Už příští úterý vystoupí v rámci svého Gipsy Way Tour od 19 hodin ve zlínském Velkém kině. Na Moravu nepřijede sám. Doprovod na jevišti mu bude dělat slovenská romská cimbálová kapela Romano Stilo.

Hudebníci před rokem vydali úspěšné album s názvem Gipsy way. Cikánské, maďarské a rumunské lidové skladby, ale také skladby skladatelů Pabla Sarasateho, Johannesa Brahmse či Arama Chačaturjana si získali u posluchačů obrovskou popularitu.

Již po dvou měsících, co byl titul na trhu, si Šporcl společně s Romano Stilo převzali Zlatou desku. A za několik dnů ji představí i zlínskému publiku.

Za sebou máte přibližně polovinu vystoupení z celé podzimní šňůry. Jaké máte ohlasy od posluchačů?

Turné čítá jedenáct velký koncertů. Začali jsme v polovině září a budeme končit těsně před vánocemi v Brně. Bez přehánění můžu říct, že koncerty jsou nesmírně úspěšné. Romská muzika lidi bere. Dokáže je inspirovat, vyburcovat, je plná emocí, takže publikum křičí, dupe a vždycky jsme zatím měli standing ovation. Šňůra je zkrátka úspěšná, stejně jako celá deska Gipsy way, za kterou už jsem dostal i Zlatou desku.

Zkrátka lidi bere cikánský temperament…

(Úsměv.) Ano. Cikánský temperament a cikánská vroucí krev.

Jak začala spolupráce s Romano Stilo?

Kluci mě před dvěma lety pozvali na benefiční koncert do Bratislavy. Předtím mě viděli v pořadu Noc s Andělem a řekli si, že já jsem schopný všeho. (Úsměv.) A já jsem pozvání rád přijal. Zahráli jsme tři skladbičky a měli jsme úspěch. Když jsem loni přemýšlel nad tím, co bych rád natočil, napadlo mě, že bych na oplátku mohl pozvat já kluky na nahrávání a na turné.

Tušil jste, že deska i šňůra budou mít takový úspěch?

No, doufal jsem. (Úsměv.) V dnešní době tušit, co bude mít úspěch, se nedá. Nicméně cikánská hudba se svým způsobem klasice blízká, takže jsem zase tolik neodbočil a spoustu lidí jsem překvapil. Každopádně jsem rád, že jsme tento projekt uskutečnili.

Znovu jste při turné sáhl po svých pověstných šátcích. Kdysi jste řekl, že se tímto způsobem snažíte přilákat mladé lidi do koncertních síní. Daří se to?

Na mých koncertech zcela určitě. Chodí nejenom mladí, ale také ti, kteří na klasiku normálně nejdou.

Jen těmi šátky to ale určitě nebude, ne?

Tak šátek je nejvíc vidět. Já si myslím, že se mi podařilo oslovit lidi i skrze média, televizi a rozhovory, při kterých jsem neustále opakoval, že ta hudba je krásná a je škoda nepřijít na koncert. Samozřejmě spousta lidí přišla jen ze zvědavosti podívat se na Šporcla, jak vypadá naživo. Ale já jsem se vždycky snažil o to, abych hrál nejenom nejlíp, jak můžu, ale taky o to, aby koncerty nebyly jen o hudbě. Takže jsem si je začal uvádět, s publikem jsem začal komunikovat, občas jsem pobavil i nějakým vtípkem. Zkrátka jsem se snažil, aby si posluchači odnesli nejenom zážitek z hudby, ale aby se také něco dozvěděli o skladatelích a hlavně aby vystoupení měla přátelskou atmosféru.

Hru na housle jste studoval nejenom doma, ale také v zahraničí. Dá se říci, který z profesorů vás nejvíc ovlivnil?

Prakticky všichni. Já jsem studoval u jednoho z našich nejlepších pedagogů, profesora Václava Snítila, a když jsem odjel do Ameriky, tak jsem v Dallasu studoval tři roky u jednoho ruského učitele. A pak jsem pokračoval v New Yorku u paní Dorothy DeLay, která učila ty největší světové houslisty. To byl velký zážitek. Měl jsem i možnost učit se od mého velkého idolu Itzhaka Perlmana, což byl dle mého názoru nejlepší houslista osmdesátých a devadesátých let. Všichni, které jsem jmenoval, mne svým způsobem ovlivnili a od každého jsem si vzal to nejlepší, co jsem mohl a udělal jsem z toho mě. (Smích.)

Spousta našich předních virtuosů pořádá letní kurzy pro mladé houslisty. Nemáte také v plánu předat něco ze svých zkušeností dál?

