Premiéra nového počinu zlínského divadla již tuto sobotu. Rozhovor s autorskou dvojicí Doleželová–Vencl

Co vás svedlo dohromady?

Roman: Ochotnické divadlo v Pardubicích, odkud oba pocházíme. Poprvé jsme se na jevišti potkali v šestnácti letech ve Vrchlického Noci na Karlštejně. Brzy jsme pochopili, že větší potenciál máme jako dvojice, ať už herecká, režisérská nebo autorská. První hru jsme si proto napsali pro sebe – jmenuje se Výročí, premiéru měla 17. srpna 2006, hrajeme ji dodnes a na kontě s ní máme přes sto repríz.

Jak texty vznikají? Sednete si spolu, sázíte to tam a za večer je hotovo, nebo je to komplikovanější a dlouhodobější proces?

Michaela: Je zábavné, že si to představujete takhle, ale ve skutečnosti je to mnoho hodin práce, zejména v té přípravné fázi. Než se začnou psát dialogy, což je práce, kterou máme s Romanem asi nejraději, musíme promyslet, co která postava bude mít za úkol, proč by tam měla být, kam směřuje a jaký vztah ji váže k jiným postavám. Potom přichází na řadu nekonečně podúkolů – musíme si určit, jak moc je ta osoba inteligentní. Podle toho se pak volí styl jazyka a vyjadřování. Ke každému musíme vymyslet historii, průběh, cíl… A pak se to ještě musí dát do trouby, aby se to zapeklo dohromady.

Roman: Kdyby bylo za večer hotovo, tak těch komedií nemáme na kontě patnáct, ale padesát. Musíme se domluvit na příběhu, zápletce, rozpracovat jednotlivé postavy, vymyslet situace a pak teprve můžeme začít psát. Je pravda, že měsíce nám to také netrvá – rekord máme čtyři dny, ale to už je ne hraně sportovního výkonu. Měsíc je ideální doba, abychom byli spokojení.

Michaelo, kdy má Roman nejlepší nápady?

Mezi půlnocí a druhou hodinou ranní většinou skutečně exceluje, ale jinak má Roman nejlepší nápady skoro pořád.



Romane, a kdy Michaela?

Když má k dispozici kávu a venku je hluboká noc. Její šedé buňky mozkové jsou jako hejno netopýrů – probouzí se kolem desáté večer, při lovu jsou neomylné a nikdy nenarazí.

Komedii Hrabě Monte Carlo jste napsali zlínskému divadlu a hercům na tělo. Z Rostislava Marka jste udělali neúspěšného spisovatele, z Radovana Krále Bulhara a údržbáře kanalizací, z Petry Králové krupiéru, z Marka Příkazkého závisláka na internetu… Jak moc jste při psaní vycházeli z toho, co si herci přejí hrát a s kým?

Michaela: Musím uznat, že v tomto případě jsem trošku vyzvídala a tu a tam se podařilo někomu něco splnit, ale přání jednotlivců byla vždy podřízená tomu, co potřebuje celek.

Roman: Nikdy se nemůžete ptát herců, co by chtěli hrát a s kým, protože v takovém případě byste museli napsat Hamleta říznutého s Maryšou a s Broukem v hlavě. Vycházeli jsme z toho, že víme, jaké příležitosti v divadle dostávají, a proto jsme jim mohli napsat role, o kterých víme, že jim sednou, budou je mít rádi a zároveň v nich dostanou příležitost ukázat se v trochu jiném světle.

Hlavní úloha připadla Hance Briešťanské. Je jí Fleur Malraux v něčem podobná?

Michaela: Slovo „připadla" je jako kdybychom tahali los a Hanka náhodou vyhrála jackpot. Ta role byla napsána bezvýhradně pro ni. Fleur jí podle mě není zásadně podobná v ničem a to je právě to, co by Hanku mohlo bavit.

Roman: Hanka je mimořádně talentovaná herečka, což je pro autora velká výhoda. Prostě si vymyslíte, co potřebujete, a máte jistotu, že vaše očekávání budou naplněna.

Jako host se v roli hvězdy televizního seriálu objeví Vlasta Hartlová z Olomouce. Proč jste ji přibrali? Chybí ve Zlíně pro tuto roli vhodný typ?

Michaela: Vlasta Hartlová je svěží olomoucký vítr, který zlínské Monte Carlo udělá ještě zajímavějším. Je to velmi energická, vlídná a zábavná žena s ohromným smyslem pro humor. Na světě je jenom jedna.

Roman: V žádném divadle nemají typ herečky, jako je Vlasta Hartlová. Ona je tak osobitý člověk, že ji nelze nahradit nějakým „podobným typem". V Moravském divadle Olomouc s námi zkoušela Královny a je v nich excelentní. Přizvat hosta je vždy velmi okysličující pro domácí soubor. Vlasta Hartlová byla pro svůj esprit volbou číslo jedna.

Bonusem pro diváky bude přítomnost DJ Marcca Košuliče, který bude na jevišti při každém představení mixovat živě hudbu. Nebojíte se, že to třeba starší publikum odradí?

