Blog Petra Michálka, ředitele Městského divadla Zlín

To mi připomíná mého kamaráda z Ústí. Založil si časopis a jedna rubrika měla za cíl informovat o zákeřnosti drog. Na severu Čech trefa do černého. Zvolil si velmi účinnou metodu. V každém díle sám na sobě aplikoval jednu z dostupných drog a v pravidelné frekvenci zaznamenával své pocity. Bylo to velmi čtivé. Začal s marihuanou, přešel na perník, pak koks a heroin. Spoustu čtenářů tím od zvědavosti jistě odradil. On sám se stal závislým.

Vzpomínám v této souvislosti i na milenecký pár začínajících dramatiků na brněnské JAMU. Všechno jim klapalo, takový ten ideální pár. Jednou šli podél řeky a shodli se na jednom: jak můžeme psát hry plné dramatických zvratů, když je nežijeme a jsme prostě šťastní. Smáli se tomu. A objali se. Pár měsíců nato se rozešli. A psali a psali…

A tak i já nyní po třech hodinách spánku a namáhavém dni pouštím se při svíčce a se sirkami ve víčkách, to abych viděl na monitor/ do psaní o spaní.

Vždy když jsem unaven, říkám si, že jsem možná unaven jen proto, že si říkám, že jsem unaven. Kde je napsáno, že máme spát osm hodin? Vždyť je to tak relativní. Můj oblíbený příběh:

Dva přátelé se v zimě vsadili, že jeden podplave na rybníku pod ledem od jedné díry ke druhé. Vytesali je velmi daleko od sebe. Dali do nich vodotěsné osvětlení a jeden z nich do toho skočil. Plaval, plaval a když už byl, zcela vyčerpán, skoro u cíle, žárovka zhasla. Rozhodl se proto raději vrátit. Uplaval tedy v podstatě dvojnásobek! Ale sázku prohrál.

Nejraději mám ovšem ten moment mezi sněním a bděním. Mnoho mých nápadů přišlo ke mně v autobuse či vlaku, při tom milém klimbání, kdy už vlastně sníte, ale stále vnímáte parfém vaší spolucestující. Čas od času je prostě dobré se nevyspat. Je to podobné jako s půstem. Nebo prostě s hladem. Lepší je to v daném okamžiku přijmout a o to více se těšit, až se zachumláte do peřin nebo ovoníte svatomartinskou husičku.

A ještě jedna vzpomínka nevyspalého blogaře: bylo mi šest, byl jsem na chalupě s babičkou, a protože se mi nechtělo spát, zlobil jsem. I tu přilétla babička a vzkřikla: „Zavři už osramky a chcípej!” Na vysvětlenou: Osram je značka žárovek a myslela tím má očka. A to „chcípej” asi znamenalo, abych se už uklidnil a v klidu počítal ovečky. Prostě takové milé přání dobré noci. A nebylo to špatné.

Autor je ředitelem Městského divadla Zlín