Virtuos se v exkluzivním rozhovoru pro Zlínský deník svěřil s pocity, jaké měl, když se k němu opět po roce vrátili jeho talentovaní studenti. „Je to úžasný pocit, když vidíte, jak se z dětí se stávají dospěláci a jak rádi se sem vrací,“ prozradil mistr.

Jaké byly vaše první dojmy po pár dnech strávených učením se s nováčky? Vybral jste je dobře?

Je to neuvěřitelné, ale stále se rodí noví a noví talentovaní houslisté, se kterými je radost pracovat.

Podle jakých kritérií vybíráte z tak velkého množství přihlášených houslistů?

Hlavním kritériem přijetí na Akademii je schopnost studenta zahrát skladby světové houslové literatury před publikem. To mnohdy lépe zvládne dvanáctileté talentované dítě než mnohem starší, ale bez talentu. Proto nerozhoduje věk, ale nezpochybnitelný talent.

Osobně znám většinu pedagogů, ke kterým mladím muzikanti chodí, a tak většinou dám na jejich doporučení. A takoví profesoři , jakými jsou například Pavel Kudelásek nebo Jan Fišer jsou sami o sobě zárukou, že student bude opravdu vynikající.

Je výběr náročný, nebo máte hned jasno?

Je to celkem jasné, bohužel mně mrzí, že víc než osmnáct studentů nezvládnu.

Připravujete se nějak zvláštně na pobyt v Luhačovicích s vašimi budoucími studenty?

Nepřipravuji se. Jednak na to nemám čas a potom musím konstatovat, že jsme zde v podstatě měli jen samé šikovné houslisty. A také, až na pár zanedbatelných výjimek i lidsky bezvadné mladé lidi.

Existuje nějaký ročník Akademie či student, který Vám skutečně utkvěl v paměti?

Myslím, že to bude ten letošní ročník. Ale rád vzpomínám na všechny.

Kdysi jste řekl, že jste se k houslím dostal již v útlém věku přes svého otce. Neměl jste chuť během dospívání přeskočit k něčemu jinému?

Vždy jsem chtěl být pilotem. Bohužel tuto radost mně rodiče nedopřáli a tak jsem zůstal u houslí.

Jste představitelem ruské houslové školy. Jaký je to rozdíl oproti české luhačovické akademii?

Ona ta ruská houslová škola byla z poloviny česká, protože ji do Petrohradu přivezli čeští houslisté Ferdinand Laub a František Hřímalý v 19. Století. Dnes je to hodně promíchané, protože svět se otevřel a díky dopravním prostředkům hodně zmenšil, takže houslová hra se stala velmi mezinárodně propojenou natolik, že už nějaké zásadní rozdíly neexistují. Pouze jsou velké rozdíly v kvalitě vyučujících pedagogů. To je ale ve všech oborech podobné.

Špačkem, který je nyní koncertním mistrem České filharmonie . Jan Mráček je zase nejmladším laureátem mezinárodní houslové soutěže Pražského jara v jeho historii. Zahrál jste společně také s loňským vítězem Akademie Markem Pavelcem. Jaký máte dnes z kluků pocit?

Pepa Špaček a Honza Mráček už jsou spíše moji kolegové, než studenti. Jsou hotoví a svoje umělecké kvality potvrdili sami na mezinárodních soutěžích, kde porazili konkurenci do 35 let. Sami přitom ještě ve věku teenagerů. To je opravdu senzace. Marek nyní studuje ve Vídni a je na nejlepší cestě jít v jejich šlépějích. Když vydrží pracovat stejně intenzivně jako oni, má určitě i on šanci na podobný úspěch. Samozřejmě, mám z každého úspěchu mých studentů velkou radost.

Jaké to je, když se vám do Luhačovic vrátí ze světa vaši svěřenci?

Je to úžasný pocit, když je vidíte, jak se z dětí stávají dospěláci, jak hezky vzpomínají na Luhačovice a jak rádi se sem vracejí.

S dětmi jste těch dvanáct dnů co kurzy trvají v úzkém kontaktu. Určitě se také bavíte o tom, z jakého prostředí pocházejí…

Zajímavá je jedna věc. Ti nejtalentovanější a většina našich vítězů pochází ze sociálně slabších rodin. Buď mají rozvedené rodiče, nebo jsou dětmi jiných profesorů a učitelů. To byl také jeden s důvodů, že moje žena vymyslela celý systém naší Akademie, pomoci talentovaným dětem nejen radou, ale i finančně. Takže již po třinácté letos předáme nejlepšímu mistrovský nástroj a zúčastní se mého předvánočního turné, kde si ještě vydělá nějaké peníze.

Ze které dílny letos pochází housle, které obdrží ten nejlepší?

Postavil je Mistr houslař Rácz z Lubů u Chebu.

Doznal letošní ročník nějakých zásadních změn oproti těm minulým?

Rozšiřujeme festival Svátky hudby v Luhačovicích a letos jsme měli mimo jiné poprvé trochu „mimovážňácký“ koncert Čechomoru, kteří jsou užasní muzikanti a skvělí kamarádi. Zahráli si s nimi i vybraní studenti a byl to pro všechny ohromný zážitek.

Dva koncerty se uskutečnily také v luhačovickém kostele a poutním chrámu ve Štípě.

Je to pro vás jiné vystupovat na takových místech?

Luhačovický kostel je moderní stavba a je moc hezký s překrásnou akustikou více se blížící koncertnímu sálu, než klasickému chrámu. Dá se v něm tudíž hrát i hudba romantická. Nicméně my se držíme spíše hudby barokní stvořené pro provozování v kostelech a chrámech, protože ctíme zvyklosti a tradice a jsme vděční panu faráři Františku Sedláčkovi, že nám k tomu svůj kostel půjčí. V kostele hraji vždy moc rád, protože v chrámech a pro chrámy vlastně prapůvodně hudba vznikla.

Dostal jste od prezidenta Václava Klause státní vyznamenání za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění…

Velice si této pocty vážím a hlavně toho, že ve stejný den byli kromě mě vyznamenáni i Jiří Stivín, dirigent Jiří Kout a Ilja Hurník, tedy čtyři zástupci takzvané vážné hudby.

Řekl byste sám za sebe, že jste již dosáhl takového toho pomyslného houslového vrcholu?

Vrchol je vždy velmi relativní pojem. Pro mě je důležitější zdraví a to, že mám skvělou ženu a že společně děláme za pomoci přátel a mecenášů užitečnou práci. Pomáháme talentovaným dětem, aby mohly jednou zase oni pomáhat svým nástupcům.

Co radíte těm, kteří by jednou chtěli dosáhnout takového úspěchu jako vy?

Je to jednoduché a už to říkali i přede mnou: Učit se, učit se, učit se…