Emil Viklický je jednou z nejvýraznějších postav tuzemské hudební scény. Ve středu poprvé vystoupí i ve Zlíně na hotelu Baltaci.

Dosáhl věhlasu kombinací folkloru s jazzovými postupy, složil tři opery a několik melodramat. Věnuje se také skládání soudobé hudby. Spolupracoval se zpěvačkou Ivou Bittovou a má za sebou dva vyprodanékoncerty, které se konaly letos v lednu v New Yorku v Lincoln center of Jazz.

Ve středu v 19.30 poprvé vystoupí ve Zlíně na hotelu Bataci Atrium.

Jste původně vystudovaný matematik. Jak se z matematika stane jazzový pianista a skladatel?

Je to zcela jednoduché. Můj otec učil na Universitě Palackého v Olomouci výtvarnou výchovu a jednou mi řekl, „Mít dalšího umělce v rodině – to ses zbláznil, nebo co?“ Náš strýc, Viktor Viklický, byl malíř, kterého komunisti v březnu 1948 zavřeli a umístili do sběrného tábora PTP. Viktor byl za první republiky velmi úspěšný portrétista, za komunismu už tak úspěšný nebyl. Takže poznámka mého otce byla naprosto přesná. Můj otec byl na UP Olomouc asistentem malíři Janu Zrzavému, od roku 1946 do roku 1948. V osmač­tyřicátém se Zrzavý rozhodl, že už s komunisty nechce mít nic společného a utekl zpátky do Prahy. Otec ho stěhoval.

Matematika vás tedy bavila…

Nejspíš jsem zdědil matematický talent. Studium mi nedalo moc práce, dokonce moje diplomová práce o symetrických polynomech byla navržena na doktorát. Sice jsem chtěl dělat jiné téma z matematické statistiky: „Hudba jako Markovovský řetězec“, ale to mi nepovolili.

Co se dělo dál?

Končil jsem studia v roce v květnu 1971, po dubnovém plénu, kdy se dostal k moci Husák, a všechno tak hodně zatuhlo. Když jsem pak kvůli doktorátu přišel na děkanát, narazil jsem na soudruha proděkana Sedláčka. Ten řekl, „Já vám kašlu na vaše symetrický polynomy. Když chcete doktorát, tak budete studovat marxismus-leninismus, až se z vás bude kouřit“. Tak jsem se otočil, neřekl ani slovo a odešel. Tím jsem nadobro skončil s matematikou.

Doplnil jste si později vzdělání i po hudební stránce?

Samozřejmě že ano. Kromě Berklee College, v Bostonu, kde jsem za jeden rok dostal „Professional Diploma“ za absolutorium 4 letého studia, jsem také chodil externě v Praze k panu doc. Václavu Kučerovi na HAMU na skladbu v letech 1985–6.

Jaké jiné nástroje jste si kromě piána vyzkoušel?

Ttrochu jsem na Berklee hrával na bicí nástroje, ale víte kolik je to stěhování a stavění a tak dále…

Vystudoval jste tedy v Olomouci…proč jste se rozhodl přejít do Prahy?

Vyhrál jsem konkurs do AUSu v roce 1971, takže po Univerzitě Palackého v Olomouci jsem šel na vojnu do Prahy a už tak zůstal.

Na projektu Moravian Gems jste pracoval s Ivou Bittovou…

Původně s námi na té desce měla dělat Zuzanka Lapčíková, ale její manažer se nepohodl s majitelem firmy. Ten mi pak zavolal a řekl, „Je tam u Vás nějaká jiná zpěvačka?“ Druhý den jsem zavolal Ivě Bittové. Zareagovala, „S tebou a s Jirkou Mrázem? Ano, kdy?“ A bylo vymalováno. Pro mě to ovšem až tak jednoduché nebylo, protože materiály, které jsem nachystal pro Zuzanu, jsem musel kompletně předělat. Ony jsou každá zcela jiný typ.

V čem to bylo jiné?

Zuzanka má tu svoji krásnou lyrickou polohu. Dokáže text zazpívat tak, že vás naprosto chytí u srdce. Trochu jí ale chybí ty dryjáčnické polohy, které má Iva. Iva samozřejmě někdy hodně tíhne k avantgardě. A to bylo dobře, protože najednou vznikal střet těchto dvou světů, krásně to jiskřilo.

Na konci sedmdesátých let dostal jako stipendista ke studiu v Berklee. To si myslím, že je něco skvělého pro českého muzikanta… Jak to vzniklo, že se to stalo?

Za to může Martin Kratochvíl. Bylo to v roce 1976. Tehdy byla jakási dohoda o česko-americké kulturní spolupráci, která obsahovala nějaké ty výměny filharmonií a podobně, Martin ji někde vyčuchal a na jejím základě se tam dostal. Pro mě to byl obrovský impuls, já si říkal, že jako on hraju taky, a tak jsem to zkusil, a vyšlo to.

Co vám ten pobyt v USA dal?

Každopádně USA, je jiná země než Evropa. A mně osobně to docela vyhovuje. V USA mě nikdo nenutí, abych si kupoval žárovky, ze kterých mě bolí oči.

Američané jdou do všeho naplno. Ať se věnují čemukoliv, tak se do toho vnoří s neuvěřitelnou energií. Byť i jejich šance jsou malé. A buď to vyjde nebo ne. Pochopil jsem, že když chce člověk něco dělat, musí do toho vložit nesmírné množství energie, jinak to nemá smysl.

Setkal jste se tam s někým, na koho dodnes vzpomínáte?

Těch je spousta. Například Bill Frissell, Kermit Driscoll, Vinnie Johnson, Joe Newman, Thad Jones, Bill Evans, Herb Pomeroy a určitě jsem někoho zapomněl.

Spolupracoval jste také se saxofonistou Julianem Nicholasem. Kdy, kde a jak jste se poznali?

Potkali jsme se ve Walesu v roce 1993, ve městě Porthcawl. Přikládám také obsáhlý rozhovor v německém časopise Jazz Podium, ze srpna 2011, kde se o Julianovi píše. Jen podotýkám, že v Jazz Podiu nebyl rozhovor s českým muzikantem asi patnáct let.

Získal jste spoustu ocenění. Je nějaké, kterého si obzvlášť ceníte?

Všechny jsou důležité a je příjemné je dostat.

O kom byste řekl, že vás výrazně ovlivnil v tom, co děláte?

Výrazně mě ovlivnil Karel Velebný. Hrát v jeho SHQ byl ten nejlepší způsob jak přežít normalizaci a ještě si užít spoustu legrace.

Ve středu vystoupíte poprvé ve Zlíně . Na co se mohou fandové těšit?

Budu hrát v sestavě Cyril Zelenák bicí a Petr Dvorský- bass, což je trio se kterým jedu také na dva veliké mezinárodní festivaly Hong Kongu a v Seoulu. Každopádně, určitě se přijďte se podívat. Těšíme se na Vás.