Slovenský režisér se publiku v Městském divadle Zlín nepředstaví poprvé. Jeho inscenace o Otu Pavlovi a Bohumilu Hrabalovi patřily mezi nejvyhledávanější v repertoáru Studia Z.

„Hrabal a Pavel jsou moje srdeční záležitosti. Když jsem dostal od vás ze Zlína nabídku na další spolupráci, byl jsem velmi rád a volba padla na Voskovce a Wericha,“ vysvětlil Krasula, k němuž se při rozhovoru záhy přidali oba hlavní aktéři.

Dá se říct, že jste vsadili na jistotu. Oba byli už v minulém století zárukou dobrého humoru…

To sice ano, ale když jsme společně s dramaturgem Vladimírem Fekarem začali studovat materiály, zjistili jsme, že jsme si předsevzali nesmírně těžkou věc. Obsáhnout padesát let života člověka i celé společnosti na pozadí příběhu o Osvobozeném divadle je téměř nemožné. Vytvořit jakýsi celek, ve kterém by nebyly pouze písničky Jaroslava Ježka, ale také fakta, nebylo vůbec jednoduché. Ale to studium pro mne bylo nesmírně zajímavé. Víte, když se řekne Werich, každý má pocit, že ho zná. Ale když se zeptáte, co o něm ví, už je to horší.

Myslíte si, že lidé o něm vědí málo?

Ano. Víme, že hrál Císařův pekař, protože to dávají na každé vánoce. Víme, že napsal Fimfárum, ale když se ptáte dál, zjišťujete, že lidi o něm moc nevědí. Takže čím hlouběji jsme se do tématu nořili, objevovali jsme stále nové a nové skutečnosti.

Co vás osobně z Werichova života nejvíc překvapilo?

Třeba to, že ke konci života prožíval peklo. Jeho dcera Jana i manželka Zdena se léčily na psychiatrii. Jana na tom byla až tak špatně, že na chalupě svého tatínka honila se sekerou. Zdena zase trpěla patologickou nenávistí k dceři i k manželovi. No a on se je snažil nějakým způsobem uchránit. O tomto neštěstí málokdo ví. Stejně jako se nevědělo o tom, jak to bylo s Antichartou. Podepsal, nepodepsal?

A podepsal?

Tu listinu podepsal. Ale on tvrdil, že podepsal prezenční listinu. Ale všechno se dozvíte při představení. (Úsměv.) To jsou věci, které mne zaujaly. Stejně jako fakt, jako se všechno formovalo. Z počátečních dadaistických pokusů o fóry a o zábavu se z nich vyvinuli velmi levicově smýšlející umělci. Dnes si řeknete: to není normální! Werich levičák? Ten, kterého nakonec komunisti odstavili, nedali mu možnost pracovat. Na konci už to byl vlastně zlomený člověk. Hrdý a přitom zlomený.

Když jste dostal nabídku z Městského divadla, měl jste hned jasno v obsazení?

Ano. Tady nebylo o čem přemýšlet.

Viděla jsem teď kousek z inscenace. Jako hlavní protagonisté se na jevišti docela zapotíte…

Gustav Řezníček: Máte pravdu. Já jsem to zkoušel a kolega má mnohem sušší čepičku než já. Já ji můžu ždímat.

Radovan Král: Ale já mám zase mokřejší trenky. (Smích.)

Pan režisér mi říkal, že když studoval život Voskovce a Wericha, dozvěděl se spoustu věcí, o kterých neměl vůbec ponětí. Předpokládám, že u vás tomu bylo stejně. Co vás osobně nejvíc překvapilo?

Gustav Řezníček: Já se přiznám, že jsem až tak úplně všechno nestudoval a v podstatě mám jen zprostředkované informace od pana režiséra. Takže co on uznal za vhodné nám nepovídat, tak to vlastně nevím… (Úsměv.)

Radovan Král: My jsme spoléhali na to, že máme vzdělaného, nastudovaného pana režiséra a dramaturga. Herec nemusí být vždycky ten nejchytřejší!

Gustav Řezníček: Většinou ani ne, že nemusí, on prostě nebývá… (Smích.)

Radovan Král: My pak režiséra posloucháme, jak nám to vypráví, vnímáme ho, protože jsme vnímaví a inteligentní …

Gustav Řezníček: A pak ze sebe jen chytré děláme.

Radovan Král: Ale teď chvilku vážně. Určitě bych chtěl vyzvednout Ježkovy písničky v představení. Jsou tam i takové, které jsem nikdy neslyšel. A stoprocentně platí, že jeho skladby jsou věčně živé.

Gustav Řezníček: Musím souhlasit. Přestože inscenace má být věnována hlavně Janu Werichovi, tak pojítkem a tmelem je Ježkova hudba, která tomu dává šmrnc.

Určitě jsou důležité i intimní prostory Studia Z, kde jste velmi blízko k divákovi.

Gustav Řezníček: To dozajista. Já s panem Krasulou dělám už na čtvrté věci, z nichž tři uvedl právě ve Studiu Z a musím říct, že zetko jeho inscenacím sluší. Mně se tady hraje výborně.

Můžete pozvat diváky na čtvrteční premiéru?

Radovan Král: Já bych je chtěl pozvat hlavně na velmi hravé, veselé i smutné divadlo. Na divadlo, po kterém by lidem měla zůstat na jazyku chuť časů Voskovce, Wericha a Ježka.

Gustav Řezníček: Radovan to řekl krásně. V podstatě doufáme, že diváci, kteří přijdou, stráví hodinu a půl v příjemné společnosti.