Vedení divadla kinscenování hry oslovilo zkušeného Zdeňka Duška. Díky němu se diváci potkají stajemnými postavami, které začnou narušovat divadelní zkoušku a oživovat prapodivné osudy. Jak režisér napínavou hru sšokujícím závěrem sám vnímá? Iotom je následující rozhovor.

Hra Šest postav hledá autora se na českých jevištích objevuje po dlouhých dvaceti letech. Proč se podle vás tolik nehraje?

Nevím. Možná je to Pirandellem, že ho zaškatulkovali jako autora intelektuálského, málo diváckého. On se nepodbízí. To je ale spíš problém těch škatulkářů, ne Pirandellův.

Jak se přihodí, že se dostanete ktakové hře? Nabízíte ji divadlu vy sám, nebo je to nápad dramaturgie?

Tuto hru bych se neodvážil žádnému divadlu nabídnout zobavy, aby vněm neměli strach, že jim nabízím intelektuálskou hru, málo diváckou, která nebude mít návštěvnost. Mně ji nabídl osobně ředitel Slováckého divadla. Jemu ji nabídla dramaturgie téhož divadla a on vsobě nalezl tolik furiantství, že se rozhodl do toho jít. Mluvím ofuriantství, jelikož je to opravdu frajeřina. Ta hra se unás nehrála alespoň dvacet let. Naposledy, tuším, vNárodním divadle. To je divadlo vPraze.

Pirandellovy hry vyžadují pozorné a vnímavé publikum.Proč?

Každý žánr vyžaduje své publikum. Isvětově úspěšný muzikál typu Donaha! potřebuje svého diváka. Ovšem tento divák zřejmě Pirandella úplně neocení…

Vposlední době jste ve Slováckém divadle režíroval komedii Svačinka generálů idrama Skleněný zvěřinec. Sjakým žánrem se diváci setkají tentokrát?

UPirandella se žánr určuje velmi těžko.On je samostatná kategorie. Nemá přímé předchůdce ani následovníky. Mísí komedii sdramatem, prvky absurdna sfilozofií existencionalismu, parodii srealismem, detektivku smelodramatem, tradiční morálka– pseudomorálka, krátkodeché, prvoplánové soudy, založené na základě nedostatečných informací, to všechno je mu ksmíchu… Diváci se prostě setkají sPirandellem.

Jde prozradit děj hry?

Jistě že je to možné, ale proč to dělat? Udetektivky je to to nejhorší, co se může stát, že se prozradí, jak to všechno je. Mohu ovšem prozradit, že diváci uzří a prožijí nefalšovaná tvůrčí muka– souboj herce spostavou, režiséra sherci, režiséra sdramatem, asistenta skulisáky, asistenta sherci, herce skulisáky, kulisáků skulisami– a všichni se budou střetávat snepochopením, potažmo spochopením vdokonale prokombinované skládačce.

Jak prožíváte premiéru? Na vás je těžko poznat, jestli jste nervózní, čine…

Nervózní, opravdu nervózní jsem byl při premiéře pouze jednou, když jsem nevěděl, co se vlastně na jevišti bude dít. Připravoval jsem hru Luigiho Pirandella Každý má svou pravdu, a to vMěstském divadle vBrně. Při zkoušení měl každý svou pravdu, a ještě pak pár repríz nebylo jasné, co za pravdu to tvoří všechno dohromady. Od té doby se snažím, abych se do podobné situace nedostal. Už vgenerálkách se dá obvykle poznat, jak jsem to celé myslel, a zbytek už nezáleží tak úplně na mně, tak proč si zbytečnou nervozitou zadělávat na nějakou nepěknou chorobu.