Režisér Jan Mikulášek již v ostravských divadlech vytvořil několik inscenací podle úspěšných filmových scénářů, jako např. Felliniho Sladký život, Lynchovu Zběsilost v srdci, Zemanova Fantoma Morrisvillu či Lipského Čtyři vraždy stačí, drahoušku.

Ve Zlíně se také chopil filmového námětu, spolu s dramaturgem Vladimírem Fekarem však tentokrát za základ divadelního scénáře zvolili především skutečné události z Chaplinova života, zejména z období po roce 1940. Ty se však prolínají s nejzazšími Chaplinovými vzpomínkami z dětství, ale i s jeho filmovými vizemi a představami. Vznikla tak zajímavá koláž o Charlesi Spenceru Chaplinovi hledající v komikově životě možné inspirace pro následný vznik jeho dvou posledních filmů pro United Artists (Monsieur Verdoux – 1947, Světla ramp – 1952).

Chaplina v podání Radovana Krále potkáváme v době jeho největší slávy, ve smokingu, s buřinkou na hlavě a hůlkou v ruce jako Tuláka Charlieho. Král se stává naprosto dokonalou kopií této filmové postavy z němých grotesek, již charakterizuje typickým naivním, nicnechápajícím výrazem ve tváři a topornou „chaplinovskou­“ chůzí.

Vítá nás běloskvoucí nápis Hollywood, filmové nebe, vytoužený sen všech filmových tvůrců. Svět nikdy nekončící zábavy, oslňujícího úspěchu a opojně krásných hereček. Tento sen si však Charlie již podmanil a s ním i celý svět, který se mu koulí pod nohama v podobě velkých nafukovacích stříbrných gymbalů, vymalovaných modrou barvou všech moří a oceánů do podoby Zeměkoule. Čistá stupňovitá scéna dvorního Mikuláškova výtvarníka Marka Cpina znásobuje dojem skvělosti.

Král vystupuje z role Tuláka, stojí před námi energický a svou slávou poněkud otrávený Chaplin. Jednak jej omrzela tahle ohraná figura, která jej tolik proslavila, navíc nyní musí čelit nařčením Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti, stejně však útokům těch vnadných žen, jež si kdysi podmanil. Svět, který dobyl, se mu smeká pod zadkem, nafukovací zeměkoule se koulejí po jeviště a Chaplin se válí na zemi.

Podobně metaforicky využívá Mikulášek i jiných pro grotesku tolik typických gagů. Před davem senzacechtivých novinářů nechává zoufalého Chaplina unikat skrytého za rozevřenými novinami pomocí kloboukové záměny; jeho političtí odpůrci mu házejí pod nohy banánové slupky, na nichž komik donekonečna uklouzává. Sen o svobodné Americe Chaplin definitivně rozboří, když jednou ranou pěstí vyrazí z vlajky USA všech padesát hvězd, které se rozsypou po zemi.

Do dvojrole obsadil Mikulášek Helenu Čermákovou. Jeho čtvrtá a poslední žena, klidná, něžná a mladičká Oona O’Neillová, je mu totiž stejnou útěchou jakou mu bývala v dětství jeho matka, music-hallová zpěvačka Lily Harley, jíž Chaplin vzdává hold ve svém filmu Světla ramp.

Čermáková dokáže stejně přesvědčivě zahrát křehkost a něhu sedmnáctileté dívky, jako nervově labilní a duševně nemocnou ženou, jež je charakterizována úzkostlivým až zděšeným výrazem v očích, tiky a stále intenzivnějšími trhavými pohyby. Tyto dvě ženy Charliemu splývají, obě je miluje nevýslovnou láskou a diváci se tak spolu s ním plynule přenášejí v čase i prostoru.

Podobně jako se nám prolínají tyto dvě časové roviny, prolíná se také reálný a umělecký svět. Skutečné situace z Chaplinova života se přetavují v jeho umělecké představy a z reproduktoru pak slyšíme citace ze scénářů k jeho filmům.

Kromě Luďka Randára, který v inscenaci představuje Charlieho bratra Sydneyho, Radoslava Šopíka, jenž si zahrál jednoho z nejbližších Chaplinových spolupracovníků, kameramana Rollieho a Pavla Leicmana v roli Chaplinova sluhy, se ostatní herci střídají v epizodních rolích a společně pak vytvářejí jakýsi kompars, chór typizovaných postaviček, který svým jednáním vytváří často pouze němý komentář k Chaplinově situaci.

Mikuláškovi se tak podařilo vytvořit ve zlínském divadle vynikající inscenaci balancující na hranici filmové grotesky a neveselého životního příběhu slavného komika, prostoupenou klaunskými gagy, úryvky z Chaplinových filmů, jeho úvahami i nenaplněnými sny o zemi svobody…

Zuzana Perůtková