Kdo vás přivedl k hudbě?

Určitě moji rodiče. V naší rodině sice nejsou žádní profesionální hudebníci, ale maminka i tatínek měli hudbu vždycky rádi a hned, jak jsem byl jen trochu připravený na takový zážitek, mě začali brát na koncerty a do divadla. Pak mě přihlásili do školy se speciální péčí o hudbu a zároveň jsem začal hrát na klavír a na flétnu a samozřejmě zpívat v pěveckém sboru.

Takže rodiče mají hlavní zásluhu na vaší profesní dráze?

Nejenom oni. K hudbě jako mému povolání později přispěli také někteří lidé, kteří se kolem mě objevili už čistě v hudební rovině. Největší iniciační roli sehrál můj přítel, zpěvák a dirigent Tomáš Krejčí, který vedl studentský orchestr, ve kterém jsem hrál na trombon a později také dirigoval. Výsostně umělecky předně pak ale profesor Jiří Bělohlávek. Toho jsem poprvé živě viděl a slyšel, někdy když jsem byl asi v druhém ročníku na gymnáziu. Hostoval u Státní filharmonie Brno. Jeho umění mě natolik uchvátilo, že jsem byl k vidině dirigentské profese nadobro připoután, byť jsem si to tehdy ještě uvědomoval poněkud snivě.

To byl okamžik, kdy jste se rozhodl, že hudba bude vaší životní cestou?

Byla to celá doba studia na gymnáziu. Zcela definitivně ale asi až po úspěchu na soutěži Pražské jaro v roce 2000. To bylo v prvním roce mých studií na AMU v Praze. Do té doby byla má dirigentská budoucnost stále ještě trochu v oblasti velikého životního přání. Po té soutěži jsem si ale sám pro sebe řekl, že na to snad opravdu mám, a rozhodl jsem se dirigování věnovat jako svému poslání.

Působil jste jako šéfdirigent FBM. Jak na toto období budete vzpomínat?

Jako na klíčové a krásné. Myslím, že každý dirigent, pokud ovšem nedojde k nějakým vysloveně negativním zážitkům, musí vzpomínat na své první angažmá s láskou. Tady ale opravdu není prostor ani pro kapičku formalit! Už jen proto, co si stále pamatuji z mnoha hudbou velmi nabitých koncertů. A hlavně proto, kolik mám ve Zlíně díky síle hudby a jejího společného tvoření a prožívání milých přátel. Filharmonie Bohuslava Martinů a její členové zůstanou navždy v mé mysli, a v mnohých případech i v mém srdci.

S jakými problémy se musí šéfdirigent takového hudebního tělesa potýkat?

To se snad ani nedá vypsat! Na stole leží vždycky nekonečno možností, co dělat pro vylepšení kvality nebo ducha souboru. Nesmí se ale vytratit to, co je podle mého nejhlubšího přesvědčení dennodenní povinností každého skutečného umělce, to je neustálá pozitivní a občasnou velkou radostí vykupovaná nespokojenost s dosaženým výsledkem a hledačství nových ztvárnění již rádoby známých věcí.

Jsou vztahy mezi hudebníky stejně harmonické jako jejich hudba?

Každý orchestr je takovou malou společností. Najdete v něm vztahy krásné, velmi kolegiální, vztahy lhostejné či pracovně odměřené, napjaté, jistě i animozity, ať skryté nebo navenek projevované. V každém orchestru se čas od času vznítí i jiskra milostná. Nemyslím, že se FBM nějak odlišuje od této obecné charakteristiky.

Snad jen vzhledem k velikosti města a hlavně počtu hudebníků v něm jsem měl občas pocit, že mít možnost se častěji jeden druhému vzdálit do jiné společnosti, by muzikantům moc prospělo. Ti, kteří žijí i mimo filharmonii aniž by však filharmonie byla pro ně něčím, co nemají rádi, jsou obvykle příjemnějšími patrony v dlouhodobějším vzájemném soužití. Celkově vládne v FBM ovšem pověstná moravská srdečnost!

V hudebních tělesech takových rozměrů jako jsou filharmonie si určitě našla své místo i rivalita…Jak je na tom zlínský soubor?