Kurzy jsem provozoval několik let, ale pak jsem je z časových důvodů musel opustit. Mám přibližně devadesát koncertů do roka a už jsem to nezvládal. V budoucnu byl velice rád někde učil, ale momentálně se k tomu nechystám.

Nastane i u vás situace, kdy se musíte k hraní nutit?

Jsem člověk jako každý jiný. Samozřejmě se mi ne vždycky chce. Na druhou stranu mě hraní odjakživa bavilo a věděl jsem, jak chci hrát. A protože ještě stále nejsem se sebou stoprocentně spokojený, mám potřebu neustále se zlepšovat.

Máte před vystoupením své rituály?

Nemám. Nejsem pověrčivý a v devadesáti devíti procentech případů ani nejsem nervózní. Je to taková ta zdravá nervozita, kdy se zkrátka na koncert těším.

Při svém pracovním vytížení stíháte ještě představení svých kolegů?

V rámci možností. (Úsměv.) Když někdo z kolegů přijede na Pražské jaro, Dvořákovu Prahu anebo jiné festivaly, jdu se rád podívat. Snažím se být takříkajíc in. A pokud jsem sám v zahraničí a mám tu možnost, rád si druhé poslechnu. Vždycky mě ten koncert nějakým způsobem inspiruje.

Bavíme se stále o klasické hudbě. Co jiné žánry? Pamatujete si na zážitek z koncertu, který ve vás zanechal nějakou výraznou stopu?

Musím se přiznat, že teď jsem nikde dlouho nebyl. Ale vzpomínám na krásný koncert Pink nebo U2.

K Pavlu Šporclovi kromě šátků neodmyslitelně patří i modré housle. Kolik vlastníte nástrojů, a pokud můžete prozradit, který je nejvzácnější?

Nejvzácnější housle jsou z roku 1749 od italského houslaře Carcassiho. Dvoje housličky mám od našeho nejlepšího houslaře Jana Špidlena, přičemž jedny z nich jsou právě ty modré. Jsou jedinečné nejenom svojí barvou, ale i zvukem. Když jsme je srovnávali se stradivárkami, tak moje vyhrály.

Pečujete nějakým zvláštním způsobem o své ruce?

Nijak zvlášť. Samozřejmě před koncertem musí být v klidu a odpočaté. Před samotným vystoupením by se ani nemělo příliš cvičit, abych je neunavil. Co jsem omezil, tak to je nošení dětí v náručí. Violeta, které jsou dva roky, je těžká a už po patnácti minutách se pronese. Ale člověk za ty roky ví, co si může dovolit a koncert má v ten den přednost před vším ostatním.

Hrál jste na mnoha světových pódiích. Je ještě takové, na které se toužíte dostat? Máte svůj koncertní sen?

Mám sen vystupovat všude. (Úsměv.) Stál jsem i na pódiu Carnegie Hall, což bylo fajn, ale nemám vyloženě cíle hrát tam a tam. Víte, i moje kariéra byla taková postupná. Nebylo to tak, že bych najednou hrál na všech pódiích. To vůbec ne. Myslím si, že láska k hudbě, co mě žene neustále dopředu, mi otvírá nové a nové obzory a také možnost vystoupit na různých jevištích.

Zmínil jste, že počet koncertů se během roku blíží stovce. Berete s sebou také rodinu?

Holky zůstávají doma, protože Bářina Lili, kterou spolu vychováme, chodí už do školy. Violetce jsou dva roky a Sophince měsíc a půl a všechny potřebují klid a hlavně mámu. Ale bylo by príma, kdyby jezdily se mnou. Fajn je, že nemám žádné dlouhé zájezdy a vracím se domů, takže to zvládáme v pohodě.

Pozorujete u svých dcer, že by měly touhu sáhnout po houslích?

Lili, které bude devět let, hraje na klavír. Sama si o něj řekla. Možná to bylo i pod vlivem neustálé hry na housle u nás doma. (Úsměv.) Violeta k mému podivu a samozřejmě i radosti začíná zpívat a docela i intonuje. Ale nejsem z těch otců, který by toužil po tom, aby jeho děti hrály na hudební nástroj, v mém případě konkrétně na housle. Ona je to velká řehole. Když z nich budou třeba herečky, s klidem tuto skutečnost přijmu. (Smích.)

Pokud byste měl pozvat lidi na váš zlínský koncert, jak by pozvání znělo?

Já si myslím, že můžu zopakovat, co jsem říkal na začátku. Vystoupení jsou velice úspěšné. Přijďte si poslechnout hudbu plnou emocí, hudbu, která vás vyburcuje, hudbu, při které budete chtít tančit. Zatím byly koncerty veleúspěšné a věřím, že nejinak tomu bude i u vás ve Zlíně.