Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Polárník Suchánek: Antarktida je krásná a krutá

Zlín - (ROZHOVOR) Výstava s názvem Nejvýš a nejdál v pondělí v 17 hodin nabídne všem návštěvníkům ve foyer Městského divadla ve Zlíně prostřednictvím fotografií výlet do vzdálených koutů planety.

6.12.2008
SDÍLEJ:

Polárník Alois SuchánekFoto: DENÍK/Marek Gerhard

Jedním z míst je také polární stanice v Antarktidě. U jejího zrodu stál zlínský projektant Alois Suchánek. K zemi věčného ledu ho nepojí pouze stanice určená k vědeckým výzkumům, ale také velká rodinná tragédie.

Jak se stane, že se člověk dostane pracovně na Antarktidu?

Tak to je jednoduché. Buď je vědec a patří ke dvacítce Čechů, co jezdí do polárních krajin nebo se naskytne taková výjimečná situace, když se staví polární stanice. Tehdy nás tam jelo asi osmnáct technických pracovníků.

Byla to otázka náhody, nebo jste se nějak cíleně o tuto práci ucházel?

Byla to kombinace náhody a také faktu, že nám tam zahynul syn. Já jsem v roce 1997 rozhodl, že už za naši rodinu musíme uzavřít ten bolestný případ. Nechali jsme s manželkou vyrobit pamětní křížek, který jsem chtěl nainstalovat v místech, kde zemřel.

Postavit pomník na Antarktidě určitě není jen tak. Jak se vám to podařilo?

To byla velmi zvláštní náhoda. Manželka při jedné noční službě poslouchala nějaký pořad v rádiu, ve kterém hovořil jeden náš vědec z polské základny. Ta byla přímo na ostrově Krále Jiřího. V tom rozhovoru uvedli i telefonní číslo, tak jsem zavolal a už to bylo. No a o dva roky později se ozval profesor Prošek s tím, zda bych se nechtěl zúčastnit projektu přípravy a výstavby polární stanice. Tak jsem kývl.

Takže i kdyby nabídka práce nepřišla, stejně byste na Antarktidu jel.

Ano. Pracovní nabídka přišla později. V té době už jsem prošel několika základnami a měl jsem nějaké zkušenosti. Můžu říct, že později se tam moc českých stavařů nepodívalo.

Asi se vám nevracelo lehce do míst, kde zemřel váš syn…

Víte, dokončení stanice bylo jistou satisfakcí za život mého kluka.

Co se tehdy stalo?

Okolnosti jeho tragického konce nejsou známy, pouze je známo datum 14. května, kdy odplul společně s Mirkem Stuchlíkem z Berouna z korejské stanice na protějším břehu Maxwellovy zátoky v kanoi zatížené dvěma muži, jistě nějakými zásobami, ve větru, vlnách a ledové tříšti. Zmizeli beze stopy.

Pojďme zpátky k vaší cestě. Do zimy. Čím vás ta země překvapila?

Každého musí překvapit. Je nesmírně krásná, je nesmírně krutá. Každý rok tam zahyne několik lidí při plnění běžných povinností, které mají. Za tu dobu, co jsem se na Antarktidě angažoval, zahynulo minimálně deset lidí. V tom je tvrdá. Jinak podmínky pro vědu jsou tam ideální.

Kolik je řádově lidí na takové stanici?

Je to různé. Takže třeba Američané mají na své stanici mezi jedním až dvěma tisíci obyvatel.

To už je vesnice.

Ano. Je to vesnice. Ale jsou i menší. Řádově v několika desítkách lidí.

V jakých cyklech se tam lidé střídají?

Většinou ročních.

Mohou si tam vzít rodiny nebo jezdí sami?

Jezdí sami. Ale specielně Chilané a Argentinci ve svých stanicích umožňují pobývat i rodinám. Vesměs jsou to vojenské stanice. Takže se jedná o manželky důstojníků. Mají tam malou školičku, i malou nemocnici. Dokonce pokud tam chce některá maminka porodit, ještě za to dostane slušný balík peněz. Prostě se snaží udržovat psychiku posádek.