Michaela: Nemyslím si. Pokud budu mluvit o skalních, pak třeba Klub přátel divadla mi přijde k moderním prvkům velice vstřícný. Oni fandí nám a já osobně velmi fandím jim.

Roman: Určitě ne! Proč by mělo? Tento režijní záměr je geniální v tom, že Marcco představení dokonale zná, ví, co si může dovolit a dokáže reagovat i na atmosféru v sále. Jeho práce bude pro každé představení obrovskou přidanou hodnotou.

Proč jste komedii umístili právě do Monte Carla? Byli jste se tam i podívat?

Michaela: Někde to být muselo a Monte Carlo má švih, no ne?! Ano, ano… letos v létě.

Roman: Já nebyl nikdy ani v Karlových Varech, natož v Monte Carlu. Většina lidí vnímá toto město jako zvláštní místo, kde se může stát cokoliv a to je přesně to, co jsme potřebovali.

Michaela: Vary od našeho prahu…

Roman: Je to hádanka? Jestli najdu hlavní město?

Michaela: Možná?!

Když se řekne Monte Carlo, každému se asi hned vybaví velké peníze a hazard. Kdy jste v životě nejvíce zariskovali?

Michaela: Když jsme kývli na to, že napíšeme hru pro 21 lidí.

Roman: A hned vzápětí v případě Hraběte Monte Carla – vytvořit komedii pro jedno z největších jevišť v republice je celkem risk, no ne?

Když se zhasne, Game over, S hlavou v oblacích, Vzpoura nevěst, teď Hrabě Monte Carlo – všechno jsou to komedie. Nezatoužili jste někdy diváky pořádně rozbrečet?

Michaela: Víte, to je složité. Nejde o to, že bychom to nechtěli my. Jednoduše řečeno – tragédie po nás nikdo nechce. A v téhle chvíli nemáme moc času na to, abychom si něco psali jen tak do šuplíku. Ale máme jednu tragikomedii – Královny.

Roman: My už jsme diváky rozbrečeli několikrát, jen to bylo smíchy. Ale to se snad taky počítá. I když dobrá komedie by měla diváka rozesmát, rozesmutnět, a pak zase rozesmát. I Hrabě Monte Carlo v sobě ukrývá několik momentů, které by mohly zahrát na citlivější notu. Uvidíme.

Michaelo, Vás poznalo zlínské publikum nejprve jako herečku (Brouk v hlavě, Splašené nůžky, Romance pro křídlovku a další). Jaké role ve Zlíně byly Vašemu srdci nejbližší?

Dobře, že je to v množném čísle, protože vybrat si jednu postavu bych asi neuměla. Milovala jsem Maryšku v Roku na vsi. Ta inscenace byla tak monumentální a nádherná. Já byla nesmírně hrdá, že do té skládačky patřím. Když skončil Strýček Váňa a s ním má Soňa, tak jsem to obrečela, protože mě tato inscenace stála hodně sil.

Splašené nůžky jsou velkou hereckou výzvou, díky specifickým požadavkům na herce. Terina byla plachá jako celá Romance pro křídlovku. Jak přišla, tak i odešla – někdy mám pocit, že se mi to celé zdálo. Třešničkou na dortu byla Marcela Chamboisy. To jsem se vyřádila. Těšila jsem se na každou reprízu, ale nejradši jsem měla první dialog s Hankou Briešťanskou.

Před dvěma lety jste se rozhodla ze zlínského angažmá odejít a začala jste fungovat na volné noze. Věnujete se Divadlu Do Houslí, které jste spoluzakládala, píšete, hrajete, spolupracujete se zlínskou hereckou školou… Působí to na mě, že se nezastavíte. Pletu se? Urvete si čas na relax?

Tenkrát jsem potřebovala udělat zásadní životní změnu. Už toho na mě bylo moc, ale zlínskému divadlu jsem se nezpronevěřila. Stále je pro mě zásadním místem. Když jsem dávala výpověď, tak mi umělecká šéfka Hana Mikolášková řekla, že bude ráda, když budeme i nadále spolupracovat.

To se myslím děje. Společně jsme do budoucna nevyloučily ani možnost mého návratu do hereckého souboru. A ohledně odpočinku…no, moc mu nedám.

V minulé sezoně jste už jednu úspěšnou komedii Zlínu dala – ve spolupráci s Jankou Ryšánek Schmiedtovou Vzpouru nevěst. Někteří diváci ji začali krátce po premiéře označovat jako „druhé Splašené nůžky", protože je podobně jako ony věčně vyprodaná. Kde berete inspiraci?

Divácký zájem kolem Vzpoury nevěst mě neskonale těší. Čím více zakázek s Romanem přijímáme, tím více se učíme inspirovat takřka vším, co je kolem nás.

Pocházíte z Pardubic, studovala jste v Brně, jednou nohou jste stále ve ZL – kde se cítíte doma?

Ve Zlíně. Přirostl mi k srdci. Neříkám, že se nikdy neodstěhuju na jiné místo, ale Zlín bude mít v mém životě vždy výsadní postavení.