Během natáčení se snažím být dětem co nejblíže

Ve Zlíně před Velkým kinem přibyla vaše hvězda na chodníku slávy. Co to pro vás znamená?

Především je to pro mě ocenění, že jsem v oblasti dětského filmu zanechal nějakou stopu v tomto případě tedy hvězdu (směje se).

Hlavními tématy, kterým se ve své režisérské tvorbě věnujete, je dětství a dospívání. Jak jste se k těmto tématům dostal? Byl to přirozený vývoj?

Už když jsem jako malý hrál v dětských filmech, jsem pokukoval za kameru a postupně jsem si uvědomil, že spíše než účinkovat v dětských filmech by mě bavilo ty dětské příběhy vyprávět. Mě kdysi objevil pro film režisér Milan Vošmik, který točil výhradně dětské snímky a bohužel velmi mladý zemřel. A to byl zásadní moment, kdy jsem si řekl, že bych chtěl pokračovat v jeho tvorbě. Navíc se mi vždy zdálo, že dětem rozumím více než dospělým.

Handicapovaní ve Zlíně prokázali mimořádné kvality

Natáčení s dětmi ale musí být mnohem náročnější než s dospělými. Jak to zvládáte? Chce to hodně trpělivosti?

Já zase tolik nerozlišuji, jestli točím s dětmi, nebo dospělými. Ale jistá specifika tu pochopitelně jsou. V dětských filmech je velmi důležitý výběr malých představitelů. Když se spletete v obsazení u dospělého, nikdy to nedopadne tragicky. Ale když točíte s dětmi celý výsledek a miliony korun vkládáte do jejich rukou. Může se stát, že vynikajícího malého herce třeba natáčení po 14 dnech přestane bavit. Může přijít únava, rozčarování. Proto je nutné hned při výběru poznat nejen schopnosti „herecké", ale také zda má dítě správnou míru ctižádosti, výdrž či trpělivost. Když to pak těm malým třeba na place nejde, já se na ně nemůžu zlobit, protože jsem si je vybral já. A je to moje chyba. Měl jsem sáhnout po někom jiném. Malé představitele ale musí umět motivovat celý tým, nejen režisér. Protože oni tráví velkou spoustu času mimo plac v autě, v kostymérně, maskérně…

Co děláte, když taková krize přijde a dítě už nemůže nebo mu to nejde? Přece jen natáčení musí být náročné i pro děti.

Nejdříve si s ním popovídám a zjistím, co se děje, protože ani dítě samo někdy neví, co se s ním děje a proč mu to třeba nejde. Pak se snažíme mu pomoci například jiným záběrováním, aby na něm neležela tíha daného záběru. Nebo se rozhodnu namluvit ho někým jiným a opravami v dikci už ho netrápím. V nejhorším případě zastavíme natáčení a ke scéně se vrátíme později. To se mi také už stalo.

Jako režisér jste spíše laskavý dědeček, nebo přísný učitel?

Jak kdy (směje se). Vím, že například režisér Karel Kachyňa byl velmi přísný režisér, Věra Plívová naopak velmi hravá a oba dokázali, že děti v jejich filmech hrály naprosto skvěle. Já se při natáčení ale vždy snažím být dětem co nejblíž. Chodím za nimi, věnuju se jim, vysvětluju jim, co a jak mají dělat snažím se využít jejich bezprostřednosti. Dnes je obecně režisér schovaný za monitorem, ale tomu se já bráním. Dbám na to, abych byl těm dětem během zkoušení blízko a ony cítily můj zájem. A také jim dost často předehrávám ono je to někdy lepší ukázat než dlouze vysvětlovat. Záleží na typu dítěte.

Jakou vlastnost či schopnost musí mít člověk, který chce točit úspěšné filmy pro děti?

Hlavně empatii a schopnost získat si je. Režisér je v úplně jiné pozici než doma maminka a tatínek. Ty děti vidí, že ostatní dospělí na place režiséra respektují. Takže i ten režisér je pak pro děti do značné míry autoritou. A stává se mi, že děti třeba za mnou někdy přicházejí se svými starostmi, strastmi, ale také se mi svěřují se svými láskami.

