Pot, dřina, bolest, krev, ale i luxus a všudypřítomná pozornost. Zlínský hokejový odchovanec a pokračovatel legendární hokejové rodiny Okálů – Zdeněk mladší se nyní vrátil po náročné sezoně za mořem domů.

Přestože je ve Zlíně teprve dvanáct dní, již nyní se zapojil do letní přípravy hokejistů PSG a svědomitě se připravuje na nejbližší budoucnost. Jeho meta je jasná. Vybojovat si místo v hlavním týmu extraligového Zlína. Se jmenovkou Okál na zádech přece ani jiná být nemůže. „Šance je vždycky. Nikde není psáno, že se nemohu prosadit. Cítím příležitost a udělám všechno, abych tady hrál,“ vyhlásil veřejně bojovně naladěn svůj nejbližší cíl.

Místo mu však nikdo ve Zlíně nezajistí jen podle známého příjmení, proto existují i záložní varianty, kde by se mohl uplatnit v příštím ročníku. Konkrétní být ale zatím nechce. „Vše budu řešit s mým agentem Martinem Tokošem z Hockey Moves International. Po vzájemné dohodě bychom vyhodnotili, co bude pro mě nejlepší. Zatím je ve hře více možností,“ přiznal 19letý Zdeněk Okál.

Málem skončil s kariérou

Dravý forvard Medicine Hat Tigers hrající WHL má za sebou smolnou sezonu, která mohla být i jeho poslední. „Jel jsem pomoct našemu obránci do rohu. Chtěl jsem přesně přihrát směrem k modré čáře, ale na úkor zpevnění těla. Spadl jsem a soupeř, jak byl v pohybu dopředu, tak mi šlápl na ruku a přeřízl mi zápěstí. Rovnou mi řekli, že nevědí, jestli ještě někdy budu hrát hokej,“ vylovil v paměti nepříjemný moment.

Za necelou půlhodinu poté jej již operovali. Na sále strávil šest hodin a lékaři dělali vše pro to, aby se do rány nedostala infekce. „Nemohl jsem hýbat rukou, necítil jsem svaly. Následně jsem podstoupil další pětihodinový zákrok, který však byl již pouze kosmetický, a spravovali mi nervy, abych dostal cit do ruky,“ vysvětluje nejmladší z rodu Okálů složité zdravotní peripetie.

Týden byl pod prášky. Prakticky nevnímal okolní svět, jen bolest. „Chtěl jsem být zase zdravý. Po rehabilitacích mi lékaři dali naději na návrat na led. Naštěstí jsem se do toho dostal. Bojoval jsem a doufal,“ líčí pocity Zdeněk Okál.

Za zády měl obrovskou podporu nejen od rodiny, ale i od spoluhráčů a fanoušků, kteří jej obklopili dopisy. „Tisícovka jich přišla do kabiny i přímo do nemocnice. Když jsem si je přečetl, potěšilo mě, že lidé mají zájem, abych se vrátil. Ještě víc mě to vyhecovalo,“ popisuje.

Zotavoval se tři a půl měsíce a svému týmu scházel v základní části třicet zápasů. Ve 46 zápasech nasbíral 21 bodů (10+11). „Trenéři říkali, že vzhledem ke zranění to není špatná bilance. Zranění bylo jediné minus sezony. Jinak bych mohl být spokojený,“ dodává.

Vážné zranění jej připravilo i o světový šampionát dvacetiletých v Regině. „Mohlo mi to pomoct v další kariéře, abych se dostal výš. Sledují vás manažeři i skauti z NHL. Ale zranil jsem se. Takový už je hokej. Budu bojovat dál,“ přesvědčuje nezdolný dříč.

Forčeking jménem Izabela

Na vyřazovací boje se připravil parádně a dostal se do své obvyklé herní pohody. Opět svoji hru postavil na fyzické kondici. „Každé zranění je v hlavě určitý blok, který říká, nechoď tolik do soubojů, aby to nebolelo a podobně. Takže jsem před play off pracoval, abych podobné stavy odboural a nepociťoval je na ledě u mantinelů. Fyzičku jsem trénoval na takzvaném tredmilu, což je pás z umělé hmoty a vosku, který pohání motor a na něm se bruslí. Po tréninku jsem tak ještě chodil na pásy, které simulují zápasové střídání,“ vysvětluje Okál.

Přestože Tigers v prvním kole play off o pohár Ed Chynoveth Cup porazili Kootenay Ice 4:2 na zápasy, následně však v semifinále nestačili na Calgary Hitmen (2:4). „Ale v juniorské lize se konkrétní cíle nedávají. Vedení chce jít prostě co nejdál. Třeba v prvním kole nám nikdo nevěřil, ale semkli jsme se. Prohrávali jsme 0:2 v sérii a jeli zpět domů, že musíme urvat alespoň jeden zápas a vrátit sérii do Kootenay. Doma jsme ale vyhráli oba duely a následující u nich také a sérii jsme ukončili v domácím prostředí. Byli jsme v psychické pohodě, byli jsme rozjetí, věděli jsme, jak na ně,“ vrací se k rozhodujícím zápasům již uplynulého ročníku.

