Dušičky

Jednání s hosty ze slovenské soukromé konzervatoře. Dvě dámy, jedna z nich tanečnice. Zmínil jsem Dušičky, čistě kvůli určení data, a tanečnice se usmála jako Mona Lisa. „Jak se tomu říká slovensky?“ zeptal jsem se. „Dušičky,“ odpověděla. „A proč se tedy usmíváte?“ nedal jsem se. A ona mne odzbrojila: „Tak, iba len že je to také pekné slovo - dušičky.“

I v divadle jsme uctili památku všech zesnulých. Rozhovorem. Eva Matalová, Ivan Kalina a Zdeněk Vašek společně listovali zažloutlými fotografiemi a vzpomínali. Měl jsem radost, že to není taková ta nudná procházka archivem, ale skutečně živé, ve smyslu pro dnešek a pro naši budoucnost nesmírně zásadní připomenutí všech těch lidí, charakterů a jejich osobních příběhů spojených s divadlem ve Zlíně. Pozoroval jsem přitom našeho mladého herce Radovana Krále, který přišel spolu s ostatními členy souboru prostě proto, že ho to zajímá. Sledoval, jak se před x lety hrál Sluha dvou pánů, Figarova svatba nebo Kdo hledá, najde. Jeho role, na které se jednou bude vzpomínat.

Volá mi kamarád z Prahy. Že měl mystický zážitek. Šel po ulici a najednou ucítil, že to smrtí nekončí. Že to pokračuje. „Cítil jsem to celým tělem, Petře,“ říkal. „Žádnej mozek nebo srdce, prostě celým tělem.“ Pak se rozloučil a pospíchal někam do knihovny.

Další střípek je ještě ze vzpomínání v Divadélku v klubu. Pan Vašek se projevil jako skutečný mistr pointy. Když si vzal slovo, vzpomínal na své dva úrazy na jevišti během představení. Velmi vtipně to líčil. Pak svůj příspěvek ukončil a křeslo, ve kterém seděl, si posunul na samu hranu vyvýšeného pódia. Celý sál vyskočil jako jeden muž, aby nedošlo k praktické ukázce jeho úrazu. Naštěstí to dobře dopadlo.

Čtu na webu, že zemřel Miloš Hynšt. Výrazná režisérská a pedagogická osobnost českého divadla, která je neodmyslitelně spojena se zlínským divadlem. Jeho stopa je tu dodnes patrná. Férový chlap, pracant, dříč. Dělal mi oponenta při mé diplomové práci. Píšeme nekrolog, vyvěšujeme černou vlajku, před představením Věc Makropulos držíme společně s diváky minutu ticha.

Ne všechny střípky je nutno skládat do souvislostí. Někdy je přece stačí poskládat vedle sebe. Ony se samy najdou. A třeba si i společně řeknou: Nebylo to špatné.

Autor je ředitelem Městského divadla Zlín