Blog Petra Michálka, ředitele Městského divadla Zlín

Je to takové malé severočeské turné, protože pak hned směřujeme do Děčína, do divadla, kde jsem šest let pracoval jako ředitel, a pak zas do Ústí nad Labem, tam hrajeme dokonce dvakrát během jediného dne. Uvidí nás více než čtrnáct set diváků. Sluha dvou pánů se tak posune k nádhernému počtu čtyřiceti repríz.

Cestování mám rád. A to jakýmkoli dopravním prostředkem. Ačkoli pravdou je, že do Španělska upocený v autobuse více než třicet hodin už nikdy nepojedu. Ale Nový Bor není naštěstí Zaragoza, že.

Cestování je totiž dobrodružství. Ať jedete kamkoli, blízko, daleko, sám či s partičkou kamarádů, je vlastně jisté, že se něco stane. Mám rád, když se něco stane.

Asi nejraději vzpomínám na návrat z Dánska, kde jsme s tátou popojížděli na začátku devadesátých let s červenou stodvacítkou, kola na střeše. Asi sto padesát metrů před hranicemi s Německem nám rupla pravá zadní poloosa. Z počátku se to jevilo jako velký problém, ale obsluha benzinky nám vyšla vstříc, zavolala odtahovku, ochotný pán bleskově dorazil, odvezl nás a pustil se do opravy. Jako z pohádky, že? No jo, ten pravý problém nás teprve čekal.

Opravář nám totiž předvedl dokonale spravené auto (tenkrát jezdilo po Dánsku dost škodovek, takže s náhradními díly věru problém nebyl) a řekl, že to stojí dva tisíce dánských korun. Tátu málem klepla pepka, ale řekl, že dobře, že to hned po návratu pošleme a podával mu pas. Jenže opravář řekl, že žádné takové, že když jsme Češi, že chce peníze na prkno, jinak nám nedá klíčky. A my měli v peněžence pár korun na trochu benzinu, a jedny špagety s kečupem. Vždyť už jsme měli být za několik hodin doma!

Táta útočil na city, nic nepomohlo. Na radnici jsme dokonce zašli, tam nám klidně vysvětlili, že je to věc daného soukromníka. Za poslední peníze jsme proto koupili telefonní kartu, volali na ambasádu a čekali, až sestra pošle peníze do Kodaně a oni nám z Kodaně na místní poštu. Joj. Chodili jsme tam co dvě hodiny, celkem dva dny. Řeknu vám, tak už mně špagety nikdy nechutnaly.

Někdo by řekl, že je to takřka hororová historka a že jsme měli zkaženou dovolenou. Opak je pravdou, dámy a pánové, vzpomínám na to s tátou dodnes a když už to on nebo já někomu po padesáté vyprávíme, neopomeneme na závěr dodat: Nebylo to špatné.

Autor je ředitelem Městského divadla Zlín