Eliška Balzerová: Divadlo je zázrak. Čarodějnictví

„U vás ve Zlíně bylo bezvadné publikum. Poznám to vždy po dvou větách. Když na mé testovací větě lidi zareagují, vím, že mám před sebou vzdělané, kulturní publikum, které je naučené na divadlo,“ prozrazuje s úsměvem oblíbená herečka.

Na které větě konkrétně?

Je to při scéně s ohňostrojem. Říkám: 5. listopad, výročí dne, kdy měl být vyhozen do povětří Parlament. A když se lidi zasmějí, vím, že oni ví. Skutečně se totiž stalo, že v Londýně se chystala vzpoura a povstalci chtěli vyhodit Parlament. Jenže někdo plán prozradil, tak akci zrušili. Takže když tuhle repliku řeknu a lidi se zasmějí, vím, že vědí, o čem mluvím.

Když se při téhle větě nechytí, znervózníte?

(Úsměv.) Vůbec ne. Já se vždycky na setkání s diváky těším. No a ve Zlíně byli opravdu úžasní. A kolik lidí přišlo! Bylo vyprodáno. Myslím, že jsme si večer oboustranně užili. Je to hodně ženské představení, ale u vás jsem sledovala, že přišlo i dost mužů.

Ono je nasnadě, proč inscenace táhne hlavně něžnější část populace…

Logicky – každá si tam to své najde. Geraldine Aron hru napsala velmi dovedně. Příběh totiž prožila na vlastní kůži. Vždycky se pokoušíme zvát autory na premiéru a paní Aron už v Česku byla dvakrát. (Úsměv.)

Téma hry je v poslední době skutečně aktuální. Co si budeme povídat, zkušenost, že manžel odejde za mladší, má dnes spousta žen. A vy jste takovým poslem dobrých zpráv.

Ano. Říkám jim, že to jde přežít, a že ještě jde začít nový život a užít si ho. Takový závan lásky může ženská prožít kdykoliv. Když v závěru hry Angela slyší: „Miluji vás…“ a odpoví: „Už čtyři hodiny vás miluju,“ je to radost. Zvláště ženy v hledišti to rády slyší.

Úzce spolupracujete s manželem. Je to tak?

Ano. Oba jsme nadšení divadelníci. Jezdíme po světě a objevujeme nové autory. Pokaždé jdeme do divadla a občas narazíme na hru, která by se mohla hrát i u nás.

Všimla jsem si, že když jste na jevišti coby Angela, hodně komunikujete s publikem.

Ano. Je to velmi živé představení. Třeba ve zlínské aule seděla paní. Když jsem říkala: „Dovedete to pochopit?“ Ona hned důrazně odpovídala: „Dovedu!“ Nebo říkám: „Je to vůbec možné?“ A ona: „Není, není!“ (Úsměv.) Byla na mne tak napojená, že celý příběh se mnou prožívala. Mám pokaždé velkou radost, když se někdo chytí. Vidím, že je absolutně na stejné vlně.

Když se ještě vrátíme k paní Aron, slyšela jsem, že jste se jí moc líbila.

No, říkala to. (Úsměv.) Když jsem opáčila, že určitě chválí každou herečku, tvrdila, že ne. Tohle představení má totiž obzvlášť ráda. Pak se vrátila na třístou reprízu. Prý nás přijela zkontrolovat, jestli je hra stále ve stavu, v jakém byla na začátku. (Úsměv.) Pochvalovala si, že si pokaždé ve hře najde něco nového. A mě to nesmírně těší. Doufáme, že přijede příští rok na podzim, kdy plánujeme čtyřstou reprízu.

Paní Balzerová, na rovinu. Je vůbec možné, abyste si to po tolikáté repríze ještě představení užila?

Takovéhle setkání s divadelní hrou se herečce stane jednou za život. Přihodilo se mi to bohužel až v pozdějším věku, ale možná je to tak dobře. Jako mladá herečka bych to možná tak neocenila. Opravdu, každý večer je pro mě premiéra. Každý večer je to jinak. Alespoň pro mě. Pokaždé s diváky pláču, pokaždé se s nimi směju. Třeba ve Zlíně mě rozesmívala jedna paní svým klokotavým smíchem tak, až jsem musela na chvíli přestat hrát.

Je Angela vaší životní rolí?

Rouhala bych se, kdybych řekla, že ano. Příští týden přijedu do Zlína se svým mateřským divadlem. Budeme v Městském divadle Zlín, kde zahrajeme inscenaci Julie, ty jsi kouzelná! podle literární předlohy Somerseta Maughama. Je to sice komedie, ale chvílemi v ní zazní tak tvrdé pravdy o naší profesi, že až zamrazí. S Tomášem Töpfrem saháme na ožehavé problémy nás herců. Je to příběh stárnoucí herečky, pro kterou nejsou role. Určitě přijďte, budeme u vás 30. září. Hra je nádherná a je o divadle. Ale vrátím se k vaší otázce. Skutečně bych se rouhala, kdybych tvrdila, že Angela je mojí životní rolí. I Julie je pro mě dar. Těch postav je celá řada. Angela je jedna z mých krásných rolí, ale třeba to ještě není ta poslední – nejkrásnější. Ale setkání s ní byl pro mě takový zážitek, že bych ho přála každé herečce.