Člověku neznalému poměrů vyvstane okamžitě na mysli, že tam musí být zákonitě ponorková nemoc.

Pan profesor Prošek má pro to svoji teorii. Tam, kde je větší množství lidí, ponorka může přijít. Protože u malých kolektivů si lidé uvědomují, že jsou jeden na druhém závislí. Takže jsou ve vypjatých vztazích zdrženliví.

Vidíte a já bych řekla, že je to úplně naopak. Že když je malá skupinka lidí v uzavřeném prostoru, zákonitě si musí takzvaně lézt na nervy. Zatímco když je skupina větší, každý jedinec rozptýlí svoji pozornost mezi ostatní…

No, pan Prošek těžil ze své praxe… (Úsměv.)

V jaké skupině jste žil vy?

Bylo nás patnáct a musím říci, že jsme byli špičkový kolektiv.

Můžete na některého ze svých spolupracovníků vzpomenout?

Určitě. Měli jsme firmu, která nám zajišťovala transport materiálu. S námi spolupracoval pan inženýr Dušan Jamný. Ten měl v kontraktu, že nám dopraví materiál pro stavbu až na místo. Což znamenalo nejenom dopravit po moři, ale také vylodit a pomocí buldozeru dotáhnout nejtěžší věci, což byly kontejnery, na jejich místo. Protože byly komplikace, tak si vzal pan Jamný s sebou i strojníka k buldozeru. Ten si ale při rozbalování nákladu na palubě ledoborce prořízl nožem stehenní tepnu.

To zní hrozně. Co bylo dál?

No skončil na lodní ošetřovně, ale lékař mu zakázal jakýkoliv pohyb. Takže ten úkol na sebe musel převzít pan inženýr. Řešil ho tak, že s námi během stavby neplánovaně zůstal. Sám o sobě tvrdil, že se ze dne na den stal z kavárenského povaleče polárníkem. (Smích.)

Jak se s tím nečekaným úkolem vyrovnal?

Skvěle. Splnil ho na sto procent. Na základě pokynů z vysílačky od zraněného strojníka se na místě učil jezdit s buldozerem. Všechno to zvládl a po dokončení první etapy stavby se s námi vrátil domů. Na druhou etapu se už vrátil uzdravený strojník.

Krásná historka! Asi jste se nenudili, co?

To ne. Mám jich v zásobě ještě několik. Rád bych vzpomenul geology, kteří se také účastní pobytu na stanici. Jejich úkolem je nasbírat určité množství vzorků. Řádově, řekněme, do sta kil. Když jsme se přepravovali z první montážní etapy, tak jeden z těch geologů, doktor Bedřich Mlčoch, měl především starost o to, aby prvním vrtulníkem odletěl ten metrák šutrů. (Smích.) Až potom my ostatní…

Potkáváte se s bývalými kolegy ještě dnes?

Občas. Přeci jenom jsou chlapi stále v pracovním procesu a mají řadu dalších úkolů, ale tak dvakrát třikrát do roka se potkáme. A je to vždycky příjemné. S některými spolupracuji dál v týmu. Připravujeme totiž další stanici ve Špicberkách za severním polárním kruhem.

Byl okamžik, kdy jste při své práci v zemi věčného ledu řekl: co tady dělám?

Byl. Po dokončení stavby jsem tam jednu sezonu pracoval jako správce. Když jsem musel vstávat ve čtyři hodiny ráno a jít do potoka připravit vodu pro stanici na ten den, bylo to utrpení. (Smích.) Ale zase naopak, když se rozhlédnete a vidíte krásný východ slunce, vidíte, jak teče křišťálová voda, sníh se třpytí, je to příjemné.

Dá se nějak krátce popsat, jak v reálu probíhá stavba v místě, kam se musí veškerý materiál přivést?