Jaké jste byl dítě vy?

Já bych řekl, že jsem byl dítě tiché až plaché, i když jsem hodně hrál divadlo, recitoval nebo i jezdil s dospělými po estrádách. Hodně jsem četl a později i psal. Ale nebojte, dost jsem také sportoval fotbal, tenis, měl jsem několik medailí z okresních atletických závodů ty se mi ale někde ztratily, a tak se jimi nemohu vytahovat před vnoučaty. Byl jsem také asi docela rozumný, když jsem kolem puberty ucítil, že mě opouští ta dětská bezprostřednost a je načase úvahy o herecké profesi opustit.

V čem vidíte největší rozdíl mezi mladou generací za vašich let a současnými teenagery?

Dnes je to svět úplně jiných technologií. Ale především, obrazně řečeno, dnešní teenageři už nemusí shánět bony, aby si mohli koupit džíny. Žijí ve světě, který jim nabízí úplně jiné možnosti. Ale lásky prožívají stále stejně. A to se doufám jen tak nezmění.

Vaším posledním velkým režijním projektem pro děti byl seriál Špačkovi v síti času, který byl velmi tri-kově náročný. Jak na natáčení vzpomínáte? Šel byste do podobného projektu znovu?

Asi bych to zvažoval. Projektu předcházela velká příprava a navazovalo také velmi náročné dokončování. Tento typ seriálu založený na tricích je pro mě paradoxně docela nudná práce. Když půl dne natáčíte postavu, jak se vznáší na zeleném pozadí, tak je to docela monotónní. Při natáčení se řeší často technické věci. Já raději točím s dětmi bez triků.

Dva nové festivalové duby ozdobily Zlín

Prozradíte, zda se mohou děti v dohledné době těšit na nějaký film či seriál pod vaší režisérskou taktovkou?

Momentálně píšu seriál pro ČT:D, který se jmenuje Pachatelé dobrých skutků, podle knihy Miloše Kratochvíla. Je to o dvou devítiletých chlapcích, kteří chtějí udělat vždy nějaký dobrý skutek, ale pokaždé se to nějak zvrtne proti nim. Předloha je velmi vtipná, tak doufám, že i seriál se bude dětem líbit. Seriál by se měl začít natáčet příští rok. Režisérsky už si na to ale sám netroufnu, budu na něm proto spolupracovat s kolegou a mým bývalým studentem Karlem Janákem. Také teď ovšem točím dokument o Otovi Hofmanovi a doufám, že s ním příští rok přijedu do Zlína.

Když jsme na dětském filmovém festivalu, tak nám ještě řekněte, jaká je vaše nejoblíbenější pohádka (kromě Lotranda a Zubejdy?) a proč?

V tomhle asi nebudu nijak originální. Mám rád tradiční pohádky, jako je Pyšná princezna, Byl jednou jeden král, Princezna se zlatou hvězdou na čele nebo S čerty nejsou žerty.

Četl jste svým dětem nebo vnukům pohádky?

Já jsem jim vždycky pohádky vyprávěl, takové smyšlené hloupůstky, a to je nejvíce bavilo. Vymýšleli je se mnou. Já osobně mám rád Drdovy pohádky a ty jsem jim četl na několikrát jako seriál, protože pro ně byly dlouhé.

Co by podle vás nemělo chybět v žádném dětském filmu či pohádce?

V žádné pohádce by nemělo chybět napětí a také humor. Myslím si totiž, že s humorem se žije na světě líp.

Vy jste ve Zlíně strávil několik let ať už při spolupráci s Karlem Zemanem, nebo při natáčení filmu Housata. Jak na Zlín vzpomínáte?

Mám na něj nostalgické vzpomínky a pokaždé se tady velmi rád vracím. Letos jsem na festival vzal i svou vnučku, abych jí moje milované město ukázal. Rád sem jezdím, jen kdyby se sem nemuselo jet po D1 (směje se).

„Práce maskota je hodně drsná," říkají Bob a Bobek