Jemné nuance „čechovovského“ utápění se v rozlehlosti života dotváří autor výpravy Marek Cpin proměnami atmosféry. Zadní bílý prospekt totiž prosvěcuje různobarevnými filtry, které udávají barevný tón celé scéně. Od chladné a odtažité modré, přes jásavě žlutou, oranžovou až k růžové.

Před tento jednobarevný horizont pak předsouvá prospekty další, které konkretizují prostředí. Zahrada, interiér domu Serebrjakových i sad působí velkolepě, lidské postavy se v prostoru ztrácejí a tápou. Monumentalita prostoru ostře kontrastuje s obyčejností a bezvýznamností lidiček.

Ačkoli jsou zdůrazňovány existenciální motivy, Františákova režie tenduje spíš ke komedii. Zůstáváme v intencích ryzího čechovovského hořko-směšna, tak jak ho autor zamýšlel. Můžeme postavy trochu litovat a trochu se jim smát, jak bloudí v mraveništi svého života, k němuž ztrácejí vůli a navzájem se utvrzují slovy: „Musí se žít.“

Komediálnosti napomáhá především přesný výklad postav, který zdánlivě jakoby klouzal po povrchu. Profesor Serebrjakov Dušana Sitka je starý hypochondrický mrzout, který neustále nečinně sedí a uboze se tváří, že se nemůže už ani hnout. Očekává, že jej všichni bez vyzvání budou opečovávat a terorizuje své okolí rozkazy, které vyštěkává jako vzteklý pes.

Jeho dcera Soňa (Michaela Doleželová) v blonďaté paruce je za tu šeredu, s trochu chlapským krokem i chováním. Každý kostým, který na sebe v inscenaci vezme, svědčí o upjatosti a neschopnosti alespoň drobného projevu elegance. Její lásku k doktoru Astrovovi nemusíme dlouze odhalovat. První její zbožný pohled hned v počátku všechno prozradí. Zapíchne se očima a visí na něm.

Astrov Luďka Randára už svým zjevem dává najevo, že je od jinud. Pěšinku ve vlasech má na stranu a o jeho vzdělání má svědčit intelektuálské klišé: brýle s hranatými tlustými černými obroučkami. Je to ožrala, který utápí své případné nadání na téhle vesnici, a proto bere všechno na lehkou váhu. Slovům ani skutkům už dávno nepřikládá význam. Sám plácá, co mu slina přinese na jazyk, a řeči ostatních ho nezajímají. Dokáže stavět už jen na drobných a především pak přízemních požitcích.

Titulní roli si zahrál Radoslav Šopík. Jeho strýček Váňa je vesnickým bonvivánem, jenž si po ránu rozmarně protáhne ruce a pak se oddá svému slastnému nicnedělání. Posadí se do křesla, provokuje krátkými poznámkami svou matku a především protivného švagra a baví se jejich vzrůstající nerudností. Poočku však sleduje mladičkou profesorovu ženu Jelenu a v duchu o ní sní. Rozšafná gesta jakoby chtěla zakrýt vnitřní prázdnotu. Šopík se z počáteční uvolněnosti v závěru dostává k neurotizující bláznivosti a následně k absolutnímu odevzdání.

V roli krásné Jeleny, která poblázní na úkor Soni hlavu všem mužům, se představí Kateřina Králová. Její výkon patří k tomu nejlepšímu. V každém gestu i pohledu je zřejmá elegantní koketérie a vědomí vlastní krásy. S vědomím krásy je pak těsně spjato i vědomí moci prostřednictvím krásy ostatními manipulovat. Jelena si pohrává s muži, svádí je a plete jim hlavy. Ani s ubohou Soňou nemá soucit, když říká jedno a dělá druhé.

Všechny vzpruhy v nudném lidském životě postupně mizí a člověk v té své nudě zarůstá, až se jeho osud ztratí pod vysokými korunami stromů…

ZUZANA PERŮTKOVÁ