VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Novosvětskou budu vždy dirigovat do roztrhání těla

ROZHOVOR/ Sedím sama v hledišti zlínského Kongresového centra a tají se mi dech. Sleduji totiž zkoušku Filharmonie Bohuslava Martinů s Leošem Svárovským, dirigentem, který se svým uměním patří mezi světovou špičku.

8.1.2018
SDÍLEJ:

Dirigent Leoš SvárovskýFoto: Deník / Karásek Jan

„Ty žestě! Ty žestě nastoupily trochu později!“ vyruší mě z hlubokého ponoření do poslechu skladby důrazná, ale laskavá výtka dirigenta. A tak se orchestr na minutku zastaví a pak přehrává daný úsek znova. Tentokrát dokonale.

„Tak jak se vám líbilo nahlédnutí do kuchyně vážné hudby?“ ptá se mne o hodinu později ve své šatně slavný dirigent a já se nemůžu dočkat, až mi začne odpovídat na mé všetečné dotazy.

„Dirigování je pro mě jako droga. Jsou dokonce tak úchvatná, výjimečná místa v muzice, která člověku můžou přivodit div ne orgasmus na pódiu,“ vypráví o své vášni pro hudbu Leoš Svárovský.

Koncertujete po celém světě v těch nejslavnějších halách. Jaký je pak pro vás přechod do malého Zlína?

Krásný. Nedělám rozdíl, jestli diriguji v patnáctimilionovém Tokiu nebo ve Vrútkách na Slovensku, kde přijde na koncert 150 lidí. Všude je publikum, které přijde na krásnou hudbu a člověk je povinen mu ten zážitek nabídnout. Zlín má to štěstí, že má jeden z nejnovějších sálů v ČR. Je tu dobrá akustika a skvělý orchestr. A v Evropě obecně je lidštější publikum, v Asii jsou zase úžasné, velké sály.

Máte tam oblíbené místo?

V Číně jsme hráli ve městě s krásným jménem Šohaj. Byl jsem tam s Pražskou komorní filharmonií. Představoval jsem si to jako nějakou menší vesničku, a ono tam žije deset a půl milionu obyvatel. A přišlo si nás poslechnout 2800 lidí. Tamní sál byl jeden z nejkrásnějších, které jsem kdy viděl. U nás se Čína prezentuje jako země, která moc neinvestuje do kultury a soustředí se na zbrojení, ale když tam jste, je to jako snový zázrak…

Téměř tři tisíce posluchačů… Hrajete rád před tak velkým publikem?

Ano, hrát obrovskému sálu plnému lidí je motivační. Trému před koncertem nemám, diriguju už více než 25 let, a to asi 80 koncertů ročně. Kdybych míval trému, tak už bych byl v blázinci… Je to pocit vzrušení a napětí v tom pozitivním smyslu. I členům orchestru často zasvítí v očích a na pódium přinesou úžasné věci, které se na zkoušce nepovedly docílit. A najednou orchestr hraje sám. A to je největší rozkoš pro každého dirigenta, když je ovládáte jen konečky prstů…U dirigování chvílemi nadskakujete, jindy se zcela skrčíte…

To musí být fyzicky náročné, ne?

To je naprostá pravda. Když jsem dirigoval své první představení v Národním divadle, tak jsem za ty tři hodiny zhubl sedm kilo. Dodnes to mám jako fitko. Ale je to i obrovské soustředění. Navíc, nemůžu si doma dát dobrou kávu a pak si odskočit na koncert. Na turné cestujeme 300, 400 kilometrů. A stává se, že po cestě jsme půl hodinky na hotelu, pak je zkouška a hned večer koncert… Toto je stres, zátěž pro organismus. Takže vytížení dirigenti nejsou nikdy tlustí…

Dirigování jste se začal učitv 15 letech. Styděl jste se?

Měl jsem to o to těžší, že pocházím z hudební rodiny. Tatínek je vynikající fagotista, dlouholetý člen Opery Národního divadla, maminka pianistka, sestra flénistka a švagr violista. Jako tříletý jsem chodíval do divadla s tátou, pak jsem se záhy stal nejmladším dirigentem Národního divadla a najednou jsem předstoupil před ty, co si mě pamatovali jako malé dítě, a říkal jim: Takhle to bude, pánové…

Byl to problém?

Spíše trošku rozpor. Samozřejmě když přijde k orchestru generačně starší a cizí dirigent, je to jiné. Takhle si někteří mohli pomyslet: Co mi ten kluk bude povídat, vždyť tu nedávno čůral do plínek…. Teď už jsem se i já přehoupl do jiné životní etapy a je tu kolem mě spousta mladších hudebníků, ale ty začátky nebyly jednoduché.

