Premiéru hry chystají tvůrci na poslední únorový den. Dramaturgie se ujal Vladimír Fekar, hudbu složil Miroslav Černý a kostýmy navrhla Hana Knotková.

Jako výchozí textový podklad si režisér a zlínský rodák Jan Antonín Pitínský vybral dramatizaci Miroslava Krobota, která byla s úspěchem uváděna také v Národním divadle v Praze.

Na jevišti se objeví kromě všech herců Městského divadla také členové uměleckého souboru Kašava společně s dětskými herci.

Do role Rybáře obsadil režisér člena Divadelního souboru Jana Honsy z Karolínky Josefa Králíka. Na otázku, proč padla volba právě na tohoto herce, měl Pitínský připravenou pohotovou odpověď.

„Víte, Rybář je trošičku jiný než venkované v Habrůvce. Má jiné schopnosti a cítění. Takže jsem hledal maníka, který má pořádné charisma. No a vzpomněl jsem si na Jožku, který je výborný herec,“ prozradil režisér.

Se zlínským souborem jste spolupracoval již sedmkrát. Proč jste si vybral znovu právě tuto scénu?

Je to můj starý dluh. Uvést Rok na vsi napadlo kdysi dávno bývalého uměleckého šéfa zlínského divadla Mirka Plešáka jako prvního v naší republice. Já jsem mu tehdy napsal scénář. Mělo to být pro Mahenku. (brněnské Mahenovo divadlo, pozn. red.) Jsem již starý muž a splácím své dluhy. (Úsměv.) Konečně došlo i na Rok na vsi. A proč Zlín? Máte tady skvělé herce. Venkovské téma, byť je kruté, má blízko k cítění souboru a k dramaturgii tohoto divadla.

V loňském roce zlínské divadlo uvedlo od bratří Mrštíků Maryšu, teď je to Rok na vsi. Je v tom nějaký záměr?

To se ptáte špatné osoby. Určitě by vám odpověděl dramaturg pan Fekar.

Prozradíte alespoň část děje? Na co se mohou diváci těšit?

Je to tragický příběh. Vystupuje v něm jedna hlavní figura, která skončí sebevraždou oběšením v lese nad vesničkou Diváky. Je to osud byť věřícího, tak přesto s určitou silou se probouzejícího raného kapitalisty v římskokatolické obci. A dopadne to špatně. Ale to byste ani možná neměli vědět. (Úsměv.)

Myslíte, že dnešní divák si najde ve hře to své? Proč by měl přijít na Rok na vsi?

Pro nás Moravany to napsal téměř geniální básník Alois Mrštík a jsou v tom spleteny kořeny nás všech, kteří žijeme ve světě za sklem. Hru napsal bohatě, krásně, snivě a s poezií. No a samozřejmě i s krutostí, která k venkovskému životu patří. Myslím, že kdo jaksi dohlédne za svá humna, mohl by si v tom něco najít.

Poprvé jste si kromě práce režiséra vyzkoušel i roli scénografa.

(Smích.) Poprvé a naposled! Už jsem to odevzdal a scéna už se vyrábí. Jednou jsem to chtěl zkusit a určitě to bylo naposled.

Jak bude Hrabůvka vypadat?

Kdyby se to podařilo, byl bych rád, aby byla biblická i antická. Rozechvělé rozhraní světla a tmy.

Bavila vás práce scénického výtvarníka?

To ano. Bavily mne ty obhlídky, kdy jsem vyjížděl na moravský venkov. Poznal jsem netušeně dobrých lidí. Kupříkladu ve Vnorovech. Chtěl jsem, aby scéna byla stvořena z prvků, které jsou ještě na našich vesnicích zachovány. Takže jsem jezdil, díval jsem se kolem sebe a pak jsem to jaksi sestrojil.

Hra je v úplných začátcích. Jaký je to pocit pro režiséra, když všechno se teprve rodí?

No hrozný! Ale těším, až všichni pojedeme do Divák, aby herci viděli, kde se příběh odehrává. A pak se začne normálně pracovat. Oficiality jsou peklo!

Při zkouškách dáváte i prostor hercům? Mohou se sami ke hře vyjádřit?

No samozřejmě. Vždyť je to všechno v jejich rukou. Dialog musí na zkouškách neustále proudit. Když se herci začnou inspirativně vyjadřovat k látce, to jsou ty diamanty a zlato. To je to nejhezčí.