V jejich tvorbě se totiž od samého počátku proplétají vlivy folkové, jazzové a rockové muziky, což spolu s používáním různých neobvyklých nástrojů vytváří absolutně netradiční a na české scéně nenapodobitelný „ebenovský sound“. Navíc obohacený líbivými a inteligentně-humornými texty Marka Ebena.

Nedávno oslavili 30 let od vydání prvního alba „Malé písně do tmy“ (1984). Kapela na četnost vydávání nových alb nijak nespěchá, o to víc se však čekání vyplatí. Druhé album vzniklo až o jedenáct let později ve spolupráci s Karlem Plíhalem – „Tichá domácnost“ (1995). Postupně se propracovali k šestiletému intervalu vydáním posledního alba Čas holin, za které získali v roce 2014 hudebního Anděla.

„Velmi nás těší, že se Bratři Ebenové vrací po několika letech zpět do Zlína a navíc do prostor Kongresového centra, jehož slavnostní otevření v roce 2010 moderoval právě Marek Eben,“ uvedl ředitel pořádající Agentury Velryba Michal Žáček.

Kromě tria bratří Ebenových tvoří kapelu rytmika působící mimo jiné v kapele ETC Vladimíra Mišíka – Jiří Veselý (basová kytara, akordeon), Jiří Zelenka (bicí, perkuse) a Pavel Skála (akustické a elektrické kytary). Kapelu dnes již neodlučně doplňuje vynikající jazzový kontrabasista Jaromír Honzák. Společně zlínskému publiku představí průřez svou více než třicetiletou tvorbou. Večerem bude provázet, se šarmem sobě vlastním, Marek Eben. (ex)

Pauza trvala 12 let. Uteklo to jako nic

Region – Vždycky jsem toužil po tom mít kapelu, přiznává herec a moderátor Marek Eben. „Začal jsem u Jirky Hoška v kapele Wyjou jako pianista. A jsem Jirkovi vděčný, protože dost pochybuju, že bych bez téhle průpravy měl odvahu začít něco vlastního,“ říká.
Pak měl takový mezistupeň. Kapelu, kde už hrál jeho bratr Kryštof. Zkusili i některé Markovy věci, ale bylo jich moc a organizačně to bylo obtížné. Řekli si, že to musí zjednodušit a začali hrát jen v triu.

Nakolik vaše začátky ovlivnil váš otec, skladatel Petr Eben?
Určitě tím, že nám nebral kuráž. Nevím, jak dalece se mu moje písničky líbily, ale řekl bych, že byl rád, že se v rodině vůbec hraje. On byl vždycky nesmírně tolerantní.

Byli jste v dětství všichni vedeni k hudbě?
Ano, ale jen do té míry, abychom jednou rodičům neřekli – proč jste nás nedali na piano, teď by se nám to hodilo. Takže hudební vzdělání ano, ale snaha vychovat z dětí koncertní umělce určitě ne. Což byla klika, znám celou řadu dětí z hudebních rodin, kterým ambiciózní rodiče znechutili muziku na dlouhá léta.

Měli jste někdy chuť s kapelou skoncovat?
Když přišel listopad 89, vyprázdnila se hlediště divadel i koncertní sály, protože se lidé přirozeně zajímali o jiné věci. A nám se zdálo, že ta folková vlna už se trochu převalila a že by neškodilo dát si pauzu a počkat, jak se život vyvine. Nakonec pauza trvala 12 let, ale uteklo to jako nic.

Na jaké období z celého více než třicetiletého fungování vaší kapely nejraději vzpomínáte?
Z té staré doby určitě na první Porty, kde jsme hráli v triu. To byl takový závan svobody a lidé byli nadšení, že slyší trochu jinou muziku. A taky se objevila spousta nových lidí, na Portě jsem slyšel poprvé Karla Plíhala, Jarka Nohavicu, Nerez, Slávka Janouška, to byla nesmírně silná generace. A pokud jde o tu sestavu, ve které hrajeme teď, tedy s Pavlem Skálou, Jirkou Veselým, Jirkou Zelenkou a Jaromírem Honzákem, to je pro nás velké potěšení. Vlastně jsem nečekal, že by s námi chtěli koncertovat, točili jsme desku a kluci z Etc. navrhli, že když už jsme to nazkoušeli, mohli bychom si to zahrát i naživo. To byla nabídka, která se neodmítá.

Jste bratři, což musí přinášet v koncertování a hraní mnohé výhody, ale nepochybně také nevýhody – dokážete je popsat?
Nedokážu. Ale určitě nějaké budou, i když nám to přijde úplně normální, víte, my se známe už opravdu dlouho. (ex)