Dají se vůbec popsat pocity, kdy při děkovačce zvednete ze židlí vyprodaný sál a ten vám aplauduje.

Je to magický okamžik. Vždycky mi vstoupí do očí slzy a prchám do zákulisí. Ale v úterý byl ten potlesk tak vřelý a upřímný, že odejít nešlo. Z hlediště jde na vás taková ohromná síla, že vás skoro odhodí. Divadlo je zázrak. Čarodějnictví. Máte publikum v rukách. Rozesmějete ho, rozpláčete… A konkrétně v této inscenaci jsem na to sama. Musím vždycky odhadnout sílu. Někdy nasadím představení s takovou energií, že přijde pauza a já do šatny přilezu po čtyřech. Ale po pauze musím na jeviště znovu.

Pokolikáté byl Můj báječný rozvod ve Zlíně?

Víte, že jsme to taky řešili? Myslíme si, že potřetí. A když jsme se loučili s panem Žiakem z pořádající agentury, tak řekl: „Za rok nashledanou.“ Takže možná, že ne naposled. (Úsměv.)

Když řeknu, že one woman show je nejtěžší herecká disciplína, budu se mýlit?

Ne tak docela. Faktem je, že ustát to fyzicky je těžké. Ale není to nejtěžší disciplína v herecké profesi. Nejtěžší disciplínou je komedie. Opravdu! Je těžší lidi rozesmát než rozplakat. Vezměte si, když jsme s režisérkou Janou Kališovou dva měsíce vymýšlely komické situace, nevíte, jestli to zabere, jestli to není k smíchu jen nám. V hledišti ticho. Byly jsme strašně nervózní. Přijde premiéra, na ní sedí autorka a pustíte to takzvaně na plné pecky. Publikum lehlo smíchem a pro mne to byl obrovský pocit vítězství a zároveň únavy. Můj báječný rozvod má v sobě jednu absurditu. Já vlastně rozesmívám lidi na velkém trápení. Angelu v jejích padesáti letech opustí chlap kvůli mladší. Co je na tom k smíchu?

Uděláme skok k vaší další výrazné postavě, tentokrát filmové. Mluvím o Vilmě ze snímku Ženy v pokušení. Vilma je živel, plnými doušky vychutnává život, naproti tomu Angela si musí tu svoji cestu najít a sebevědomí jí chybí. Která z nich je vám naturelem bližší?

Vilma je vysloužilá herečka. Od prvního okamžiku jsem věděla, jak na ni. V podstatě naše osudy mají hodně společného. Když nejsme na jevišti nebo netočíme, máme pocit, že nám něco utíká. Na druhé straně máme dítě, které nás potřebuje, a na které nemáme tolik času, kolik bychom chtěly. Moje dcera mi to občas připomíná. Říká: „Haló, mami, já jsem tady! Vnímej mě!“ Protože já se stále učím texty a nejsem na okolí až tak soustředěná. Ale dcera si mě dovede přitáhnout jako na udičce. A právě tohle potřebuju. Moje rodina, to je moje štěstí. (Úsměv.) Stejně jako mám radost, že mě potkala role Angely, mám obrovskou radost, že mě potkala Vilma. Taky si na mě pan režisér Vejdělek nemusel vzpomenout, že ano? (Úsměv.)

Paní Balzerová, jste vsetínská rodačka. Vracíte se občas domů?

Vracím. A jsem velmi pyšná, že jsem Valach. Všude říkám, že jsem za svoji tvrdou valašskou palici velmi vděčná. Mnoho věcí se mi v životě povedlo právě díky ní. Usmyslela jsem si, že něco udělám, tak jsem to udělala. A když jsem se rozhodla, že něco neudělám, nejel přes to vlak. Za to jsem také vděčná. Dokonce za tyto věci, které jsem neudělala, jsem snad i vděčnější. V minulé době to byla občas velmi nebezpečná rozhodnutí, ale řekla jsem „Ne!“ Na valašském paličáčství si trvám. (Úsměv.)

Co vás čeká v nejbližší době?

Vrátím se na moji milovanou Moravu. Čeká nás totiž s Fidlovačkou malé turné po asi pěti moravských divadlech. Rozhodla jsem se, že se ubytuji ve Vsetíně a odtud budu vyjíždět na představení. Zájezd pojednám jako návrat ztracené dcery. (Smích.) Takže Valašska si užiju a nesmírně se těším.

Nechybí vám v Praze kopce?

Strašně. Byli jsme se tady ve Zlíně s manželem projít a bylo nádherně. Mám pocit, že život tu máte pomalejší. V Praze lidi neustále chvátají. Za úspěchem, za penězi, za prací… Mám pocit, že tady i pomaleji chodí a dokáží si den lépe užít. Šli jsme na trh Pod kaštany a já jsem si tam koupila česnek paličák. A víte, co se mi stalo? Když jsem chtěla kilo česneku, paní se na mě podívala se slovy: „Kilo jste si kupovala i před rokem…“ (Smích.) A měla pravdu.

Takže Eliška Balzerová jezdí do Zlína na česnek.

Na česnek a na sušené houby. (Úsměv.)