Podle Okála je WHL mnohem tvrdší, důraznější i rychlejší než česká extraliga. Menší rozměry kluziště jsou jako dělané pro silově založené hokejisty. „Tady nehledíte, jestli je hráč otočený k mantinelu. Prostě do něj vrazíte a čekáte, jestli se zraní, nebo ne,“ poodkrývá až drastický způsob pojetí kanadského mládežnického hokeje.

Složitých kombinací, technických kousků a těžkopádného získávání útočného pásma si v Kanadě příliš neužijete. „Nahodíte puk a hurá za ním. Měli jsme třeba asi osm variant forčekování (napadání), které jsme za celý zápas použili. Měli jsme je i pojmenované podle ženských jmen. Takže když trenér řekl, ať hrajeme Isabelu, hráli jsme podle předem domluveného způsobu,“ říká se smíchem talentovaný útočník.

Šedesát stehů v obličeji

I posuzování zámořských rozhodčích je na evropské poměry poněkud zvláštní. „Stačí, když jim řeknete jedno sprosté slovo, jdete okamžitě ven na deset minut. Když někomu dáte viditelnou sekyru po ruce, pustí to, protože ví, že se chcete rvát. Přísnější jsou na zákroky na hlavu směrem na mantinel. Když do soupeře v plné rychlosti vletíte, pískne to. Ale jakmile hráč udělá chybu, blbě se vytočí a vletíte ramenem nebo hlavou, tak se to nechává být, protože je to chyba hráče, který se otáčí s pukem. Takový je tam hokej, a pokud se hráč neumí u mantinelu pohybovat, může přijít k vážnému zranění, které mu ukončí kariéru a někdy i život. Takoví hráči nemohou hrát hokej. Nahodí se puk a hráči po mantinelech jdou za bránu. Jeden srazí beka a druhý jde po puku. Sejme se bek a třeba se mu zlomí ruka, tam je to jedno. I já mám na obličeji nějakých šedesát stehů,“ odhaduje Okál.

Bitka? Sranda!

V prvním přípravném zápase vstřelil hattrick a ve třetím, přestože se svými osmdesáti kily zcela jistě nepatří mezi obávané rváče, ukázal, že má i ostré pěsti. Přitom někteří pořízci mají i sto deset kilo. „Byla to sranda! Když jsem viděl, jak je obránce vysoký, ani jsem se nechtěl bít. Spoluhráči mě upozorňovali, že je silný. Proto se divím, že jsem jej zvládl. Ale respekt od nich necítím,“ uznává.

Přitom stačilo srazit obránce, který nesledoval hru. „Vystartoval po mně druhý, sundal rukavice i helmu. Nechápal jsem, co dělá, protože jsem to nikdy neviděl. (Směje se.) Když jsem zjistil, že se chce rvát, tak jsem ho napodobil a asi se štěstím trefil jako první do brady a sundal k ledu. A zatleskal mi celý stadion,“ směje se „Oukl“, jak mu v zámoří přezdívají.

Každý musí být zákeřný

Ovšem ani on si s nějakým přehnaným respektem příliš hlavu nedělá. „Když je potřeba, lámou se i nosy. Když se rozhodčí nedívá, v rohu zvednete loket. Hraje se tam způsobem, že každý hráč musí být trošku zákeřný. Obránci před brankou sekají do lýtek, píchají hokejkou. Musíte se otočit a říznout jej taky,“ popisuje Okál.

close zoom_in Naopak v týmu Medicine Hat panují až nadstandardní mezilidské vztahy. Podle zlínského velvyslance za mořem v kabině nepanuje ani rivalita mezi spoluhráči. „Konkurenci moc nevnímáme. Parta je tam úžasná. Říkáme si rodina. Všichni za jednoho a jeden za všechny. Jak v baru, tak i na ledě. Panuje velký respekt mezi hráči navzájem a trenér jej má k nám,“ přibližuje příjemné prostředí v organizaci Tigers.

Hlavním koučem a zároveň i generálním manažerem je Wille Desjardins, který si podle Okála vypěstoval směrem k hráčům důvěru. „Je úžasný. Dokáže pochopit a umí poradit s jakýmkoliv osobním, zdravotním i hokejovým problémem. Víte, že za ním můžete kdykoliv přijít. Přitom by to nemusel dělat. On má za úkol jen trénovat, ale jelikož chce mít dobrý kolektiv, tak hráčům pomáhá. Například mě po zranění cvičením nastartoval do play off,“ děkuje na dálku trenérovi.

Ani na zázemí Medicine Hat Aréně s kapacitou pro pět tisíc diváků, kde bývá vždy vyprodáno, si nemůže stěžovat. „Měli jsme vše, co jsme potřebovali, k dispozici. Rozhodně jsme měli lepší kabinu, než mají kluci tady ve Zlíně. Měli jsme ji prostornou po celé délce stadionu. Třeba každý před svým místem měl malý kobereček se jménem a číslem. O hráče se tam starají jako o vlastní syny,“ popisuje.

