Původně měl však text v roce 2000 nastudovat Petr Veselý, který tou dobou opouštěl zlínské divadlo a pozici uměleckého šéfa po něm převzal právě Silvester Lavrík.

Petr Veselý se do funkce po devíti letech vrátil a s ním se na repertoár zlínského divadla vrátil i Cyrano z Bergeracu. Veselý sliboval klasické pojetí, které – narozdíl od toho minulého – bude „vstřícné“ zlínskému publiku.

V první polovině nás vítají okázalé kostýmy (Hana Knotková): spousta prýmků, nabíraných rukávů, krinolíny, barokní paruky a klobouky s péry. Do centra před zataženou oponu se spustí kýčovitá malovaná kulisa a před ni vystoupí vycpaný a „nahastrošený“ Gustav Řezníček jako populární francouzský herec Montfleury, aby přítomné společnosti přehrál monolog. Se záměrně směšnými gesty záměrně trapně deklamuje text. Ze scény jej má přijít doslova „vydupat“ opravdový umělec Cyrano z Bergeracu. Jako Cyrano vchází Rostislav Marek, a – ač nezáměrně – v gestech je podobně křečovitý jako Řezníček. Proč zrovna tento Cyrano Montfleuryho ze scény vyhání?

Veškerá oduševnělost, kterou vtiskl svému Cyranovi dramatik Rostand, se ztrácí spolu s Veselého režijní interpretací a Markovým hereckým výkonem. Rostandův Cyrano má být ironický i něžný, bodat i hladit svými slovy, jeho osobnost by měla čnít nad ostatní. Markův Cyrano ční pouze výškou své postavy, jinak zcela zaniká v povrchní společnosti hrubiánských kadetů a jemnocitných preciózek. Podobně bez výkladu zůstávají i Roxana (Kateřina Králová) s Kristiánem (Zdeněk Lambor), přestože se herci pokoušejí svým postavám vtisknout jakousi konkrétnější tvář.

Ctít autora, to předpokládá precizní vyložení motivací všech postav hry, které ve Veselého inscenaci absentuje. Režie se omezuje na přímočaré ilustrování slova akcí nebo gestem. Jestliže Cyrano odhazuje svůj klobouk v dáli, pak si Marek sundává klobouk z hlavy a překvapivě ho odhazuje v dáli.

Veselý se nejvýrazněji soustředí na mizanscény, rozestavění herců na jevišti. Bezpečně rozpoznáme, kdy v dramatu končí jeden výstup a začíná druhý, neboť herci se v tu chvíli na jevišti přeskupí. Z diagonální řady se například kadeti shoufují kolem Cyrana, který zůstává v jejich centru a z forbíny deklamuje do publika. Kadeti tak vytvářejí malebný druhý plán, jakýsi žánrový, leč poněkud bezduchý obrázek.

Z forbíny do publika herci vůbec deklamují často; jakoby rovněž ctili autora a dobu vzniku díla, kdy tato jevištní praxe byla běžná.

Stejně přímočaře popisná je i scénografie (Milan Popelka). Dva domy a mezi nimi ulice, balkón a pod ním loubí. Dávno předtím, než začne balkónová scéna, je divákovi znalému textu jasné, kam se skryje Cyrano, aby mohl Kristiánovi diktovat zamilovaná slova. A abychom nebyli na pochybách, že se celé třetí dějství odehrává v noci, spustí se nad domy obrovský bílý měsíc v úplňku, který na závěr jednání zrudne v předznamenání smrtelného nebezpečí.

V posledních dvou dějstvích nastává kostýmní i herecká změna. Vše je zmoderněno a stylizováno. Ale proč? Chce se tím snad připomenout univerzálnost lásky? V závěru posledního dějství se objevuje alej stromů, na jeho konci vidíme opět měsíc, tentokrát ještě větší. Umírající Cyrano – v aluzi na skutečného historického Cyrana, autora utopie Cesta na měsíc – měsícem prochází a mizí v jeho kruhu, aby tak dosvědčil, že celý jeho život byl pouhou iluzí.

Sepsala jsem tu spoustu výhrad k celé inscenaci. Nejzajímavějším momentem tak pro mě zůstává úvod, kdy rozsvíceným sálem hlediště vstupují herci uličkami mezi diváky na scénu. Ale zlínské publikum aplaudovalo na premiéře ve stoje a já věřím, že to bude inscenace úspěšná, že se dočká alespoň tří desítek repríz, bude užitečná pro školy, neb se jedná o klasicky zpracovanou školní látku. Asi je to otázka osobního cítění, ale přesto: nejslabším článkem zůstává herecký výkon Rostislava Marka. Cyrano bez Cyrana. A mně jenom napadá, proč Cyranem nemohl být Radoslav Šopík, který v roli Le Breta v každém dialogu Marka svou přirozeností převyšuje? A nebo, pokud to tedy má být Cyrano reloaded, proč tu šanci nedostal opět Zdeněk Julina? Ale to je jen můj malý osobní povzdech.

ZUZANA PERŮTKOVÁ