Když jsem vešla do muzejní místnosti ve Valašských Kloboukách, hned mi proběhlo hlavou, že tohle budou určitě ztracené dvě hodiny mého času. V několika řadách prázdných židlí seděly asi čtyři starší dámy. O několik minut později dorazilo ještě dalších deset posluchačů, ale i tak mnoho míst zelo prázdnotou.

Že to ztracený čas rozhodně nebude jsem pochopila záhy. Pavel Jajtner je nejenom nesmírně vzdělaný člověk hovořící čtyřmi světovými jazyky, je to také člověk, který se rád směje a dokáže si dělat legraci i sám ze sebe.

Dvaašedesátiletý Jajtner provedl posluchače mnoha lety svého bohatého života. V době totality byla celá jeho rodina politicky perzekvována. To bylo důvodem, že se nejprve vyučil elektrikářem. Teprve pak mohl studovat gymnázium a později i vysokou školu.

Jeho první diplomatická mise vedla do Rakouska, kde po odtržení republiky střídal Magdu Vašáryovou. „Ona tam byla moc oblíbená a to pak staví každého nástupce do nevýhodné pozice. Jednou jsem se jí ptal, jak to dělá a ona odpověděla: Víte, když něco nevím, hezky se usmívám a všichni si pak myslí, že mám nějaké velké tajemství. Jeden úsměv dokáže víc než dvě hodiny politické debaty,“ zavzpomínal se smíchem na svou předchůdkyni Jajtner. V Rakousku působil pět let a poté byl „převelen“ do Afriky.

„Maroko je země extrémů. Krásná, ale také nesmírně chudá. Právě v té nesmírné bídě žije spousta úžasných lidí. Negramotných Einsteinů, Mozartů, Picassů. Jenže to o sobě nikdy nezjistí, protože se jen dřou a dřou,“ povzdechl si diplomat.

Svoji misi ukončil v roce 2003 a o pár měsíců později začal pracovat jako velvyslanec České republiky u Svatého stolce ve Vatikánu. „Na první setkání s Janem Pavlem II. nikdy nezapomenu. Byl to člověk, který kolem sebe šířil klid a lásku. Byl otevřený úplně každému,“ vrátil se o pár let zpět.

Patrně velká většina lidí si myslí, že život kolem papeže je život v tichu, rozjímání a vážnosti. „Chcete slyšet vtip, který mi vykládal jeden kardinál? Svatá trojice si povídá, kam by jela na dovolenou. Bůh Otec říká: já bych se podíval na Sinai. Přeci jenom, když jsem dával Mojžíšovi desatero, bylo to fajn… Bůh Syn říká: já bych jel znovu do Jeruzaléma. Bylo to tam sice těžké, ale stejně… A ptají se Ducha Svatého, kam by jel on? No já bych se podíval do Vatikánu. Tam jsem ještě nikdy nebyl….“

Musím říct, že setkání s Pavlem Jajtnerem patří k těm, na které se nezapomíná. Byla jsem moc ráda, že jsem tu padesátikilome­trovou cestu ze Zlína do Valašských Klobouk podnikla.