Wil Salden považuje publikum za neskutečně náročné

Kapelník Wil Salden s ledovým klidem procházel sálem. Z jeho osobnosti bylo cítit, že chystané představení je perfektně připravené a že se nemůže stát nic nepředvídatelného. O dokonalost jde orchestru totiž především.

Pane Saldene, obligátní otázka: Je to poprvé, co jste ve Zlíně?

Ano, v České republice často nehráváme a o Zlíně jsem donedávna ani neslyšel. Každopádně jsem rád, že tu jsme a můžemesvou hudbu představit zcela novému publiku.

Jak se vám líbí město?

Abych pravdu řekl, zatím jsem z nějmnohoneviděl. Jen útržky při příjezdu. Jako muzikanti si pamatujeme nejvíce hotelový pokoj, scénu, kde vystupujeme, a někdy i něco málo z města, pokud přeje počasí. Ve Zlíně to mocv tomto směru nevyšlo. Ale k jazzové atmosféře déšť tak či onak patří.

Se svým programem Meets the Gigants of Jazz, Swing and Entertainment jste už letos na jaře vystoupili v Praze a před pár dny v Brně. Jaká byla atmosféra? Reaguje na vás české publikum jinak než americké?

Nejprve bych rád poznamenal, že naše těleso je licencované pro Evropu, to znamená, že my nehrajeme v Americe. Tam mají svůj Orchestr Glenna Millera, takže nedokážu srovnat světové publikum. V Evropě jsme ale jisté rozdíly zaznamenali. Italové nás přijímají velmi otevřeně a spontánně. Holanďané jsou zase velmi opatrní. Seděli skoro až podezíravě, chladně před začátkem koncertu, ale jak poznali, že glennovský „sweet sound“ a repertoár zvládáme dokonale, hned se uklidnili a začali si vystoupení neskrývaně užívat. VČesku nehrajeme často, ale publikum nás vždy vítalo vřele a myslíme, že i Češi mají naši hudbu rádi.

Orchestr, který vedete, založil v roce 1938 slavný Glenn Miller. Vy sám jdete už skoro třicet let v jeho šlépějích. Nenapadlo vás někdy: Co by tak na mou práci Miller řekl?


Ano, jistě se touto otázkou zabývám dnes a denně. Millerův odkaz je něco jako tradice a svým způsobem i kult. Skladby jsou hrány jistým způsobem, který Glenn precizoval dlouhá léta až do momentu, kdy se jeho pojetí jazzu stalo fenoménem. Jedná se o již zmiňovaný „sweet sound“, sladký, příjemný zvuk, typický pro millerovský jazz. Po zakladateli ná mtedy zůstal jakýsi koncept, který pokud možno co nejdetailněji dodržujeme. Pro moderní, třeba freejazzové postupy v orchestru opravdu není místo. Myslím, že by Miller byl s naší prací velmi spokojený.

Neuvažuje se v orchestru do budoucna nad nějakou hudební inovací, změnou v hudebním projevu?


Mírné posuny samozřejmě děláme. Nehrajeme už jen millerovský repertoár, ale zkoušíme i klasické jazzové evergreeny, ovšem v našem, typickém pojetí. Víte, naši příznivci jsou velmi konzervativní a jakákoli zásadnější změna by znamenala jejich nespokojenost a tedy celkové fiasko.

Mottem Glenna Millera bylo: „Každý kapelník sní o tom, že sestaví bezchybný orchestr, který jeho posluchači zaručeně poznají po prvních tónech.“ Myslíte, že to dnes pro Glenn Miller Orchestra skutečně platí?

Tato otázka úzce souvisí s tím, co zde již bylo řečeno. Miller byl puntičkář a jeho duch protkává celý orchestr až do dnešních dní. Naše publikum je neskutečně náročné, a kdybychom nehráli tak, jak zakladatel mínil, tedy přesně a osobitě, nikde bychom si ani neškrtli. Americké i evropské těleso jsou na tom ohledně kvality naprosto stejně. Dokud bude existovat millerovské publikum, budeme tu i my.