O tomto problému bych chtěl promluvit velmi otevřeně, jedná se totiž o něco, co mně leží hodně na srdci. Někteří členové orchestru začali v určitém okamžiku projevovat navenek dojem, že ve filharmonii existuje něco jako rivalita mezi mladší a starší generací. Zdá se mi, že podporováním tohoto podle mě mylného nebo aspoň přeceněného pocitu se velmi ničí jeden z největších potenciálů tělesa.

Velká lidská síla a příklad pro život sám, jak jeden může obohatit druhého. Přeji filharmonii, aby našla krásné vztahy ještě více napříč věkovými spektry. Vždy jsem měl v úctě starší, zkušenější, ale stále na sobě pracující, hudebníky v kolektivech, kde jsem působil a naopak. Byl jsem nadšen z toho, do jak překvapujícího proudu mladistvosti se dokáží mnozí tito mí starší kolegové vrhat.

Podepsal jste smlouvu s Pražskou komorní filharmonií. Musel jste dlouho zvažovat toto životní rozhodnutí?

Ano! Každé důležité rozhodnutí by se mělo dobře zvážit.

Jak relaxujete?

Největším odpočinkem jsou pro mě mně drazí lidé. Rodina a přátelé. Mohu-li s nimi strávit pokud možno co nejvíce času, ať bezmyšlenkovitě odpočinkového, nebo nejrůznějšími činnostmi nabitého, jsem šťastný. Pokud jsem ovšem sám, což se při mé profesi stává velmi často, miluji čtení, psaní dopisů či v dnešní době více emailů. Hrozně mě těší, když se mohu dovídat o zážitcích svých přátel a drahých, rád se tak zlehounka potuluji po krajině, když mi vyjde čas, oddávám se i kolu, lyžím nebo třeba koupání, někdy s kamarády i zabrousím ku kolektivnímu sportu. V tomto směru mám ale v nejposlednější době velké manko…

Pokud si chcete odpočinout od klasické hudby, jaký styl si pustíte?

Většinou neodpočívám poslechem hudby. Často si ale opět pouštím klasickou hudbu, ale jinou než tu, která mě právě zaměstnává. Klasická hudba je oblast bezbřehá jako lidský život sám. Například starší hudba, barokní a raně klasicistní, to je pole, kterého se profesně prakticky téměř nedotýkám. Při té dovedu relaxovat krásně. Navíc je to hudba často pro relaxaci i určená. Snad každý hudebník vám ale řekne onu otřepanou, ale tolik pravdivou větu: Největším odpočinkem je mi ticho či ptačí zpěv…

Máte přátele z řad hudebníků nebo spíše z jiných oborů? A co pro vás přátelství znamená?

Přátelství pro mě znamená druh lásky. Ano, nejvíce opravdu dobrých přátel mám mezi hudebníky, ale také mezi milovníky hudby. To však nesvědčí o ničem jiném než o tom, jak výjimečný je onen zlomek času, který trávím někde, kde nemá hudba nějak významnější místo.

Který okamžik Vašeho života byl pro Vás zlomový?

Zlomová je každá jeho minuta! Zřejmě největší zlom byl ovšem ten první a definitivní, když jsem se narodil.

Co vás čeká v nejbližší době?

Několikaměsíční pobyt v anglickém venkovském, aristokratickém sídle Glyndebourne, kde sídlí jeden z nejprestižnějších operních festivalů světa. Jsem tu přítomen nastudovávání Bizetovy opery Carmen. Nenašli byste mnoho míst, které se honosí takovou originalitou! Tuto odpověď Vám píšu v pětaosmdesáti minutové druhé pauze představení Monteverdiho Korunovace Poppey.

Do otevřeného okna malého zámečku, kde bydlím, zaléhají zvuky od na nezměrných zelených plochách piknikujících posluchačů ve smokinzích a dlouhých róbách, smíšené s pro kraj typickým bečením v dálce se pasoucích oveček. Některé se připasou až k operním hostům. A uvnitř opery samá nejvybranější ztvárnění velikých světových titulů v mezinárodním, převážně mladém obsazení, k tomu Londýnská filharmonie a výjimečný sbor…Věřte, není mnoho míst na světě, jako je tohle. Jsem tu nyní na takovém umělecky poustevnickém pobytu. Je tu krásně.

Budete se do Zlína vracet?

Velmi rád, věřím, že pravidelně.