Na seznamu účinkujících naleznou posluchači místní soubory, například kapely Mňága a Žďorp a Ciment i vsetínskou Skupinu z Luhu, české legendy 60. let a významné projekty 70. let.
Připraveny jsou speciální koncerty na Bonzo Blues Stage, nebo Indies Happy Trails Stage a pikantním kořením letošního ročníku jsou zahraniční hvězdy neodmyslitelně spjaté s historií světového rocku.
Dramaturgem rozsáhlého programu je Karel Prokeš, který v roce 1983 festival vymyslel, založil a dodnes ho organizuje.
*Co pro vás znamená těch pětatřicet let s festivalem Valašský špalíček?
Kus života těžkého, řekl bych se vzpomínkou na Jiřího Wolkera.
*Tak jistě, v 80. letech to asi nebylo jednoduché…
Samozřejmě, v té době tu nesporně byla značná omezení. Takovýto festival na úřadech vyvolával „odporné“ reakce. Ale když se podařilo odpor přetlačit, obelstít pány nahoře, obejít, nebo přelézt ty svazující mantinely schvalovacích řízení a nějak tu akci prosadit, stačila pak minimální propagace a lidí vždycky přišlo dost.
A nejen hudebních fanoušků. Část návštěvníků zkrátka toužila po něčem normálním, svobodném, vzdáleném televizní šedi. Hledali prostor, kde by vydýchali to dusno. Otázka zní, v čem je to dnes jiné?
Nejprve musíte přetlačit určitý odpor, přesvědčit úřady o neškodnosti, nebo rovnou o bohulibosti vašeho konání. Potom prokličkujete spletí vyhlášek a různých omezení, splníte všechny vyžadované náležitosti a seženete peníze, které nakonec stejně nebudou stačit. Při sestavování programu se přetahujete s dalšími pořadateli o kapely, které byste v projektu potřeboval, aby to, co chcete sdělit, dávalo smysl.
Když konečně všechno vyjednáte, vymyslíte a zaplatíte chytrou propagační strategii a lidé, které ta hudba opravdu zajímá, si potom z široké nabídky letních akcí vyberou festival, na který se vypraví. A kde je napsáno, že to bude právě ten váš?
*A co vás tedy přivedlo k myšlence založit ve Valašském Meziříčí alternativní festival?
Především možnost tady něco takového podniknout. Od roku 1976 jsem se pohyboval v okruhu meziříčského M-klubu a ten, kromě klubových programů, pořádal i vetší akce. M-klub zkrátka uměl zajistit tu produkci a vedoucí M-klubu Milan Kuchynka měl v ruce razítko na tenkrát nutné povolovačky.
Já už v té době s Kuchynkovým požehnáním v M-klubu realizoval nějaké své dramaturgické nápady, a když jsem na něj vybalil jakousi skicu letního festivalu, věcně mi sdělil, že by to viděl jako folkovou přehlídku, kterou schováme pod název Valašský špalíček.
*Takže v začátku to byl především folkový festival…
První tři ročníky byly přehlídkami, řekněme, nekonformních písničkářů. Byla to jakási alternativa k tehdy velmi populární Portě. Hned na prvním ročníku jsme ale promítali také filmy, protože mám rád různé přesahy, prolínání žánrů…
*…a pak odvíjela ta známá historie. Zprvu jednodenní akce se protáhla na tři dny, v programu se objevily rockové i jazzové kapely, hrála zde všelijaká bizarní seskupení a na počátku 90. let se Valašský špalíček stal mezinárodním festivalem. Později přišlo také delší období, kdy se v programu pravidelně objevovaly soubory z Balkánu, Asie, Afriky…
…také z Jižní Ameriky, Ruska, Japonska, Irska. Řekl bych, že ze všech kontinentů kromě Antarktidy.
*A v posledních letech jste Valašský špalíček oblékl do výtvarné estetiky big beatové dekády. Festival se stal poctou „šedesátkám“. Jak k tomu došlo?
Přirozeně. Čtyřicet let jsem hledal v hudbě něco nového, až jsem dospěl k bodu, kdy jsem si uvědomil, že všechno podstatné se v moderní hudbě událo v 60. letech. Že tady pořád hrají kapely a stylotvorné osobnosti, které u nás v té době ten big beat definovaly, a pro které byla tahle hudba životním názorem i když z toho koukaly jen potíže.
Některé z těch skupin léta existují v jakémsi poloutajení a my se rozhodli to s těmi veterány znovu rozbalit pod heslem „Nezdržujte se s revivaly, poslouchejte originály!“ Tak třeba loni na Špalíčku excelovaly skupiny Collegium Musicum a Prúdy. Varga s Hammelem zahráli Zelenou poštu, definitivně naposledy zde koncertovala kapela Matadors s Hladíkem a Sodomou, naposled zde vystoupil Blue Effect s jazzovým orchestrem v projektu Nová syntéza.
*Na to letos navazuje Michal Prokop v projektu Město ER, který zahraje kapela Framus Five se symfonickým orchestrem, což zároveň směřuje ke kainarovskému výročí.
Sto let Josefa Kainara připomeneme také koncertem samotných Framus Five a vystoupením akustické sestavy Prokop, Andršt, Hrubý, kterou tentokrát do kvarteta doplní v zahraničí žijící saxofonista Joe Kučera, jenž s Framus Five hrával v 60. letech. Také další „kainarovský interpret“, letošní sedmdesátník Vladimír Mišík vystoupí na Valašském špalíčku dvakrát, na bluesové scéně v M-klubu s akustickou sestavou a pak na venkovním podiu s kapelou Etc…
*Pilotní skladbou festivalu je letos písnička Válka je vůl…
…a jednou z hvězd programu se staly Synkopy 61, které tu skvělou píseň nahrály v roce 1968. Z Brna sem míří také trojsestava Progress Organization – Barnodaj – Progres 2 a rokenrolová legenda Rocky Eagles.
*V programu se tentokrát objevil také český underground…
Vrací se k nám loňský sólista Ivan Hajniš, tentokrát ovšem s kapelou Primitives Group. A očekáváme také Milana Knížáka s nekompromisní skupinou Aktual.
*Návštěvníci loňského ročníku vzpomínají na koncert krále britské psychedelie Athura Browna. Která z britských legend bude stát v závěru festivalu na hlavní scéně letos?
Třeba Pete Brown. On tedy není Arthurův příbuzný. Charismatický zpěvák byl v 60. letech „šedým stínem“ v pozadí sestavy britských The Cream jako spoluautor jejich nejznámějších skladeb.
Jako textaře ho potom angažoval Jack Bruce hned na třech deskách z počátku své sólové dráhy. Pete Brown mimo to zpíval s kapelou Piblokto! a s dalšími sestavmi. Skvělé jsou i jeho novější desky Road of Cobras (2010) a Perils of Wisdom (2013).
A přijede také Maggie Bell, první dáma britského blues. Prosadila se jako zpěvačka skupiny Stone the Crows a od roku 1973, kdy se kapela rozpadla, nahrává senzační desky a koncertuje pod svým jménem. Shodou okolností jsem tuhle listoval v Rock History 1973, kde stojí, že v žánru zřejmě nejlepší britská zpěvačka Maggie Bell je prý jediná interpretka, o níž nikdy nebylo napsáno špatné slovo.
*Pětatřicátý ročník ovšem začíná už dnes hodně zajímavým programem…
Pětatřicátý Valašský špalíček zahájí v 19.30 hodin v kině Svět zpěvák a skladatel Peter Wilson alias Duke Special.
Za doprovodu smyčcového kvarteta zde uvede multimediální představení Under the Dark Cloth, které vzniklo na objednávku Metropolitního muzea v New Yorku, dále pak bylo uvedeno jen v Londýně, Belfastu a Dublinu.
Valašské Meziříčí je tedy pátým a na kontinentu prvním městem, které hostí tento projekt.
Autor: Josef Antonín Hynek