A teď? Co je základ pro úspěch dirigenta?

Je to o diplomacii, o jednání s lidmi, o vytvoření určité nálady. Přijdete na zkoušku a tam je 15, 80, ale někdy i 150 lidí (orchestr a celý sbor), a když to řeknu polopaticky – někomu z nich se zrovna narodilo dítě, jinému umřela babička… Někdo má skvělou náladu, jiného bolí hlava a vy musíte všechny sjednotit, aby byli pozorní, a přesvědčit je o tom, že to, co chcete, je správně. A nesmíte je nudit. A právě toto umění, přirozená autorita a dobře odvedená práce – v tom je ten rozdíl mezi dobrými a průměrnými dirigenty.

Jak překonáváte svou vlastní únavu nebo horší náladu?

Jsem velice pozitivní člověk. Musím být profesionál. Když přiletím do Japonska, kde je o 8 hodin více… dorazím a začnu zkoušet v deset hodin jejich času, ale pro mě jsou dvě ráno… a musím hýřit energií. Nikoho nezajímá, že bych ve vteřině usnul. Zkrátka na to buď máte a děláte to, nebo spěte v té posteli…

Spolupracujete s mnoha zahraničními i domácími orchestry. Je náročné potkávat stále nové hudebníky?

Po tolika letech práce mě většinou zvou orchestry znovu a znovu, takže se už vracím „domů“. Orchestr znám, prostředí znám i ten hotel už znám. (úsměv)

Slyšela jsem vaše přirovnání o rozdílnosti dirigentů. Říkal jste, že je to jako s řidiči na dálnici. Přesto, že jedou stejnou trasu, neprojedou ji stejně. A podobné je to se skladbou a dirigentem. Na dálnici si představuji jako ovlivňující faktor třeba značku vozu. Co je tím “autem“ u dirigentů? Povaha? Energie?

Přesně tak! Jsou dirigenti, kteří jsou emocionální, vášniví – ale to se nedá naučit, je to v tom člověku. Další jsou vysoce racionální a neodvážou se. Já patřím spíše k těm emocionálním. Myslím si, že profesi dirigenta by neměl provádět introvert. Protože orchestr hraje podle toho, jaký dirigent před ním stojí. V okamžiku, kdy z vás vyzařuje strhující energie, tak ten orchestr za vámi půjde. Ale pokud je dirigent suchar, tak podle toho budou ti lidi hrát. Taktovka skutečně „hraje“.

Takže když si jako naprostý laik pustím Beethovenovu pátou symfonii v podání různých dirigentů, poznám rozdíl?

Určitě. Pokud si na YouTube pustíte stejnou symfonii dirigovanou různými dirigenty, hned uvidíte jednu zásadní věc – jeden ji bude dělat za 27 minut, další za 32… Ani jeden a týž dirigent neudělá skladbu pokaždé stejně. Třeba Dvořákova Novosvětská mi v pondělí trvá 39 minut a v úterý 42. (úsměv) Někdy se zasním, někdy jsem unavený… To všechno hraje důležitou roli.

Jak se pak poměřuje, kdo orchestr vedl lépe?

Hudba se nedá oznámkovat. Nedá se jednoznačně říct, který dirigent je nejlepší. U běhu můžete říct – nejrychlejší je Usain Bolt. Ale u klavíristů, houslistů, dirigentů… víte, kdo patří mezi světovou špičku, ale přesně změřit se to prostě nedá.

Už roky působíte jako pedagog na Pražské akademii múzických umění, kde se dirigentství vyučuje. Zmínil jste se, že vás u přijímacích zkoušek zajímá i motivace adeptů. Co bylo v mládí vaší motivací?

První jsem dělal poměrně velkou kariéru jako klavírista, pak mi učarovala flétna. Ale ten klavír mi chyběl. Vzpomínal jsem na něj trochu s nostalgií a najednou jsem si uvědomil, že nejkrásnějším nástrojem je orchestr. Navíc můžete dirigovat operu, můžete dirigovat komorní orchestr, oratorium, můžete doprovázet sólisty. Ta variabilita je obrovská. To je asi nejvíc, kam se hudebník může dostat – stát se dirigentem.

Myslíte, že to dnešní uchazeči o dirigentskou profesi vnímají stejně? Jak je vybíráte?

Posuzujeme spolu s kolegy v porotě různé znalosti i práci rukou. Dirigují smyčcový kvartet… Zkoušky trvají osm hodin. No a pak se právě ptáme, proč to chtějí dělat. A jednou jsme úplně ztuhli, protože kandidát odpověděl: Protože to dobře sype…

To je až smutné, ne?

Člověk holt v životě zažije leccos….

