„Když jsem hru viděl zpracovanou v Brně, věděl jsem okamžitě, že je to pro mě zážitek roku,“ říká režisér.

Kdy jste se dozvěděl o hře V jámě lvové a čím na vás zapůsobila?

Ono to má trochu hlubší kořeny. První setkání se jménem Felix Mitterer se uskutečnilo v roce 2000, kdy jsme začali na Malé scéně Slováckého divadla studovat jeho hru Účtování v domě božím. A už tehdy mě hra, respektive autor, velice zaujali. A když jsem měl možnost po sedmi letech zhlédnout v Městském divadle v Brně od tohoto autora premiérové uvedení jeho nové hry V jámě lvové, věděl jsem okamžitě, že je to pro mne zážitek roku a ve všech anketách bych tuto inscenaci dával na první místo.

Byla skutečně vynikající, kde zářil především Erik Pardus v hlavní roli. Ale mne už tenkrát jako režiséra svojí stavbou zaujala vlastní hra. A podotýkám, že jsem v té době ještě ani trochu neuvažoval o jejím uvedení ve Slováckém divadle. „Jáma“ je totiž učebnicovým příkladem toho, jak má vypadat dokonalý divadelní scénář, respektive divadelní hra. Silný příběh, napětí, konflikty, drobné i celospolečenské problémy, to vše jsou stěžejní body, potřebné k napsání a vytvoření dobré hry. Podle studie významného světového teatrologa Waltera Kerra Jak nepsat hru by zcela jistě dostala nejvyšší ocenění. A proto řadím „Jámu“ mezi nejlepší dramatické texty, které byly v posledním desetiletí napsány.

Proč je podle vás dobré, aby byla uvedena i na jevišti Slováckého divadla?

Tak jako musí uzrát dobré víno, uzrála ve mně „Jáma“, a tak jsem došel k přesvědčení, že si tato skvělá hra zaslouží, aby byla ve Slováckém divadle uvedena. Mnoho her potřebuje ke své realizaci úpravy, různé – mnohdy i hrůzné – aktualizace, dramaturgicko-režijní rukopis, který je někdy natolik silný, že se původní autor tak trochu ztrácí. A divák rozpačitě hledá. Snaží se najít pevný bod pro svoji orientaci. A najde ho? Hlavně že tvůrci mají pocit naplnění a uměleckého uspokojení?! „Jáma“ stojí docela někde jinde. Ta potřebuje pouze dobré herce a pokornou režii. A to by měl být základ jejího úspěchu.

Děj se odehrává v době 2. světové války. Myslíte si, že ta doba může být stále zajímavá pro dnešní diváky?

Děj „Jámy“ se odehrává především na prknech, která znamenají svět, a v tom vidím její nadčasovost. Divadlo je výjimečná komunita, kam se snaží za všech režimů proniknout špičky vládnoucích garnitur, a vedle herců, respektive hereček, posbírat pro sebe příznivé body jejich popularity. Případně využít divadlo jako hlásnou troubu té či oné ideologie.

Vzpomeňme jen, jak totalitní režimy využívaly divadla k takovým zrůdnostem, kdy špičkoví herci museli v Národním divadle demonstrativně hajlovat, v padesátých letech žádat trest smrti pro kolegyni Jiřinu Štěpničkovou nebo koncem sedmdesátých let včetně zmanipulovaného J. Wericha odsoudit Chartu 77. Mnozí to udělali proto, aby mohli hrát. Divadlo je droga a herec ji potřebuje, protože herec musí hrát – byť někdy pro svoji lásku k divadlu ohne páteř, respektive charakter. Divadlo je vlastně taková „Jáma lvová“…

Ve svých režiích dbáte na prvky lidství. Říkáváte, že chcete, aby voněly člověčinou. Co je pro vás z tohoto pohledu nejdůležitější ve hře V jámě lvové?

O čem jiném by mělo být divadlo než o lidech, o jejich tragických osudech či směšných malichernostech. Člověčina je magická síla, která jde z jeviště se stejným dopadem jak na první, tak i na poslední řadu divadla. To je styl a smysl mé celoživotní režijní práce. Odpověď na otázku, co je v této hře pro mne nejdůležitější, je velice jednoduchá. Je to člověk a jeho snaha o získání ztracené lidské důstojnosti.

Co rozhodlo o tom, že jste si do hlavní role vybral Martina Vrtáčka?

Režisér si musí hru řádně přečíst. Potom v ní začne objevovat konkrétní herce. A tak v roli Kirsche v mé představě vyrostl Martin Vrtáček, v roli Meisla Vladimír Doskočil. Nepřipustím, aby mi někdo o roli říkal, aby mne uplácel nebo aby mi do mých úvah nějakým způsobem zasahoval. A když jsem měl pevnou představu, kdo a co bude hrát, vznikla koncepce, se kterou jsem předstoupil před tvůrčí kolektiv.

Josef Kajetán