Modely ze známého svatebního salonu Dany Svozílkové předváděly modelky a kdo chtěl, mohl se při této příležitosti nechat nalíčit od vizážistky či se nechat učesat od kadeřnice přímo na místě.

„Zvedněte ruce, tak vidíte, jde to snadno," slyším, když mne soukají do svatebních šatů. Bílá nádhera se snáší kolem mě, je jako nadýchaná lehká pěna. Stojím v předpokoji jednoho ze sálů v napajedelském zámku.

Pan Petr Svozílek se svou snachou mi pomáhají do šatů, které by se daly popsat dvěma slovy: bílá nádhera. V zámku je totiž výstava svatebních šatů z jejich salonu. Návštěvníci si mohli prohlédnout nejen šaty pro nevěsty, ale také pro ženichy či svatební aranže.

Nemohla jsem odolat nabídce, abych si jedny z těch bílých šatů zkusila. Ještě něco: „Tohle je Lenka Petříková a tady Dagmar Červinková, ty vás ještě učešou a namalují," tak to je nabídka, která se neodmítá.

Po půlhodině se už cítím jak princezna a mám pocit, že něco tak pěkného jsem snad ještě na sobě neměla. Pan Svozílek je toto sobotní odpoledne na zámku mým průvodcem.

Představuje mi jednotlivé modely. Dozvídám se od něj, jak jsou náročné zákaznice, jaké se při výrobě šatů používají materiály a jak vzhled a tvar svatebních šatů podléhají trendům. Mezitím se seznamuji s mladými modelkami, které jsou na zámku, aby návštěvníkům představily jednotlivé svatební modely.

Modelky doslova jako princezny

„Je to krásné, ale teď nevím, jestli ty šaty, které mám už vybrané, chci, tady jsou ještě lepší," usmívá se Lenka Hlaváčková z Kroměříže, jedna z návštěvnic a budoucí nevěsta. „To za nás nebylo," prozradí její maminka.

„Jak se v tom cítíte?" zajímá mě poté, když fotím modelky v sále. „Jako princezny, nejraději bychom ty šaty ani nesundaly," odpovídají mladé ženy ve věku kolem dvaadvaceti let.

„V tomto věku, to už jsem byla maminka a svatbu jsem měla rok za sebou," usmála jsem se na ně a přistupuji k velkým francouzským oknům, která nabízejí krásný výhled do zámecké zahrady.

Dvacet tři let, jeden zámek, jedna zahrada, druhé červnové dopoledne v roce 1990. Pamatuji si, jako by to bylo dnes.

„Nemáte něco na jídlo pro pět lidí, ale rychle, já se totiž za půl hodiny žením, byla tenkrát slova mého vyvoleného v zájezdním hostinci nedaleko holešovského zámku. V hostinci naštěstí v tu chvíli nebylo moc lidí, a tak jsme se všichni svatebčané v rychlosti nasnídali.

A opravdu za půl hodiny nás pět skutečně stálo v místnosti, kde se svatebčané řadí. „Prosím vás, vy jste asi zapomněli na rodiče," ptala se vyplašeně pracovnice protokolu. „Ale ne, nezapomněli, oni o tom nevědí," usmívali jsme se tenkrát, jako by to byl vynikající nápad vzít se tajně.

Dnes už vím, že to nebyl dobrý nápad a nejen proto, že mé manželství nevydrželo. Věřím, že co uděláme špatně, se nám totiž jednou vrátí a já se bojím, že jednou dojde náš dvaadvacetiletý syn a svěří se, že je už ženatý. Raději jsem se proto ze svých vzpomínek a úvah vrátila zpět do reality sobotního dne.

„Holky, a chtěly byste se už vdávat?" zajímám se a čekám zápornou odpověď, vždyť jsou ještě tak mladé. „Ano, klidně. Já bych se vdávala třeba i zítra," směje se blondýnka Veronika.

„Ale to tam nepište, můj by mě přerazil," dodává vesele a bezstarostně. Co se dá dělat, zřejmě to vdávání máme v genech a když se tak dívám na to, co mám na sobě, tak se tomu ani nedivím. Vždyť jen kvůli těmto šatům bych se klidně vdávala ještě jednou. Jenže najít toho pravého nebude tak snadné, jako si obléci tyhle krásné svatební šaty.