Jste zvyklý učit. Když se podíváte na svou oblíbenou skladbu, kterou diriguje někdo jiný… posuzujete jeho práci? Dá se něco odkoukat?

Rozhodně. Často i práce se studenty je poučná. Přiznám se ale, že když jedu dlouhou cestu autem, nikdy neposlouchám klasiku. Protože si během toho říkám: Pane bože, proč jim neladí ty smyčce? Začnu se tomu věnovat po profesionální stránce a bojím se, že přehlídnu semafor.

Dokážete si vůbec někdy pustit vážnou hudbu a jen si to užít?

Určitě. Chodím na mnoho koncertů, protože mě to zajímá. Člověk nesmí být egoista a měly by ho zajímat dobré výkony jiných. Je to obohacující.

A co když někdo krásnou věc kompletně „překope“? Jak na vás působí heavymetalové úpravy Mozartových skladeb?

Myslím si, že Amadeův originál je natolik jedinečný, že ti, kdo jej upravují, se jen snaží těžit ze slávy jeho hudby a přiživit se na tom. Za života Mozarta nebyla žádná rádia a lidé chodili po tržnici a zpívali si jeho hudbu. Byl to pop jejich doby.

Dirigujete už 25 let. Uvědomujete si sám na sobě posun ve vnímání konkrétních skladeb? Má na vaši práci vliv osobní zralost?

No jistě. Dá se to i vysledovat. Protože například Dvořákovu Novosvětskou jsem natočil ve svých 30 letech a teď nedávno po dvaceti letech znovu. Stejný titul, stejný dirigent – ale ten posun myšlenkový je obrovský! Můžeme mluvit o 16letých geniálních klavíristech, to ano… ale je to o notách. A pak přijde výplň těch not – ty životní lásky, životní prohry, osud toho člověka. Speciálně u dirigování, kdy člověk nehraje sám, ale ovládá orchestr, tak se ta zkušenost a věk nedají obejít či nahradit.

A začátky? Kdy dítě začne posuzovat kvalitu hudby?

To přijde až s pubertou, s vyzráváním, s přeměnou v dospělého. Když mi bylo šest a měl jsem cvičit pět hodin denně, taky mě to moc nebavilo. Ale pak přišly úspěchy… No a tak od těch 15 let jsem věděl, že to chci dělat a že bez práce a bez dřiny to prostě nepůjde.

Jak cvičíte teď?

Vezmu si partituru a ukládám si noty do hlavy.

Máte oblíbenou skladbu?

Moje srdeční záležitost je právě Novosvětská symfonie od Dvořáka. Hrajeme skladby, protože jsou zkrátka nasmlouvané, pak jiné, protože jsou krásné, a pak ty zamilované. To je pro mě i Dvořákův Violoncellový koncert h moll. Miluji i Smetanovu Mou vlast a Čajkovského a Prokofjeva, ale když to člověk má hrát osmkrát za sebou, už to není ono. City do toho nemůžete vložit tolikrát ve vrchovaté míře. Ale to pro mě neplatí u Novosvětské. I kdybych ji měl hrát 25krát hned za sebou, vždy ji budu dirigovat do roztrhání těla. A měl jsem teď krásné výročí, hrál jsem ji už po sto sedmdesáté…

NATAŠA BUDAČOVÁ

Autor: Redakce

8.1.2018 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Guru Jára se ve Filipínském vězení oženil. Vzal si Japonku Yoko

Kauza guru Járy se vrátila do Zlína

Tragédie na rally u Lopeníku
14

Policie stíhá i pořadatele rally, při níž v Lopeníku zahynuly čtyři dívky

Hod vánočním stromkem a stovky maličkých běžkařů: prohlédněte si videa víkendu

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku o víkendu 20. až 21. ledna 2018.

Házenkářky odmítly skalp Slavie. Vlastními chybami

Tak blízko skalpu Slavie už dlouho nebyly. Interligové házenkářky Zlína v tabulce nejlepší český tým rozehrané soutěže ve včerejším 14. kole zle potrápily, nakonec ale kvůli vlastním chybám padly nejtěsnějším rozdílem.

Florbaloví Panteři už bez trenéra brali na Bohemce bod

Zřejmě ke změně na pozici trenéra se schyluje v kádru superligových florbalistů Otrokovic. Aktuálně pátý celek nejvyšší soutěže už ve včerejším 21. kole na palubovce pražských Bohemians nevedl Karel Ševčík.

Pod Ještědem spadla lavina. Berani inkasovali sedm gólů

Uf, to byla demolice. Pod Ještědem berany zase zasypala gólová lavina. Z Liberce si body neodvezli tři roky a posledních šest zápasů. Naopak v neděli si hokejisté Aukro Berani Zlín z Liberce odvezli drtivý výprask 0:7.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT
>