Podobně se však cítí k mému úžasu valná většina asi sedmi desítek přítomných novinářů. „Any questions?" zahajuje otázkou tiskovku zpěvák kapely Joakim Brodén. Ve velkokapacitním stanu, kde se akce koná, nastávají tři nekonečné vteřiny ticha. „OK," říká a zvedá se k odchodu. Hned nato se ale začíná hlasitě smát a všem je jasné, že si dělá legraci. Pochopil jsem, že ten chlapík bude veselá kopa. Oproti mým očekáváním ze všech členů kapely vyzařuje naprostá pohodovost a přátelskost.

Tu se osměluje jeden z nás a klade otázku. Po chvíli další kolega a pak ještě jedna slečna. Tím však výčet tazatelů skončil a my ostatní se věnuje alespoň focení. Z rozhovoru chápu, že se debata točí kolem nové desky kapely a témat skladeb, kterými jsou převážně kritika politické propagandy, či surovost války. Sám si připadám tak trochu jako ve škole. Postávám vzadu a snažím se dělat, že tady nejsem. Po očku sleduji jednoho z kolegů v první řadě, který se neustále hlásí a když je vyzván, okamžitě doslova nadšeně vyskakuje a pokládá otázku, na kterou, jak jsem vyrozuměl, chtěli jeho kamarádi, aby se zeptal.

Být nenápadný mi však v mém oblečení, které absolutně nekoresponduje s oděvem ostatních, příliš nejde. Všichni přítomní (kromě mě) dodrželi rockovou módu a mám pocit, že spíše než mezi novináři, se ocitám mezi skalními fanoušky. Postupem času se osmělují i ostatní členové kapely a zapojují se do hovoru se všemi třemi otázky kladoucími novináři. Nutno podotknout, že jde o redaktory specializovaných hudebních časopisů a já jako laik bych nevěděl o čem je řeč, ani pokud by celá tisková konference byla v ryzí češtině.

Připadám si trochu trapně a tak v paměti marně začínám lovit slovíčka a skládat dotaz. Chci se zeptat, jak se členům skupiny líbí místní děvčata. Už jsem to skoro měl, když v tom mě přepadá strach, že s mou současnou angličtinou bych mohl nedopatřením položit dotaz, jako bych byl kuplíř. Tomu jsem se chtěl stůj co stůj vyhnout a tak spřádám plán B. Dobrý dotaz by byl i to, jestli už ochutnali naši slivovici. Znovu jsem se ale zarazil. „Co když to pochopí tak, že mu ji nabízím? Já tu nic nemám!" říkám si. Ale okamžik to vyřešil za mně. Tisková konference končí. Téměř všichni přítomní kolegové žadoní kapelu o podpisy. Já mizím. „Holt dělat světovou novinařinu ve Vizovicích není žádná legrace."

Autor: Roman Buček