Svým plátnům, jako jeden z mála autorů, nedává žádné názvy.

„Lidem nechci nic sdělit. Žádné poselství. Chci je jen dostat do prostoru, kde by se mohli věnovat sami sobě,“ vysvětluje známý malíř.

Můžete přiblížit, jak vznikala tato expozice?

Na jaře minulého roku jsem oslovil ředitele divadla, zda by bylo možné využít foyer zlínské scény pro moji výstavu. Prostor je velmi krásný, a když jsme si plácli, měl jsem tři čtvrtě roku na to, abych vytvořil kolekci obrazů. A jeden jsem namaloval speciálně pro divadlo. Poslední dva roky se věnuji jednomu tématu. Nazval jsem ho Stopy.

Proč zrovna Stopy?

V zásadě je to pojem velmi široký. Krom toho, že se jedná o délkovou míru, stopa je všechno. Celé dějiny jsou založené na stopách. Některé je vidět víc, některé míň, z jiných se něco vyvine… V podstatě jsou to podněty, které mi ovlivnily život. Pokouším se to nějakým způsobem zrekonstruovat a hledám stopy v souvislosti s meditací.

Takže když se člověk zadívá na vaše plátna, měl by se ponořit do sebe?

Přesně tak. Když se na to bude dívat, měl by mít pocit, že do obrazu může vlézt. V podstatě je to moje hlavní kritérium. Musí v něm nalézt něco ze svého života. Proto moje obrazy nemají žádné názvy. Chtěl bych, aby lidé, kteří sem zavítají, měli pocit vnitřního očištění. Aby zapomněli na všechno a pokusili se nějak pochopit, kam je vlastně vedu. Těžko se o tom hovoří. Kdybych to uměl vyjádřit slovy, nemusel bych malovat…(Úsměv.)

Vím, že máte ve velké oblibě číslo 27. I obrazů tady je stejný počet. Má to nějaký hlubší důvod?

Jsem pověrčivý člověk. Vždycky se snažím mít na výstavě sedmadvacet obrazů. Zatím se mi to daří. Narodil jsem se sedmadvacátého, číslo samotné se mi líbí, ale vlastně o nic nejde. Je to taková moje soukromá hra.

Váš tatínek byl známý slovenský sochař Rudolf Uher. Myslíte si, že když dítě vyrůstá v uměleckém prostředí, má cestu k umění snazší?

Velice těžká otázka! V zásadě jsem vyrůstal v ateliéru, kde tatínek dělal sochy a já jsem se tam i se setrou motal. V principu to člověka do určité míry ovlivnilo, ale otec mne nikdy do kumštu nenutil. Nikdy jsem nebyl takové to čupr dítě, co by v ateliéru malovalo kytičky. Po gymnáziu jsem chtěl jít na akademii, na malbu. Naštěstí mne nevzali.

Naštěstí?

No ano. Do dnešního dne si to velmi pochvaluju, protože jsem pak šel na architekturu na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. Pedagogové tam kladli větší důraz na umělecké vyznění projektů než na stránku technickou. Architektura člověka naučí určité disciplíně. Všechno se vším souvisí. A jakýsi řád se pak, ať chcete nebo nechcete, přenese I do obrazů. Téměř třicet let jsem se pak věnoval výstavám a veletrhům po celém světě. Říká se tomu výstavářský design. Byla to pěkná práce, které bylo strašně moc. Naučila mne určité sebedisciplíně. No a na to pak navazoval grafický design, užitá grafika.

Působil jste nějakou dobu jako pedagog. Přinesl vám kontakt se studenty nějaký užitek?

Byla to smutná etapa v mém životě.

Práce s mladými lidmi většinou člověka obohatí, ne?

To ano. Já jsem měl takovou představu, že vyměním těch pár věcí, které jsem se v životě naučil, za energii děcek. Že přijdu do kolektivu mladých lidí, kteří mají chuť něco vědět, že ze mne vyždímají jak z citronu všechno co vím a všichni budeme spokojení. Ale ono to tak nebylo.

Tomu moc nerozumím. Co se stalo?

Asi jsem moc tlačil na pilu. Moc jsem chtěl, aby oni chtěli. Já mám ve zvyku každou práci odedřít. A to se u mladých nenosí. Každá práce je dřina. Ať už kopete kanál nebo děláte projekt. Pokud někdo chodí šest let do školy a nepracuje na sobě, je to trestuhodné! Tak jsem zdrhl. (Smích.)

Vždycky jste se nevěnoval pouze malbě. Před jistým pražským hotelem je fontána, která pochází z vaší dílny a tu jste věnoval svému otci. Můžete prozradit něco z její historie?

To se musíme vrátit až do doby normalizace. V Bratislavě byla tehdy akce, při které soudruhové zlikvidovali asi padesát plastik. Mechanicky, buldozery, dynamitem, brutálně. Mezi nimi byly i tři plastiky otcovy a dvě z nich jsem sekal já. Otec byl těžce nemocný. Ochrnul ze všech těch nerváků na pravou půlku těla. V roce 1987 zemřel. Já jsem se později dostal do jednoho projektu s Rakušany, kteří stavěli hotel Diplomat. Dělal jsem pro ně grafický design, no a časem přišlo i na fontánu. Jejich šéf mne vyzval, abych to zkusil. Myslím, že sedmý nebo osmý návrh konečně prošel. Snažil jsem se volně citovat jednu otcovu sochu. Od začátku bylo jasné, že fontána bude takovým pomníkem mému tatínkovi. To, že mu soudruhové jeho díla zničili, jsem mu chtěl ex post vynahradit. Je to největší kamenná plastika v Praze. Po opracování vážila 75 tun a pět chlapů nás do ní mydlilo pět měsíců. Každý týden jsem zhubl kilo. Těžký frajer jsem byl! (Smích.)

Narodil jste se na Slovensku, ale řadu let už žijete v malé obci Lukoveček. Jak jste se tam ocitl?

Víte co? Tady ve Zlíně mám kamaráda architekta Adamíka. Dlouhé roky jsme se navštěvovali a já jsem vždycky říkal, že až se mi v Bratislavě přestane líbit, tak se přestěhuju do Zlína. Vždycky jsme se tomu hrozně smáli. No a pak jsem jednou přijel zase na návštěvu a řekl jsem, že doba už nastala. Sedli jsme do auta a já jsem objel Provodov, Luhačovice, Lukov, no a nakonec jsem objevil pozemek v Lukovečku. Rostla na něm řepka, tak jsem počkal, až ji sklidí a postavil jsem dům. Je tam krásně.