Kdy poprvé jste vzal do ruky housle?

Poprvé jsem se houslí dotknul v dost útlém věku. Můj otec byl amatérský houslista, takže jako dítě mě to zajímalo. Ale svoje první housle jsem dostal až na Vánoce v roce 1957, kdy mně bylo pět a půl roku.

Který ročník Akademie a který student vám utkvěl v paměti?

Svým způsobem je každý ročník originál. Nikdy nevím, do čeho jdu. Ani ne, že by mi to utkvělo v paměti, ale mám radost z dvou našich absolventů, kteří jsou naprosto úžasní. A tím je Pepa Špaček a Honza Mráček. Pepa Špaček vyhrál jako první Čech mezinárodní soutěž na Novém Zélandu. Byl dokonce přijat i na Curtisovu univerzitu ve Philadelphii i na Julliard school v NewYorku, a to samo o sobě svědčí, že je dobrý. Hrál i s Českou filharmonií, ale na svých webových stránkách má uvedeno, že je vítěz Akademie Václava Hudečka, což mě samozřejmě těší. Patří v této generaci k absolutní špičce. A letos vyhrál Honza Mráček druhou cenu na Pražském jaru, což je opravdu velká mezinárodní soutěž a porazil tam o šest let starší houslisty z celého světa. Mimo to, se tu objevil tento rok znova i se svou přítelkyní, a přitom je to už můj kolega a ne student. A kdekoliv má rozhovory, tak tvrdí, že měl velké štěstí, že se zúčastnil akademii. A to vás vždycky potěší, že ti absolutně nejlepší, jsou i lidsky nejlepší.

Co byste vzkázal mladým houslistům, kteří by jednou chtěli dosáhnout takového úspěchu jako vy?

Housle jsou velmi těžký nástroj, protože na rozdíl od klavíru nebo od kytary, musíme na těch strunách tóny najít. My jdeme po hmatu a musíme si každý ten tón v ruce zafixovat.Zatímco pianista a klavírista už hrají písničky, my pořád hrajeme na prázdných strunách. Je to velká dřina bez nároků na úspěch a bez záruky, že se tou muzikou vůbec uživíte. Je to opravdu velmi těžká cesta, ale když se to podaří, je to nejkrásnější povolání na světě, hned po povolání lékaře. Zrovna tak jako lékař, uzdravuje i krásná hudba. Může prospět nemocné duši. A když pak po koncertě za vámi přicházejí lidé, že přišli na jiné myšlenky, zatímco předtím měli ty nejčernější nápady, a díky vašemu koncertu si to rozmysleli, tak to je ten nejkrásnější honorář. Určitě bych mladým muzikantům vzkázal, nevzdávejte to, stojí to za to.

Který autor je vám nejblíže, kterého máte nejraději?

S muzikou je to jako s chutěmi. Dřív mi nechutnalo víc věcí, dnes mi chutná všecko.Mám rád jinou muziku než vážnou, pokud to však dělají lidé, kteří to umějí. Například Čechomor, Jiří Pavlica s Hradišťanem nebo Jarek Nohavica. To je muzika, která je dobrá stejně tak jako Beethoven. Rozdílnost je pouze v žánru, ale kvalitou je to srovnatelné. Jenže bohužel dnes když si pustíte rádio, neuslyšíte tam tyto protagonisty.Dnes tedy poslouchám opravdu všechno dobré a z té mé muziky, takzvaně vážné, mě fascinuje baroko. V té své jednoduchosti, kolik nápadů v ní dokázali Vivaldi či Handl najít. Pak třeba i v klasicismu Mozart, například jeho mše.Jsou to velkolepé skladby plné naděje a lásky.Těch skladatelů je taková spousta, že by mi nestačil jeden život, abych to zahrál. Potřeboval bych tak pět životů.

Staňte se našimi fanoušky na Facebooku!
Zde vás budeme v průběhu dne informovat o nejdůležitějších a nejzajímavějších událostech z regionu a hlavně vám nabídneme různé soutěže.

Máte nějaký kuriózní zážitek z koncertu?

Jednou jsme hráli Brahmsovu sonátu a kolegovi klavíristovi se odpojil pravý pedál. On na něj sice šlapal, ale žádná reakce. A najednou začal hrát krátce, tak to vypadalo, že si děláme z toho Brahmse legraci. A mně to přišlo tak směšné, samozřejmě jsme museli přestat hrát. Omluvil jsem se publiku, že musíme opravit pedál. Takže jsme zatáhli oponu, kolega si ve fraku lehnul pod piáno, vzal šroubovák a musel to tam přimontovat.Stává se také občas, že pan dirigent neví, kde je. Jenže to posluchači nepoznají. To jen my se na sebe podíváme a víme, že pan dirigent vůbec netuší.

Vyjádřete třemi slovy, co pro vás znamenají housle.

Je to můj život, moje práce a moje potěšení.

Proč by děti měly začít hrát na housle?

Já bych jim to neradil. Ony by mně pak třeba po deseti, patnácti letech dřiny přišly vynadat, že to za to nestálo. Stojí ale za to riziko to podstoupit, protože když se to povede, tak je to nejkrásnější povolání na světě. Neradil bych jim to z toho důvodu, že je to strašně nevděčná práce a dneska se dá dělat tolik jednodušších a jistějších povolání. Když studujete práva, ekonomiku, naučíte se cizí jazyk, tak vás zaměstná nějaká zahraniční firma. Dostanete pěkný nástupní plat. Zatímco na houslích dřete, dřete a dřete, ale výsledek se nemusí dostavit žádný.

Chodím vám dopisy od fanynek?

Samozřejmě, když mi bylo těch sedmnáct, osmnáct, tak to byly stohy. Fanynky se mi mezitím povdávaly, ale musím říct, že pořád chodí hezké dopisy. Teď už jsou to spíš ty, ve kterých vám děkují, že byli na koncertě a chtějí fotku s podpisem nebo se vám svěřují s nějakým svým trápením.Věrnost publika je opravdu krásná.

Manželka nežárlí?

Ne, vůbec. Já mám skvělou ženu.

Existuje nějaká skladba, která je vrcholem zkušeného houslisty?

Oni jsou dva vrcholy. Technická náročnost skladby, to je například Nicolo Paganini, ale pak zahrát krásně Mozartův houslový koncert nebo Sonátu, to je zase jiný druh náročnosti. Hrát velmi rychle, to je náročnost ryze technická, ale zahrát ji procítěně, je opravdu složité. Techniku se naučíte, ale nenaučíte se to procítění. To je právě ten talent, kdy máte hudební cítění a dokážete to přenést na publikum. O to se právě snažím na kurzech, aby děi věděly jak na to.