Musíte se držet tří pravidel. První pravidlo je, že nic nesmí být těžší než co unesou čtyři chlapi. Jednotlivé díly čehokoliv. Druhé pravidlo je, že nejmenší klíč a šroub je čtrnáctka, protože menší, když spadne, už ho nenajdete. A za třetí, že k Lidmilům je daleko…

K Lidmilům?

Vysvětlím. Dřív bylo místo zlínské pošty železářství U Lidmilů. Takže jinak řečeno, co doma zapomenete, máte jen dvě možnosti. Buď to nesmíte potřebovat nebo si musíte poradit jinak. (Smích.)

Jak dlouho trval celý ten proces od projektu až po dokončení stavby?

Doba byla poměrně dlouhá, protože jsme začali koncem roku 1999 a investorovi jsme stanici předali v roce 2006. Důvodem zdržení byla řada komplikací, se kterými jsme se museli potýkat.

Co pro vás nabídka postavit polární stanici znamenala? Zajímavou zkušenost, výzvu, či potkání se se zajímavými lidmi?

Patrně všechno, co jste vyjmenovala. Víte, každý chlap chce za sebou nechat nějakou stopu. Já jsem stavař, takže každé dílo, které za mnou zůstane, je příjemným ohlédnutím zpět. Co se týká lidí, setkání s vědci bylo nesmírně příjemné. Člověk nemá moc příležitostí se jim podívat takzvaně pod prsty. A vrcholným okamžikem byla samotná stavba stanice, protože jste ve společnosti lidí, kteří mají nelehký úkol. Každý tam makal na 120 procent. Jednak pro svůj osobní pocit a také proto, že reprezentujeme stát. Ať chcete, či nechcete, když vztyčíte vlajku, je to dojemné.

Připravujete návrat?

Příležitost vrátit se zpět asi mít nebudu. Stanice je dokončená. A taky, už mám nějaký věk a nemusím si nic dokazovat. Ale čeká mne práce za polárním kruhem, tak se nudit nebudu. (Smích.)

Autor: Silvie Pospíšilová

6.12.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Hokejisté Aukro Berani Zlín. Ilustrační foto

Další obrat nestačil. Zlín má z Pardubic bod

hokej Aukro Berani Zlín - HC LitvínovŠtěpán Fryšara

Fryšara nevěděl, jak slavit gól. Úžasná euforie, zářil

AUTOMIX.CZ

Absurdní šikana? Český řidič platil pokutu za překročení rychlosti o 1 km/h

Doby, kdy čeští řidiči mohli nad postihy za dopravní prohřešky spáchané v zahraničí v podstatě mávnout rukou, jsou dávno pryč. Dnes totiž existuje velká šance, že si vás "najdou" i po navrátu do České republiky. Oznámení o pokutě vám přitom může přijít i po několika měsících. A co je mnohem důležitější, pokutu můžete dostat i za naprostou banalitu.

Zlámala mlha nepřekvapila. Olomouc není na kopci, tohle tady bývá, smál se

Mohl zažít ostřejší premiéru? Těžko! Když pomineme utkání MOL Cupu v Písku, ostrý debut si brankář Zdeněk Zlámal v dresu Zlína připsal až ve čtvrtečním utkání Evropské ligy proti Kodani. A jako jediného přímého aktéra utkání jej nepřekvapila ani hustá mlha, kvůli které se zápas málem nedohrál.

Fotili jste se u voleb? Pošlete nám svoji fotku a my ji zveřejníme

Máte fotku, jak letos volíte? Pošlete nám ji na editori.zlin@denik.cz, rádi vám ji zveřejníme na našem webu a ty nejlepší i tištěném vydání.

AKTUALIZOVÁNO

VIDEO: Policisté rozháněli konflikt fanoušků v centru Olomouce

FOTOGALERIE / Čtvrteční fotbalový zápas evropské ligy mezi Zlínem a Kodaní v Olomouci se neobešel bez problémů.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení