Na interaktivní výstavě nejsou potichu našlapující návštěvníci ani zákaz dotýkat se vystavených exponátů. Ba naopak. Dotýkání, prozkoumávání a hraní si jsou zde žádané. A tak uprostřed jedné místnosti bručí dvě obrovské dřevěné roury rozeznívané dvěma měchy. O kus dál si děti malují obrázky do písku a do toho všeho hraje nástroj, který rozezvučují zvony na čištění odpadu.

Vystavované objekty připravilo třicet umělců. Třeba zpěvák skupiny Tata Bojs Milan Cais, hráč na australský hudební nástroj didgeridoo Ondřej Smeykal i průkopník interaktivních výstav Petr Nikl. Autory projektu jsou Radana a Jiří Waldovi.

Hned při vstupu do zámecké expozice zaujme návštěvníka obrovský bílý stan, Labyrint srdce. Ukrývá krajinu a je jen na fantazii návštěvníka, jaký příběh si k pohyblivému objektu vytvoří a zda si ho dokreslí hrou na hudební nástroje.

Nedaleko se skrývá rekordman. Je jím nejmenší piano na světě. S třemi bílými a dvěma černými klávesami by si na něj pianista nejspíš asi moc nezahrál.

Děti si určitě vyhrají u stolu, který připomíná stolní fotbal. Má páčky, s kterými se dá točit a hýbat. Ale na stole nejsou panáčci, nýbrž různé drátky či formičky na vánoční cukroví. A ty se s pohybem páčky přemisťují. Páčky totiž hýbou magnetem.

Zlínská výstava má i svou novinku. „Představujeme na zámku například i novou místnost hudebny s desítkami nástrojů," uvedla ředitelka společnosti Zlínský zámek Jarmila Záhorová. Její autor zde předvedl svou sběratelskou vášeň. Nástroje od houslí přes cimbály až po balalajku.

Výstava skrývá spoustu optických jevů. Kdo někdy slyšel o vynálezu Camera obscura, kterou používal už Leonardo da Vinci, tady může vidět, jak vlastně funguje. Tmavá krabice, na jejímž jednom konci je malá díra. Na druhém konci se promítá vzhůru nohama převrácený obraz.

Jak vypadá harfa, asi nepřekvapí žádného návštěvníka. Jenže harfa na této výstavě nemá struny. Teda ne klasické. Hraje se na ni totiž zastiňováním světelných strun. Ano, vážně hraje.

Nespočet nástrojů, které vydávají různé zvuky, rozeznívají zvědavci na různých místech výstavy. Všechny jsou netypické. Třeba plastové trubky, které rozeznívá úder pálkou na ping-pong i nástroj z kuchyňských misek.

Návštěvu asi nejvíc ocení malí návštěvníci, kteří mohou objevovat svět a využít svou fantazii. Ale nudit se nebudou ani dospělí. Na učení se nových věcí není nikdy pozdě a výstava dokazuje, že svět skrývá spoustu tajemství.

Výstava je putovní a už jedenáct let přináší lidem po celém světě nevšední zážitek. Jak už název napovídá, výstava je inspirovaná myšlenkami učitele národů Komenského.

„Jan Amos Komenský věděl, že nejpřirozenějším způsobem poznávání světa je hra. Proto je expozice koncipovaná jako svobodné herní pole, které utvářejí sami návštěvníci," řekl o výstavě průkopník interaktivních výstav a jeden z umělců Petr Nikl.

Tento rodák ze Zlína vytvářel podobné projekty od roku 2000. Orbis Pictus Play předcházela výstava Hnízda her v pražském Rudolfinu a o pět let později také koncepce českého pavilonu pro Expo v Japonsku ve městě Aichi.

MICHAELA VAŇHAROVÁ