„Do bazénu se například napouštěla studená voda s ledem, do které vytěžovaní hokejisté museli vlézt a vydržet v tom deset minut. Sloužilo to pro regeneraci svalů,“ přibližuje netradiční, ale zřejmě účinné praktiky pro odpočinek těla.

Ačkoliv by klidně na cestování k zápasům mohli využívat leteckou dopravu, kvůli regulérnosti soutěže se smí jezdit pouze autobusem. „Protože některé týmy nejsou na tom finančně dobře. Aby byly stejné podmínky, nesmělo se létat. Třeba jsme cestovali do Portlandu i čtyřiadvacet hodin. Ani jsem nevěděl, jak si mám sednout. Dokonce jsem ležel na zemi i mezi sedadly. Čas jsme si krátili hraním videoher,“ vzpomíná na putování Kanadou Zdeněk Okál.

Zlevnili mu mléko

Ani o mediální pozornost neměli mladí hokejisté nouzi. Po každém zápase byli v obležení novinářů. „Dělali jsme rozhovory v rádiu, pro deníky a do dvou televizí. Mnohdy i TSN. V televizích jsem byl asi dvakrát, protože mi od nich lidé asi moc nevěřili. (Směje se.) Ale pravidelně jsem chodil na interwiev do novin,“ chlubí se pro mladé borce velmi příjemnými povinnostmi se zviditelnit v tisku.

Proto ani nebyl problém jej poznat na ulici nebo v obchodě, kde jej lidé identifikovali a nabízeli nejrůznější výhody. „Měl jsem je všude. Třeba mi zlevňovali mléko. Když jsem se šel třeba ostříhat nebo k zubaři, tak jsem měl všechno gratis. Je příjemné, když jdete po ulici a lidé si vás všímají a prohodí s vámi řeč, popřejí, aby se dařilo,“ vyznává se Okál.

Proto není divu, že již rozdal i několik tisíc podpisů. Výjimkou nejsou ani autogramiády hráčů po každém zápase. „Nyní už to není tak horké, ale minulý rok za mnou přišlo asi dva tisíce lidí. Nyní už jsou v kurzu jiní, noví hráči. Naposledy za mnou přišla asi pětistovka fanoušků, spíše skalní příznivci,“ tuší synovec zlínské legendy Miroslava Okála.

Ovšem co se týká platů, tam pořád mladí hokejisté zaostávají i za českou extraligou. „Ani se nedá říct, že bychom měli podepsané smlouvy. Je to udělané na bázi kapesného. Podle toho, jak jsou hráči staří a hrají ligu. První rok jsem měl asi osmdesát dolarů a letos mi to vyšlo na sto. Nejstarší hráči obvykle dostávají dvě stě padesát dolarů,“ přibližuje finanční stránku.

Bydlel u kanadské rodiny, která mu poskytla veškerý servis a zázemí, které potřeboval. „Parádní lidé! Vůbec na nic si nemůžu stěžovat. Měli ještě další dva syny, jeden z nich, Tanner Sohn, se mnou byl v týmu. Bral jsem je jako své bratry,“ přibližuje vztah se svými kanadskými „rodinnými“ příslušníky.

Proti Mirovi si ani „neprdl“

Kromě hokeje chodil i do školy. Učil se angličtinu a vybral si předmět kreslení. Ve druhém semestru zvolil praktičtější golf a vaření. „Golf mě začal bavit, takže jsem jej hrával, i když jsem měl volno. Je to nejlepší činnost, jaká se tam dá dělat. Jste venku na vzduchu, máte trochu pohybu,“ popisuje zábavu, které mnoho jiných hokejistů doslova podlehlo.

Jeho výkony neunikly ani otci a někdejšímu levému křídlu zlínských Beranů Zdeňku Okálovi staršímu, jenž každý zápas své ratolesti sledoval u internetu. „Ve dvě hodiny ráno bych se na to vykašlal. Mluvíme spolu po skype před každým ranním tréninkem. Tady je čas o osm hodin posunutý, takže prohodíme pár slov. Já jsem jezdil na trénink a on šel spát. Ale žádná pochvala nehrozí, od něj se nikdy nedočkám vlídného slova. Jen mi pokaždé připomene, že bych mohl přidat,“ usmívá se Okál.

V průběhu sezony dává čerstvé informace někdejšímu kapitánovi Beranů Miroslavu Okálovi bratr Zdeněk, ovšem po příletu domů „válčí“ v nejrůznějších sportovních disciplínách se svým strýcem sám. „Chodíme na squasch, tenis a máme i další aktivity, aby se udržoval ve formičce a já bojoval. Ještě jsem ho ale neporazil. Všechno vyhrává. Proti němu jsem si ještě takzvaně ani „neprdl“, ale jednou to přijde a vyhraji,“ říká bojovně se smíchem Zdeněk Okál.