Člen kapely Aleš Lehký zavzpomínal v rozhovoru pro Deník nejen na svou někdejší hudební slávu, ale prozradil také, jak si užívá roli otce.

Je to už několik let, co jste se s kapelou rozhodli pro velký návrat na hudební pódia. Co bylo tím hlavním impulsem, který vás k tomu vedl?

Návrat nastal v roce 2008, kdy jsme vydali Best of album. Od té doby jezdíme s živou kapelou koncerty. Hlavní impuls byl asi čas. Všichni máme Lunetic, koncerty a hudbu moc rádi, jen jsme potřebovali zalepit staré šrámy mezi námi. Na to je čas nejlepší lék.

Odpočinuli jste si od sebe na dlouhých šest let. S jakými pocity jste se na to společně zase vrhali?

Ten odpočinek nám už asi chyběl. Start nebyl snadný. Přijdou lidé, zajímáme ještě někoho? Hlavně já jsem se bál. Nakonec ale lidí chodí stále víc, pořadatelé volají kvůli koncertům a nové album Na vlnách je už skoro platinové.

Kolik kousků se zatím prodalo?

Prodalo se ho v dnešní pro cédéčka těžké době na sedm tisíc.

Jací jsou vaši dnešní fanoušci?

Nejčastěji to jsou slečny, které zažily tu manii, takže jim je dnes kolem pětadvaceti let. Často přijdou zavzpomínat i se svou rodinou. Na druhou stranu chodí i dnešní teenageři, kteří museli být tenkrát miminka. K Luneticům se ale díky internetu nebo starším sourozencům dostali.

Snažili jste se nějak změnit hudbu a zaměřit se na jinou věkovou kategorii, nebo chcete opět oslovit dnešní teenagery?

Stejně jako doba a hudba jsme se změnili i my. Navíc máme živou kapelu, takže to zní mnohem lépe, energičtěji, avšak stále je to Lunetic.

Vaše koncerty se odehrávaly v zaplněných halách s omdlévajícími dívkami. Jaké máte dnes pocity z toho, že už to není jako dřív?

Jistě že je to dnes jiné. Tenkrát to byly tisíce i desetitisíce lidí na koncertech, dnes stovky, někdy tisíc. Je příjemnější, že nehrajeme už v tak velkých halách, protože jednak je lepší zvuk a také jsme si s fanoušky blíž. Dnes je to rozhodně víc o hudbě.

Tancujete ještě při vystoupení?

Netancujeme, protože za zády máme skvělé muzikanty a energie jde spíš z těch písní než z efektů okolo. Je neuvěřitelné, jak to i po letech vše funguje, jakou to má sílu a energii.

Myslíte si, že by pro vás bylo těžší prosadit se v dnešní době, kdy se s podobnými kapelami roztrhl pytel? Vy jste tenkrát byli jedni z prvních boybandů vůbec.

Těžké je to v každé době. My měli štěstí, že tenkrát bylo málo takových skupin. Dnes je zase cítit síla internetu, sociálních sítí, za nás byl internet v plenkách. Vždy je to ale o tom, co kdo umí, jestli lidem něco dává, oslovuje je. To se nedá naučit. Je to asi nějaký ten X-faktor nebo co já vím. Buď ho máte, nebo ne.

Co byste takovým začínajícím slávychtivým kapelám poradil?

Rada? Být sám sebou…

Když jste zmínil ten X-faktor. V současné době se roztrhl pytel s nejrůznějšími reality show a pěveckými TV soutěžemi. Uznáváte tyto televizní projekty?

Tyhle soutěže jsou dobré jako start pro mnoho talentů, které by jinak zapadly. Vše je to trochu ale nafouknutá bublina a čas.

Můžete to trochu rozvést?

Realita normálního života hned po skončení soutěže ukáže, kdo je jen mediálně vytvořen a kdo v sobě něco má. Lidé nejsou slepí a hluší. Poznají kvalitu, sílu osobnosti. Aneta Langerová nebo Petr Bende, to jsou jasné důkazy.

Vaše poslední album má název Na vlnách. Čím se liší oproti předchozím deskám?

Už jen tím, že je první kompletně autorské. Všechnu hudbu napsal Vašek s naším kytaristou Standou. O texty se postaral zbytek skupiny a vydali jsme si je sami na našem labelu. Je na něm také nejvíc živých nástrojů a míchal je člověk, který dělá zvuk na albech No name, Rytmuse a dalších hvězd.

Kam byste je žánrově zařadil?

Je trochu rockovější než předešlé, ale stále je to pop ãla Lunetic. To znamená texty o lásce, životě a hlavně stále zábava.

Každý z Luneticů už má své soukromé pracovní aktivity. Zvládáte to skloubit s koncertováním po republice?

Je pravda, že většina z nás má od pondělí do pátku normální povolání. Koncerty jsou však většinou o víkendu, takže to jde, jen rodiny to musí občas vydržet bez nás. Je to takový velký koníček. Jiní chlapi jdou na ryby nebo fotbal. My o víkendu jedeme někam s kapelou, zahrajeme si, zavzpomínáme, je to paráda.

Aleši, v polovině května vystoupíte s Luneticem ve Zlíně. Na co se mohou fandové těšit?

Určitě na všechny naše zásadní pecky jako Máma, Only you, Ať je hudba tvůj lék, ale i na novinky z alba Na vlnách. Navíc vše zahrajeme s živou kapelou. Vozíme vlastní zvuk, světla. Vždy je skvělá atmosféra. Lidé s námi zpívají jako tenkrát, jako by ani těch čtrnáct let neuteklo.

Máte na Zlín nějaké vzpomínky z té doby?

Vzpomínám si na Zlín, protože jsme tam zažili spoustu skvělých koncertů. Po jednom z nich, tuším v roce 1999, se sešlo několik stovek fans před hotelem a asi v deset večer zpívali naše písničky. Musela je rozehnat až policie. (Smích.)

Kapela Lunetic se rozpadla, když byla na vrcholu. Když se ohlédnete zpět, co byste udělali jinak?

Rozpad jsem nikdy nechtěl, ale asi to tak mělo být. Byla to prostě únava materiálu, stovky koncertů, stále silný mediální zájem, málo soukromí. Odpočinuli jsme si od sebe, vyrostli, nabrali zkušenosti a dnes můžeme brát vše s nadhledem. Jen si užívat ten společný úžasný čas na pódiu, energii na koncertech, a odpočinout si tak od normálního dospěláckého života.