já můžu dostat pecku a nic s tím nenadělám.

V Americe vás přátelé sledují a ozývají se vám?

S rodinou, kde jsem bydlel, si volám a píšu. Ta mě sleduje. Říkali mi, že je to dobré.